Aféry jsou pro české voliče tradičně důležitější než stranické programy. Nejvíce ovlivňují ty "přelétavé", říká politolog

Pokud si někdo nepřeje Andre­je Babiše jako premié­ra, musí spoléhat na to, že jeho tažení do čela vlády zastaví aféra spojená s financováním Čapího hnízda. A možná se dočká.

"Až dosud aféry Andreje Babiše nijak zvlášť nepoškozovaly, teď to ale může být jinak. Dříve se jenom něco na chvíli objevilo v novinách, teď ale vše dostává institucionalizovanou podobu, jedná o tom parlament, a tak hnutí ANO 2011 může v nadcházejících volbách přijít i o několik procent," říká politolog a expert na chování českých voličů Lukáš Linek ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR.

2017: Tanec mezi premiérským
křeslem a
vězením

Policejní stíhání Andreje Babiše kvůli čerpání evropských dotací na stavbu Čapího hnízda může otřást postavením hnutí ANO 2011.

To zatím vede v průzkumech, aspiruje na vítězství ve volbách do sněmovny a mohlo by sestavovat příští vládu.

Podle některých expertů (a přání politických protivníků) může tato kauza teoreticky ubrat ANO 2011 řadu voličů.

Proti tomu ale stojí poznatek, že předchozí aféry – týkaly se už také Čapího hnízda, dotací pro Agrofert či miliardářova ovlivňování médií, která si předtím koupil – popularitou hnutí neotřásly a spíše mu zajistily nové sympatizanty.

1926: Syfilis jako politický argument

Změna politické linie prezidenta T. G. Masaryka a jeho lidí stála u konce politické kariéry národního socialisty Jiřího Stříbrného.

Ten sice patřil k jejich spojencům, ale za politické krize v roce 1926 zastával příliš radikální názory.

K jeho náhlému odstranění posloužila nepravdivá informace, že je syfilitikem a pohlavní chorobu dál roznáší.

Později se tiskový magnát Stříbrný přidal ke krajní pravici a útočil v bulváru na Masaryka i Edvarda Beneše.

1997: Sarajevský atentát na tvůrce transformace

Skandál kolem financování ODS skončil pádem Klausovy vlády a rozštěpením strany.

K pohromě vedla slova lidí z centrály ODS o údajné existenci (dodnes nepotvrzeného) zahraničního
konta strany.

Dva měsíce poté Klause za jeho cesty do Sarajeva vyzvali k rezignaci Jan Ruml a Ivan Pilip. V čele strany se udržel, pak s ní ale prohrál dvoje volby. Přesto jej poslanci zvolili v roce 2003 prezidentem.

2005: Pád zlatého chlapce z Lidového domu

Neschopnost sociálního demokrata Stanislava Grosse doložit, kde vzal peníze na pořízení bytu, a vysvětlit podnikání manželky ho připravila o premiérské křeslo.

Jeho majetkové poměry vyšetřovala policie.

Demisi opakovaně požadovala nejen pravicová opozice, ale také koaliční lidovci v čele s Miroslavem Kalouskem.

V čele kabinetu i ČSSD jej vystřídal Jiří Paroubek.

2006: Konec snu o levicové vládě

Zveřejnění tajné zprávy šéfa ÚOOZ Jana Kubiceho, která předsedu ČSSD Jiřího Paroubka obvinila ze styků s podsvětím, zřejmě zabránilo vytvoření levicové vlády.

Volby, které se uskutečnily týden po úniku informací, skončily těsným vítězstvím ODS a kabinet sestavoval Mirek Topolánek.

O tom, že zpráva sebrala hlasy ČSSD, byly podle STEM přesvědčeny dvě třetiny tázaných.

2010: Příliš prostořeký předseda ODS

Neuctivá slova šéfa ODS Mirka Topolánka na adresu členů úřednické vlády, Židů a homosexuálů, která přes Blesk.cz unikla z natáčení rozhovoru pro časopis LUI, odstartovala jeho pád. Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová a Alexandr Vondra pak dosáhli změny ve vedení ODS. Podle expertů strana v následujících volbách dosáhla lepšího výsledku.

