Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecKdyž Tomáš Garrigue Masaryk začal na podzim roku 1914 uvažovat o Československu, zaujímal region budoucí republiky v celosvětových ekonomických závodech 19. místo. Nyní Česká republika ve stejném srovnání figuruje na 31. místě. Ačkoliv historická statistika výše HDP na osobu nemusí být úplně přesná, výsledek je zřejmý. Podle historizující analýzy týdeníku Ekonom sice Česká republika setrvala mezi bohatými státy a odstup za hospodářským jádrem světa, USA a západní Evropou zůstává zhruba stejný. Ale řada jiných ekonomik nás předstihla, hlavně za komunismu. V případě ropných monarchií kolem Perského zálivu nad tím lze mávnout rukou, k zamyšlení ale vybízí fakt, že se to relativně nedávno podařilo také Jižní Koreji nebo Tchaj-wanu.
Infografika: Republika svobodná, ale chudší
Ještě více zabolí srovnání s Rakouskem, od něhož jsme se před sto lety oddělili. V roce 1937 na tom byly české země zhruba stejně, nyní klopýtají za ním. Ale ne vše lze vyjádřit penězi, a kdyby desetimilionový národ neměl samostatný stát, byl by v Evropě raritou.
Samostatnost je drahá
Donekonečna je možné vést spor, zda samostatná republika byla příspěvkem k národní prosperitě. Nemalá část domácích sociálních demokratů v čele s Bohumírem Šmeralem či britských politiků si to v roce 1918 nemyslela. A mluvili jak o hospodářských obtížích, tak balkanizaci celého středoevropského regionu. Rozhodovali ale Masaryk a Alois Rašín, americký prezident Woodrow Wilson a politici v Paříži.
Čeští historikové navíc soudí, že zahájením první světové války politicky nestabilní monarchie spáchala sebevraždu. Pokud by ji nerozbili Češi a další národy toužící po samostatnosti, rozparcelovali by ji sami rakouští Němci, kteří už řadu let pošilhávali po Berlínu. Habsburskou vládu totiž považovali za slabou a neefektivní.
Infografika: Republika svobodná, ale chudší
Československo v roce 1918 převzalo většinu průmyslu Rakouska-Uherska, současně ale přišlo o snadný přístup na rozsáhlé trhy, protože nástupnické státy se ohradily vysokými cly. Jeho ekonomika byla založena na činnosti malých a středních podniků, firmy do 500 lidí zajišťovaly 80 procent zaměstnanosti. Mezi ně patřili i výrobci zemědělských strojů, třeba firma Kovařík-Wichterle v Prostějově a podobné strojírny v Roudnici a Brandýse nad Labem. Mechanizace umožnila intenzifikaci zemědělství, kde i v důsledku pozemkové reformy, v dobové terminologii šlo o odčinění Bílé hory, stále pracovala asi třetina populace.
Existovalo jen 16 společností s více než 2500 zaměstnanci, ty ale zajišťovaly technologický pokrok a hnaly byznys kupředu. Šlo o firmy, které si dokázaly opatřit prostředky na zdokonalení výroby a byly schopny exportovat. Problémem byl už tehdy příliš široký sortiment, od parních turbín až po přesné strojírenství. To již za světovými parametry zaostávalo, prosadit se nedokázali ani čeští výrobci zařízení pro domácnost, například vysavačů a chladniček. Vysokou úroveň naopak měla zbrojní výroba. Část z ní zůstávala ve státních rukách, v podobě Československé zbrojovky v Brně na ruční pěchotní zbraně. Prim ovšem hrály Škodovy závody v Plzni, tradiční výrobce děl a těžké vojenské techniky. Vyztužil je francouzský kapitál a staly se druhou největší zbrojovkou Evropy. Zbraně se prodávaly spojencům na Balkán, do Pobaltí, ale také do Latinské Ameriky a Číny.
Infografika: Republika svobodná, ale chudší
Pro domácí poměry byla charakteristická existence dvou mimořádně silných strojírenských koncernů − zmíněné Škodovky a společnosti ČKD. Podle ekonomického historika Vlastislava Laciny byly natolik velké, že se v omezeném domácím prostoru dostaly do závislosti na státních zakázkách a vládní obchodní politice. Bez nich se naopak obešla společnost Ringhoffer−Tatra, která se v meziválečné době stala největším světovým dodavatelem železničních vagonů.
Hospodářskou politiku státu zato spoluurčoval největší finanční ústav v zemi, Živnostenská banka ovládaná vlastním managementem a především vrchním ředitelem Jaroslavem Preissem. Vybudovala si vlastní koncern s více než 60 výrobními podniky včetně uvedeného závodu ČKD. Banka vlastnila také cukrovary a chemičky a cíleně expandovala do německého pohraničí.
Tam byl koncentrován spotřební průmysl, textilky (s výjimkou dvou prostějovských konfekčních firem Rolný a Nehera), keramické podniky a sklářství. To si na čas vydobylo postavení světové jedničky − exportovalo totiž 40 až 50 procent své produkce, luxusní a uměleckou výrobu téměř celou.
Infografika: Republika svobodná, ale chudší
Nízkou rentabilitu prokazovaly automobilky. Značky jako Škoda, Praga či Walter sice nabízely z technického hlediska zajímavé věci, vozy se však vyráběly postaru v malém množství a z dovezených součástek a zůstávaly drahé. Což umožňovala i od počátku vysoká cla. Prvorepublikový publicista Jan Janáček napsal, že zůstaly přepychovým, a nikoliv lidovým vozidlem.
Nejmodernějším podnikem byly bezesporu obuvnické závody ve Zlíně. V nich Tomáš Baťa zavedl organizaci práce americké provenience a spustil velkovýrobu bot. Srazil jejich ceny a vyřídil tak konkurenci, včetně 30 tisíc ševců a příštipkářů. Mohl si pak dovolit pětidenní pracovní týden a platit vyšší mzdy. Ty v roce 1937 dosahovaly výše 39 korun za den, zatímco republikový průměr zůstal na 27 korunách. Firma se stala autonomním celkem nezávislým na bankách a pronikla do Evropy. Tomášův bratr Jan Antonín vybudoval v cizině další pobočky a závody a v roce 1938 zaměstnával 65 tisíc lidí, z toho 42 tisíc v Československu.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
