Devět parlamentních stran je moc. Politika je automaticky roztříštěná, těžko se hledá vládní většina a veřejný zájem ustupuje parciálním zájmům mocenských klanů. Vše navíc komplikují osobní animozity, které mají větší význam než programové rozpory.
Jde o starou potíž. Taková rozrůzněnost byla v Evropě typická už před druhou světovou válkou a nepochybně přispěla k oslabení a pádu demokracie v řadě tehdejších zemí. O partokracii, nadvládě rozhádaných stran a zcela specifických zájmech jejich sekretariátů, které politiku berou do značné míry jako výdělečný podnik, psal s hořkostí v emigraci prezident Edvard Beneš. Viděl v ní, jak v Československu, tak například ve Francii, jednu z příčin porážky ve střetu s nacistickým Německem a pádu republiky. Jeho vzorem byly poměry v anglosaských zemích. V USA i ve Velké Británii existovaly vlastně jen dvě strany. Sám připouštěl, že by doma mohla existovat ještě třetí síla uprostřed.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je zamčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef Pravec
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.