2013: Vládní krize kvůli aktivní milence

Policejní razie na Úřadu vlády, která vedla k zatčení premiérovy milenky Jany Nagyové, znamenala pád vlády Petra Nečase.

Obvinění, že Nagyová z osobních důvodů úkolovala tajné služby, ale soudy ani po čtyřech letech neproměnily v trest.

Aféra přitom podlomila postavení ODS a vlastně všech tradičních politických stran, vedla k předčasným volbám a ke vzniku dnešního kabinetu.

Mezi odborníky jsou však i zcela opačné názory.

"Andrej Babiš získal možnost vést volební kampaň přesně tak, jak chce. A s ještě větším důrazem tvrdit, že bojuje s korupcí, a že se ho proto protivníci snaží kriminalizovat," soudí Milan Znoj z Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity
Karlovy.

Navíc převládá mínění, že výsledek nakonec bude záviset na samotném Babišovi a schopnosti jeho týmu nařčení z finančního podvodu čelit.

Pokud by miliardář v říjnových volbách neuspěl, šlo by o paradox.

Vždyť například ve Francii Emmanu­elu Macronovi, který se postavil do čela hnutí kritizujícího tradiční politické strany, podobně jako to v Česku dělá Babiš, otevřela cestu vzhůru aféra, která zničila jeho hlavního konkurenta.

Tedy pravicového kandidáta Francoise Fillona.

Kariéru tohoto politika přitom zastavil daleko menší škraloup − peníze, které platili jeho ženě za fiktivně vykonávanou práci.

Aféry ovlivňují politiku v celém západním světě − minimálně od dob skandálu Watergate v roce 1972, kde spojené úsilí tisku a části tajných služeb smetlo amerického prezidenta Richarda Nixona.

Pokud se jim média věnují, mají větší vliv než předvolební hesla, sliby politických stran či jejich programy.

V Česku se využívají ve snaze oslabit soupeře před volbami nebo při pokusech odstranit existující vládu.

"Chování lidí bezpochyby ovlivňují. Na různé voliče ovšem mají různý dopad.

Pokud mají své strany skutečně rádi, je dopad skandálů menší. Pokud však politici více spoléhají na přelétavé voliče, mohou mít velké problémy," dodává Linek.

Například ODS, stranu s pevným voličským jádrem, aféry v nedávné minulosti výrazně oslabily, avšak ani zdaleka ji nezničily.

Přitom nepevné a jen na osobnostech založené Věci veřejné v letech 2010 až 2013 rozložily úplně.

Polistopadová tradice

Podle zahraničních studií vliv afér narůstá i proto, že se v posledních dekádách politika stále více personalizuje a veřejnost se zajímá hlavně o lídry. Což platí zejména pro jižní Evropu a postkomunistické státy.

V některých zemích, například v Německu, zatím politické skandály mají přece jen menší význam.

Souvisí to zřejmě s tím, že tam do politiky přicházejí jiní lidé. Méně z byznysu, kde jsou běžné ostré lokty a snadněji se najde jednání na hraně zákona, a více z neziskové sféry nebo akademického světa.

Je to ale jen částečné vysvětlení, protože většina polistopadových afér v Česku dopadla na muže, kteří přímo z podnikatelského prostředí přece jen nepřišli.

Už v roce 1990, těsně před prvními svobodnými volbami, propukla aféra Bartončík.

V době zákonem nařízeného moratoria vyrukovali lidé z OF s nařčením, že šéf lidovců Josef Bartončík byl spolupracovníkem StB.

Což přispělo k nevalnému výsledku křesťanské strany a o to lepšímu volebnímu skóre pro OF.

Druhou vládu Václava Klause pomohla v závěru roku 1997 smést kauza týkající se neprůhledného financování ODS. Zatímco o některých prohřešcích nebylo sporu, nejvýbušnější věc, existence zahraničního konta, se nepotvrdila.

