Dvaapadesátiletý šéfkuchař Bernard Loiseau strávil odpoledne v kuchyni svého podniku La Cote d'Or. Pak odešel jako obvykle domů, aby si odpočinul, než se večer do restaurace zase vrátí. Ale už se nikdy nevrátil. Zastřelil se legálně drženou loveckou puškou.

Tak v roce 2003 popisoval časopis New Yorker sebevraždu jednoho z nejuznávanějších francouzských kuchařů. Muže, který vybudoval kulinářské impérium, spolupracoval s korporacemi jako Unilever a kterého by podle výzkumu časopisu L'Hotellerie poznalo na ulici 9 z 10 Francouzů.

Proč si sáhl na život? Pár týdnů před jeho smrtí deník Le Figaro napsal, že by podle kuloárních spekulací mohla Loiseauova restaurace přijít o jednu ze tří michelinských hvězd. Ty držela od roku 1991, tedy dvanáct let. "Kdyby mi sáhli na hvězdy, zabiju se," tvrdil Loiseau přátelům. Považovali to za jeden z projevů jeho extrovertní povahy.

Nevíme a nikdy se nedozvíme, proč si nakonec sáhl na život. Trpěl pravděpodobně bipolární poruchou a stavy mánií střídaly pocity deprese. Těžko říct, jakou roli v sebevraždě hrály michelinské hvězdy. Ale každopádně jeho smrt přispěla k tomu, že si hodně lidí uvědomilo, jak důležité pro kuchaře toto ocenění je.

Návštěvníci restaurací to často berou spíš jako hru. Jedna hvězda, nebo žádná? Dvě, nebo tři? Proč by to mělo být tak důležité? Ale je, zatraceně hodně. Uvádí se, že když Loiseauův podnik dostal třetí hvězdu, obrat vzrostl skokově o 60 procent. Ostatně porce kuřete, kterou podle New Yorkeru učil Loiseau vařit americké stážisty před svou smrtí, stála v té době v přepočtu přes sedm tisíc korun.

Získat hvězdu je příjemný bonus, ztratit ji může být tragédie. "To je konec, vražda! Musíte podnik přejmenovat, přestěhovat se nebo to celé zavřít!" tvrdil mi letos v únoru prostořeký český michelinský kuchař Pavel Pospíšil. Tomu se v podstatě něco podobného stalo. Dnes provozuje restauraci bez hvězd a říká, že i kdyby mu je Michelin nabízel, tak už je chtít nebude. Dobře, je to nadsázka a ani samorost jako Pavel Pospíšil by asi michelinské inspektory od stolu nevyhnal. Ale něco na tom bude.

Před dvěma týdny hodil ručník do michelinského ringu Michel Bras, další slavný francouzský šéfkuchař. Oficiálně požádal o to, aby v průvodci pro rok 2018, jehož obsah bude zveřejněn v listopadu, nebyl vůbec zařazen.

Brasova restaurace má tři hvězdy už skoro dvacet let, od roku 1999, kdy v ní vařil ještě jeho otec. "Rozhodl jsem se, spolu s celou svou rodinou, že ve svém profesionálním životě otevřu novou kapitolu, a to bez ocenění michelinského průvodce," napsal na Facebooku.

A pokračoval: "Budu se znovu moci cítit svobodně, aniž bych se stále musel ptát, jestli mé výtvory potěší michelinské inspektory. Možná budu míň slavný, ale s tím jsem smířený." Zní to jako rezignace politika? Nebo jako slova rozloučení slavného herce, který odchází ze scény? Možná.

Podobně jako v Loiseauově případě se i o Brasovi v posledních měsících objevovaly spekulace, že by o jednu hvězdu ze tří mohl přijít. Nejlepší obrana je útok, říká se, a tak Bras raději dopředu říká: Soutěžit nechci, zapomeňte na mě, vyřaďte mě z dalšího ročníku.

Vydavatel michelinského průvodce se k tomu zatím nevyjádřil. Ale zdá se, že na Brasovu "rezignaci" nebude brát ohledy. Hodnocení inspektorů probíhá anonymně. Jestli se vydavatel rozhodl, že Brasovi hvězdu odebere, tak mu jeho teatrální gesto nepomůže.

Každopádně to ukazuje, že špičková gastronomie je dnes jedním z nejkompetitivnějších odvětví. Na počátku byl nápad výrobce pneumatik, jak pomoct prodeji svého nudného, nezajímavého produktu. A dnes? Zázrak. Z nudné, nezajímavé profese, spočívající v míchání omáčky v hrnci, je žádané povolání na pomezí showbyznysu a vrcholového sportu. Vlastně by bylo fajn, kdyby to podobně fungovalo i v dalších profesích. Ať žijí hvězdy!

Související