Africká výjimka: Botswanu symbolizují sloni, diamanty a demokracie

Někde vedou poklady z podzemí k válkám, v Botswaně posloužily ke zrodu demokracie, z níž výhonky kleptokracie čouhají jen ostýchavě.

Na začátku to bylo hodně rozpačité. Jedna z nejchudších zemí planety, vlastně z velké části poušť, pro koloniální úředníky pekelně nudné místo v jihoafrické pustině. Tak nějak popsal atmosféru při vyhlašování nezávislosti britského protektorátního území Bečuánsko 30. září 1966 v Gaborone (tehdy psáno Gaberones) reportér listu New York Times. "Vichr zvířil pouštní písek a rozprášil ho po Stadionu nezávislosti v hlavním městě." Na stažení Union Jacku a vztyčení vlajky Botswany se tam přišel podívat "zástup pěti tisíc bělochů a černochů".

Na rozdíl od jiných afrických režimů té doby se první prezident Seretse Khama (tehdy 45letý), vůdce jedné z velkých tswanských kmenových skupin a dosavadní první ministr samosprávy, postavil levičáckému terorismu protibritských hnutí. Krátce před gaboronskou událostí zatkla policie na severu země skupinu partyzánů vyzbrojených ruskými a čínskými samopaly. Přecházeli přes území nového státu bojovat do jihozápadní Afriky, pozdější Namibie (1990).

Diamantový déšť

Britskou královnu na zaprášeném stadionu zastupovala Marina, princezna řecká a dánská, vdova po Georgeovi, vévodovi z Kentu, strýci Alžběty II. Její doprovod se obával další teroristické úderky, ale přihodilo se něco romantičtějšího. Při návštěvě rezervace na severu země kolem řeky Chobe jí dělali problémy sloni: při přistání letadla se potloukali po přistávací ploše. Zdržení se na chodu dějin nijak neprojevilo a dodnes přetrvalo nejvíce slonů na světě právě v parcích Botswany.

Mraky písku nad Gaborone vyložili tswanští šamani podle dobového tisku velmi pozitivně: "Písečná bouře přináší po dlouhém suchu déšť a to je omen nového života pro naši zemi."