Vyšla na pódium a řekla: "Než začnu svou přednášku, pojďme udělat jednu věc. Každý vezměte do ruky svůj telefon." My v publiku jsme se na sebe rozpačitě podívali. Většina z nás už telefon v ruce stejně držela. Někteří s rozsvíceným displejem, ťukali do něj nebo si četli zprávy anebo se jen dívali na Facebook, co je nového. Jiní telefon drželi v dlani, případně ho měli položený na stole vedle sebe.

"Dobře. Tak a nyní svůj telefon zamkněte nebo vypněte a dejte člověku, který sedí po vaší pravé ruce. A vezměte si telefon od toho, kdo je od vás nalevo," usmála se. Teď to v sále zašumělo. Rozpaky se znásobily. Někteří telefon opravdu podali sousedovi, jiní ho v ruce sevřeli ještě silněji. "Ale no tak, není to tak těžké," řekla. "Klidně to udělejte."

Po chvíli většina lidí v sále předala svůj telefon sousedům. A převzali cizí telefony. Drželi jsme je však jinak. S pocitem nepatřičnosti. Jako něco cizího, skoro nepřátelského.

V sále byl zvláštní neklid. Žena se znovu usmála. "Vím, co teď prožíváte. Kdybych se vás před několika minutami zeptala, co pro vás znamená váš telefon, tak odpovíte, že nic podstatného. Je to přece jen telefon! Ale když jste ho teď museli dát cizímu člověku, byť sedícímu vedle vás, cítíte zmatek a nejistotu. Je to tak?" Souhlasně jsme zamručeli.

"Člověk si většinou neuvědomuje, jak moc pro něj jeho telefon znamená. Jak je na něm závislý a že potřebuje být v jeho blízkosti. A nejen to, potřebujete ho mít pod kontrolou." Ano, i to byla pravda a nedalo se nic moc namítat.

Řekla: "Přesto vás chci poprosit, abyste to následujících třicet minut vydrželi bez něj. Až do konce mojí přednášky. Vím, že to bude těžké, ale vy to zvládnete. A já vám slibuju, že pak své telefony dostanete zpátky."

Byl to jeden z nejpůsobivějších začátků přednášky, které jsem na různých konferencích zažil. A i když to bylo před pár lety, je to jedna z mála přednášek, jejíž obsah si dodnes pamatuju. Nejen proto, že jsem si během ní "neodskakoval" na Twitter nebo na Facebook.

Ale ten zvláštní pocit nervozity a bezbrannosti, který jsme bez svých telefonů prožívali, jako by jitřil a povzbuzoval pozornost publika. Bránil upadnutí do letargie a unaveného nezájmu, na konferencích tak častých. Přednáška byla právě o tom: jak moderní technologie ovlivňují a mění náš život.

Nechci hořekovat nad tím, že jsme na mobilech závislí. Že je neodkládáme při jídle ani v posteli, někteří ani při sexu. Že když nastoupíme do metra nebo tramvaje, uvidíme polovinu lidí skloněných nad mobily. A že lidem s očima přilepenýma na displeji se vyhýbáme už i na chodníku.

Tak to prostě je. Můžeme o tom mudrovat, navzájem se kárat nebo poučovat, ale pochybuju, že se to změní. Navzdory všemožným studiím, které prokazují, že nás naše závislost ovlivňuje negativně. Jedna nedávná například prokázala, že samotná blízkost mobilního telefonu snižuje naši intelektuální výkonnost. Rozdělila 800 respondentů do tří skupin a všechny nechala řešit matematické příklady. Jedna skupina měla mobilní telefon položený na stole, druhá uložený v tašce a třetí v šatně mimo místnost.

A výsledek? Nejlépe dopadli ti, jejichž telefon byl zcela mimo jejich dosah, a nejhůře ti, kteří ho měli položený na stole. A ta nejzajímavější věc? Ten telefon byl ve všech případech vypnutý. A účastníci to věděli.

I tak stačil samotný fakt, že telefon leží na stole, aby spočítali méně matematických příkladů než ti, kteří měli telefon v šatně.

Všichni s tím nějak bojujeme. A jako u všech závislostí postupujeme více či méně důsledně. Někteří z nás si nastavují "dny půstu", kdy telefon zamykají doma v šuplíku, jiní ho vypínají na pár hodin v určitou část dne, kdy se potřebují soustředit. Ale podobně jako u lidí, kteří se snaží "trochu" držet dietu nebo "trochu" abstinovat, to moc nefunguje.

Možná to jen chce čas. Telefon se stal naší součástí. Čímsi na způsob povytaženého tykadla, které nám pomáhá komunikovat se světem. Šestým smyslem, který jsme neobjevili v hlubinách podvědomí, ale který jsme si sami vymysleli a vyrobili.

Hezké prázdniny, s mobilem i bez něj!

Související