Neochota přiznat původ peněz na pořízení bytu a následné útoky protivníků zase připravily o premiérské křeslo sociálního demokrata Stanislava Grosse.

A kombinace policejní akce a mediálního tlaku znamenala konec účinkování předsedy vlády za
ODS Petra Nečase.

Podnikatelskou minulost za sebou měl premiér Mirek Topolánek.

Ten byl ovšem k rezignaci na předsednictví ODS dotlačen kvůli prostořekým výrokům vůči politikům, Židům a homosexuálům, které unikly při natáčení rozhovoru pro časopis LUI.

Ze světa podnikání, i když ještě v pozdním socialismu, pocházel rovněž premiér Jiří Paroubek.

Vyhlídky na vítězství ve volbách v roce 2006 zhatila takzvaná Kubiceho zpráva, která unikla z uzavřeného jednání výboru Poslanecké
sněmovny.

Tajný materiál vinil Paroubka z kontaktů s podsvětím.

Následné veřejné diskuse na toto téma ubraly ČSSD voliče.

Masarykova rozvědka

V Česku nejsou polistopadové aféry ničím novým. K ovlivňování politiky se jich cíleně užívalo už za první republiky.

Ke strůjcům těch hlavních patřil prezident T. G. Masaryk a jeho lidé.

Hlavně z hradní kanceláře, jejíž jedno oddělení se podobalo tajné službě.

Pomocí intrik a afér se odklízeli z cesty jak náhle nepohodlní spolupracovníci, tak zjevní odpůrci.

V polovině roku 1926 upadl v nemilost národněsocialistický předák Jiří Stříbrný.

Ten se nepohodl s Edvardem Benešem, nehodlal spolupracovat s německými politiky a sázel na antikatolickou rétoriku.

Šlo o protřelého matadora, a jak uvedl ve svých stu­diích o meziválečných dějinách historik Antonín Klimek, defi­nitivně ho ze hry vyřadila až intrika, že si "uhnal" pohlavní chorobu.

Ve stejné chvíli Hrad vyřídil Radolu Gajdu, který se zrovna stal předákem českých fašistů a těšil se přízni desítek tisíc přívrženců. Šlo o generála, náčelníka Generálního štábu a antibolševického legionáře. Prezidentovi muži ho přesto obvinili ze špionáže pro Sovětský svaz.

Oba případy mají společného jmenovatele. Zmíněné muže Hrad kontaktoval, když hledal podporu pro plán změnit bez ohledu na demokratické procedury ústavu. Ten se však stal neúnosným pod dojmem událostí v Polsku, kde generál Józef Piłsudski odstavil politiky vojenským převratem.

Masarykovi lidé pak změnili názor a rozhodli se zamést stopy.

Své aféry měl také komunistický režim. Jedna taková znamenala konec vzestupu někdejšího ministra vnitra Rudolfa Baráka.

Politické byro, které se bálo zveřejnit zprávy o své nejednotnosti, rozhodlo, že Barákův mocenský souboj se šéfem strany Antonínem Novotným nebude řešen politickou cestou, ale jako
kriminální čin.

A před zatčením oblíbeného politika v roce 1962 vyrukovalo s informacemi, že zpronevěřil 200 tisíc korun z fondů rozvědky.

Zatímco pozadí dřívějších afér vyšlo po desítkách let na světlo díky práci v archivech, po pročtení dopisů, deníkových záznamů a memoárů, jasné informace o nedávných aférách chybějí. Lukáš Linek navíc soudí, že mnohé z nich žádného "dirigenta" nemají a jde o souhru okolností. "Kdyby například Andrej Babiš více spolupracoval, tak se vyšetřování nemuselo protáhnout až do okamžiku voleb," říká.

Na teorii spiknutí nevěří ani politolog Znoj. "PR agentury se na problémech politiků samozřejmě přiživují, všude na světě se sbírají kompromitující materiály, jinak ale aféry postupují svou vlastní cestou. Trestní stíhání jen tak někdo nezařídí," soudí Znoj.