Petrof je příjmení ruského původu, stejnojmenný výrobce pian však patří mezi tradiční české podniky. Potomci žoldnéře, který do Česka přišel ze Sibiře, začali piana vyrábět v devatenáctém století v Hradci Králové. Po nelehkém období komunismu, kdy o továrnu při znárodnění přišli, patří společnost opět do rodiny. Zuzana Ceralová Petrofová z páté generace Petrofových převzala vedení po svém otci v krizové situaci v roce 2004 a v čele firmy stojí dodnes. Petrof dnes dodává v hojném počtu piana na perspektivní východoasijské trhy a vyrůstá v něm další generace podnikatelské rodiny − ve společnosti už pracují i dcera a zeť současné šéfky.
Sedíme ve vaší nové galerii. Proč jste ji otevřeli?
Je to velká multifunkční hala o 1600 metrech čtverečních s pěti sty místy na sezení, kavárna má dalších zhruba padesát míst. A my sedíme v místnosti pro obchodní jednání a workshopy. V přízemí je obchodní část, kde jsou dva velké showroomy pro pianina a klavíry. Budeme pořádat spoustu kulturních událostí, například koncertní řadu Antonín Petrof. Vedle našich akcí je možné si tady cokoliv pronajmout na eventy, večírky či workshopy. Cítili jsme, že v Hradci chybí podobné prostory na setkávání, tak jsme využili této průmyslové haly k rekonstrukci a chceme, aby se sem Hradečáci naučili chodit.
Vaše rodina je z Hradce, příjmení zní ale rusky. Jak vzniklo?
Do Čech jsme přišli ze sibiřského Tomska někdy v roce 1750. Rodinnou historii dohledal můj děda, který pracoval jako archivář, protože za socialismu bohužel nemohl mít lepší zaměstnání. Hledal až ve válečném archivu ve Vídni, kde našel Martina Pietrova. To byl žoldák, který se z Ruska dostal do Vídně a potom pokračoval do Čech, kde založil rodinu. Jeho potomek Jan Petrof byl významný truhlář v Hradci Králové a jeho syn Antonín se dostal do vídeňské rodiny Heizmannů, ve které se už tehdy klavíry vyráběly, a tam se také u svého strýce vyučil. Nakonec se vrátil domů a v roce 1864 postavil svůj první klavír.
Komunisté chtěli naši rodinu ponížit. Takže její členové třeba museli chodit po dvoře, aby si na ně mohli zaměstnanci plivnout.
Prvním velkým zlomem v rodinném podnikání byl až nástup komunismu?
Piano je zbytné zboží a prodávat se ho daří podle toho, jak se daří ekonomice ve světě. Jediné vážné přerušení, kdy se opravdu dva roky nevyrábělo, bylo v letech 1866−68, když došlo k bitvě u Hradce Králové. Výroba ale naskočila dál a už v roce 1874 Antonín Petrof koupil pozemky, na nichž stojí budova, kde právě sedíme. Od té doby se datuje vznik naší továrny a už tehdy měla zhruba 40 zaměstnanců. Když byla krize nebo válka, tak se vždy vymyslel nějaký náhradní program. Piana se dělala dál, ale byla v útlumu a k tomu se vyráběl třeba nábytek, železniční pražce. Speciálním válečným programem pak byly bedýnky na munici. Vždycky existovala i nějaká vedlejší výroba.
Kdy došlo ke znárodnění firmy?
Bylo to v únoru 1948. Byly to nepříjemné chvíle, komunisté chtěli naši rodinu ponížit. Takže její členové třeba museli chodit po dvoře, aby si na ně mohli zaměstnanci plivnout. Továrna se zestátnila a rodina mohla ještě pár let užívat svůj osobní majetek, než přišla padesátá léta a komunisté skoro celou rodinu pozavírali. Do jejich vil se nastěhovali dělníci z továrny.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 80 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později