Žijeme v době, kdy se hmotný svět začíná bouřit. Vozy pomáhají, když jich je málo, pak dopravu brzdí

Paměť je něco kreativního, protože díky ní aktivně za­pomínáme věci, o kterých se mysl domnívá, že je nebude potřebovat, a zároveň v trochu jiném balení obnovuje vzpomínky, tak aby se hodily do současnosti. Na obojí má mysl své programy, takže si pak někdy pamatujeme věci, co se nikdy nestaly, a ty, co se staly, vnímáme jinak. Paměť na jednu stranu s námi hraje ošidné hry, ale na druhou stranu nám skutečně důležité věci v hlavě rezo­nují bez ohledu na to, co si o nich myslíme. Pokud bych tuhle celou záležitost dovedl do nějakého, byť podivného konce, co mi rezonuje hlavou?

Od úspěchu k dluhům

Na prvním místě to je úvaha Jana Sokola o tom, jak jsme si za společenskou prioritu už někdy v osvícenectví vybrali prosperitu a pak jsme k ní v posledních desetiletích přidali úspěch. V době, kdy děti chodily bosé do školy a chudáci umírali na tuberu, bylo zapotřebí více blahobytu. Už kvůli důstojnému a svobodnému životu. Takže blahobyt byl zpočátku cestou k plnějšímu životu a úspěch byl možností, jak být sám sebou a stát na vlastních nohách. Jenže v okamžiku, kdy se nám popletly cesta a cíl, tak vznikl důraz na peníze, ještě víc peněz, ještě víc úspěchu, a protože to hmotný svět v tak velké míře nedovoloval, začali jsme žít na dluh, a to nejenom v bance, ale také ve stavu mostů, v kvalitě půdy, pestrosti lesa a početnosti motýlů.