Málokdy novináři zbytečně promarnili tolik času, jako když v posledních týdnech kontrolovali diplomové práce politiků. Můžeme být rádi, že ve vládě nakonec nejsou politici jako poslankyně Malá. Ale pravda je taková, že její opsaná diplomová práce je tím nejmenším důvodem, proč v čele jakéhokoli ministerstva nemá co dělat. Neukázala jedinou kvalitu ani důvod, proč by se ministryní měla stát. Se svou totální neschopností se veřejně vyjadřovat a normálně komunikovat naopak působila tak nekompetentně, že ji premiér do vlády v prvé řadě neměl vůbec jmenovat.

Kauza ovšem perfektně ukázala, jaký je propastný rozdíl mezi titulem a vzděláním. My v Česku jsme tituly posedlí od dob mocnářství. Píšeme si je na vizitky, do průkazů i na dveře, a kdyby to šlo, necháme si je snad vytetovat i na čela. Pamatuju se, jak jsem jednou při návštěvě jednoho známého v nemocničním pokoji s údivem pozoroval, jak lékaři při vizitě říkají jedné pacientce "babi" a druhé "paní inženýrko". Obě byly přitom zhruba stejně staré, asi sedmdesátileté ženy s podobnými diagnózami.

Stát by měl přehodnotit, proč na určité funkce automaticky žádat konkrétní "papír". Nedává smysl, aby člověk například s bakalářským titulem z Harvardu nebo s dvacetiletou praxí s řízením velkého podniku nemohl vykonávat funkci ministra či kupříkladu ředitele veřejnoprávní televize.

Větičku "požadujeme vysokoškolské vzdělání" už ze svého arzenálu vypustila i většina personalistů. Důležité je "vzdělání", a pokud máme tuto obecnou kategorii nějak formalizovat, pak nejbližší aproximací je absolvování dobré školy, nikoli nějaký úřední papír nebo titul. Obojí lze dnes ostatně koupit přes internet za pár stovek dolarů.

Vedle novinařiny jsem donedávna pracoval také jako vysokoškolský učitel, dohromady asi patnáct let. Celou tu dobu na katedře žurnalistiky na FSV UK, kde jsem měl čtvrtinový zaměstnanecký úvazek, a pak také příležitostně na několika soukromých školách, včetně dvou zahraničních. Jako vedoucí nebo oponent jsem podepsaný odhadem pod čtyřiceti bakalářskými či diplomovými pracemi. Některé si pamatuju, stejně jako jejich autory. A jak už to bývá, člověk si zapamatuje většinou ty výjimečné, ať už výjimečně dobré, nebo výjimečně špatné. Jednu práci z té druhé kategorie opravdu hned tak nezapomenu. Byla tak špatná, že jsme ji po dohodě s kolegyní oponentkou nakonec pustili opravdu jen se zavřenýma všema čtyřma očima. Pointa je v tom, že ze zmíněného studenta je dnes vynikající novinář. Nebudu jmenovat, pokud dovolíte.

Zdá se mi pokrytecké, když dnes novináři − a některé z nich si pamatuju jako mizerné studenty − honí politiky kvůli absolventským pracím, někdy třeba i deset let starým. Je to takové #MeToo po Česku. Jen těmi znásilněnými nejsou ženy, nýbrž vysokoškolské tituly.

Myslím si, že to byl Frank Zappa, kdo řekl, volně parafrá­zuju, že na vysokou školu jdete, pokud chcete mít sex a pít alkohol. Ale pokud chcete vzdělání, měli byste chodit do knihovny. Dobře to vystihuje to, co je na vzdělání podstatné. Že to není kvalita sama o sobě, ale příležitost. My v Česku ji dokonce dostáváme zadarmo a je do diskuse, zda naštěstí, nebo bohužel. Ale každopádně záleží na každém, jak ji využije. Je to období života, z něhož se do dalšího života dochovají archivované známky a absolventská práce a pak také z nich odvozené tituly. Ale nic z toho vlastně není důležité. "Neučíš se kvůli mně, učíš se pouze kvůli sobě," slyšeli jsme v dětství a byla to jedna z těch okřídlených rodi­čovských vět, která v překladu ve skutečnosti pro většinu nás potomků zněla: "Učíš se kvůli mně, protože když se učit nebudeš, udělám ti ze života peklo." Jako rodiče na to měli právo, stejně jako na ten opojný pocit, když pak jejich potomek zmíněný titul obřadně dostává. Jako rodič to mohu potvrdit.

Ale coby společnost a stát bychom měli mít víc rozumu. A oprostit se od emocí. Vzdělání je luxus, který si dopřáváme a který je automaticky dostupný stále pouze na menšině planety. Buďme za to vděční. Formální důkazy o vzdělání jsou však jen jednou, spíše nepodstatnou položkou na dlouhém seznamu lidských kvalit. Nezapomínejme na to.

Související