Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecNadcházející volby podle historika Michala Kopečka mohou načas otřást zdejší liberální demokracií. Ta se dostává pod tlak populismu berlusconiovského typu. Přesto budoucnost nijak černě nevidí. Češi totiž podle něj mají silnou demokratickou tradici, i když si ji zveličují a idealizují. "Když se cítí být v nějakém smyslu následovníky Masaryka, pražského jara či Charty 77, je to sice mýtus, ale mýtus pozitivní," zdůrazňuje.
Navíc očekává, že během několika málo let, navzdory stárnutí populace, politiku silně ovlivní nastupující internetová generace.
Mluví se o tom, že v těchto volbách jde o podobu, či dokonce existenci české demokracie. Souhlasíte?
Zlomové události většinou poznáváme zpětně. Ale že se už nějakou dobu vyjednává o podobě české demokracie stejně jako demokracie v Evropě a vlastně na celém světě, je jasné. Takže i tyto volby mohou být součástí dlouhodobějšího přechodu od demokracie liberální k jinému typu, majoritnímu či plebiscitnímu. Kdy demokratický volební systém zůstává, ale zdůrazňuje se hlavně svrchovanost a vůle většiny na úkor ochrany menšin i principů právního státu. Tak, jak to vidíme v Maďarsku a Polsku, kde se zdůrazňuje národ jako politické společenství. Viktor Orbán přece říká, že prosazuje demokracii založenou na takzvaném systému národní koordinace.
Hrozí korporativistický populismus berlusconiovského typu. Je spojen s nejsilnějším hráčem v české politice Andrejem Babišem.
Vidíte podobné politiky i u nás?
U nás takový národně-konzervativní populismus není, zde hrozí spíše populismus korporativistický, berlusconiovského typu.
Je spojen s nejsilnějším hráčem v české politice Andrejem Babišem.
Má představu o řízení státu jako firmy, nejde mu tedy o návrat k národní komunitě, ale o efektivní vládnutí. Jenomže i v takovém technokratickém systému se mohou odbourávat instituce na ochranu rozmanitých práv, ale i zastupování zájmů, třebas menšinových. Moderní liberální demokracie nepečuje jen o svrchovanost lidu, jde také o postavení těch, kteří ve volbách prohrávají, a přesto zůstávají její nedílnou součástí.
Takže se není co divit, že se u nás poprvé mobilizuje nikoliv proti komunismu, ale proti velkému kapitálu a oligarchii?
To je složitější. Říkám tomu "vycházení z postkomunismu", kdy se společnost vymaňuje z fixace na odčiňování minulosti a stává se součástí širšího evropského trendu. Po dlouhou dobu bylo vymezování vůči starému režimu něco, co zakládalo českou demokracii. Hlavně v devadesátých letech. Bylo to přirozené, i první republika se vyhraňovala vůči mocnářství. Trvalo to dvacet pět let a antikomunismus postupně svou legitimizační podstatu ztratil. Teď se už řeší trochu jiné problémy. Například obrovské rozevírání nůžek mezi těmi nejbohatšími a zbytkem společnosti.
Na jakých principech vlastně vznikla Česká republika?
Na prvním místě bych uvedl ideu demokracie. To byl návrat k Masarykovi, i když někdy zbytečně nostalgický. Nicméně listopad 1989 byl také revolucí liberální a s tím je spojen důraz na ústavnost a svobodu, ochranu osob i minorit. Třetím prvkem se stala takzvaná otevřená společnost, otevřená změnám a podnětům zvenčí, ale i kritice zevnitř. S ní přišel filozof Karl Popper během války, když hledal protipól k nacistické i sovětské doktríně. Takže: pro demokratické Česko je důležitá idea demokracie, idea ústavní svobody a idea otevřené společnosti.
Jsou tyto ideje ještě živé?
Samozřejmě. Nejsou a nebudou nikdy jisté, čím více jsou ohrožovány, tím více se ukazuje jejich důležitost, ale také křehkost. V Polsku opět ožívá demokratický aktivismus, Poppera a další kritiky autoritářství tam hodně čtou. Liberalismus se ale ve středovýchodní Evropě přece jen dost vyčerpal. Když tu v devadesátých letech probíhala transformace od centrálního plánu k tržní ekonomice a pluralitní demokracii, nastalo tu něco jako "liberální konsenzus". Většina politiků o sobě nemluvila jako o liberálech, ale i tak přijali velkou část východisek této myšlenkové soustavy. A je přirozené, že každý velký politický projekt jednou začne ztrácet na síle. Byť třeba dočasně.
A čím je liberalismus nahrazován?
Demokracie není jenom svoboda, ale i myšlenka rovnosti, hlavně v podobě rovnosti šancí. A ta byla dlouho popelkou, protože šlo o princip za socialismu až příliš zdůrazňovaný. Pokud se tu po dvě desetiletí mluvilo hlavně o svobodě, je normální, že se princip rovnosti zase hlásí o slovo. Zejména za situace, kdy je evidentní, že lidé mají často vliv podle výše svého bohatství.
Lze z propojení bohatství a moci vyvozovat, že hospodářská transformace nedopadla úplně tak, jak jsme si před čtvrtstoletím představovali?
Dnes je velice módní být vůči transformaci kritický a to je v pořádku. Přesto si myslím, že přes veškeré chyby, problémy s korupcí a podobně se přechod k tržně založenému hospodářství a demokratické politice v Česku povedl. Máme tu docela prosperující a dynamickou společnost, relativně početnou vrstvu domácích podnikatelů. Takže bych nemluvil o neúspěchu. Kapitalistická transformace ale současně vedla k narůstání nerovnosti a vzestupu oligarchických skupin, které mají daleko větší moc, než je zdrávo.
Demokracie a kapitalismus se navzájem doplňují, ale současně žijí ve velkém napětí. Politici i občané musí být neustále ve střehu, protože jinak kapitalismus demokracii požere.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
