Odemčeno z Ekonomu: Polovina budoucích vědců nedokončí doktorské studium. Na vině jsou podle studentů nízká stipendia

Eva Hnátková se do doktorského studia na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně hlásila s tím, že si u psaní disertace přivydělá na grantovém projektu svého školitele. Jenom co nastoupila do prvního ročníku, školitele si musela kvůli jinému vědeckému záměru změnit, čímž ztratila i očekávaný přivýdělek. V prvním ročníku jí tak zbylo jenom zhruba pětitisícové stipendium, na které má ze zákona nárok. "Abych zaplatila všechny náklady, neobešla bych se bez přispění rodičů," popisuje Hnátková svou situaci.

Její zkušenost odráží současný stav, kdy se podmínky doktorského studia, tedy "třetího stupně" vysokoškolského vzdělání vychovávajícího budoucí vědce, odvíjejí hlavně od osoby školitele, a to včetně existenčního zajištění studentů.

Doktorandi mají zákonný nárok na stipendium. Jeho výše se ale na každé fakultě liší.

V Česku totiž neexistují jednotné podmínky upravující přesná práva a povinnosti čekatelů na titul Ph.D. Těch tu je přitom téměř 25 tisíc. "Na některých školách doktorské studium funguje, na jiných nikoliv," upozorňuje Kateřina Cidlinská, předsedkyně nedávno vzniklé České asociace doktorandek a doktorandů. Za nefunkčnost podle ní mohou nízká stipendia a neexistence jednotné státní koncepce.

Každá ves, jiný pes

Zákon o vysokých školách o podmínkách doktorského studia příliš neříká. Vyčteme z něj, že průběh studia stanovuje škola skrze individuální studijní plán a že na jeho plnění dohlíží oborová rada, nejčastěji složená z univerzitních akademiků. Rovněž zákon každému doktorandovi vymezuje nárok na stipendium.

Doktorské studium sice nese označení "studium", jeho průběh se ale značně odlišuje od stupňů nižších. Posluchači by už měli odvádět vědeckou práci, byť se teprve učí. Proto vedou semináře, podílejí se na výzkumných grantech školitelů, publikují vědecké články a účastní se konferencí. Jsou tedy studenty, ale zároveň tak trochu vědeckými pracovníky.

Každá fakulta proto dostává od státu na doktoranda, který nepřekročil standardní čtyřletou dobu studia, 90 tisíc korun ročně. Letos tak ministerstvo školství poslalo na stipendia více než mi­liardu. Každý posluchač by tak mohl obdržet 7500 korun měsíčně. "Jde o směšnou částku, pokud máte dělat kvalitní výzkum, zajišťovat výuku nebo pracovat na grantech školitelů," podotýká ale Kateřina Cidlinská ze zmíněné asociace.

Ze šetření projektu Kredo z roku 2014, které proběhlo mezi třemi tisíci českých doktorandů, například vyplynulo, že až 60 procent z nich má problém s pokrytím životních nákladů ze základního stipendia.

Praxe vyplácení těchto příspěvků je totiž různá. Někde studentům vyplatí částku celou, jinde jenom část a někde ji postupně navyšují. Je však časté, že doktorandi nakonec dostanou od školy větší sumu, než je základní stipendium.

Například na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy se snaží zapojovat doktorandy do grantových projektů, které běží na jednotlivých pracovištích. Buď mohou získat půlúvazek, nebo jim jsou peníze vyplaceny jako účelová stipendia. "Týká se to zhruba 90 procent našich doktorandů. Základní stipendium mohou až zdvojapůlnásobit," popisuje Vladislav Kuboň, proděkan fakulty pro koncepci studia. Některé školy doktorandům rovněž vyplácí peníze v rámci takzvané speciální vědecké činnosti, opět formou stipendií. Objevují se rovněž zvláštní příspěvky pro talentované studenty.

Nic z toho ovšem nefunguje systémově a žádný doktorand nemá jistotu, že přilepšení dostane. Například Blanka Pančíková studuje doktorát na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a pobírá pouze základní stipendium. "Z toho si musím platit stravu, nájem, telefon a všechny další náklady," vyjmenovává.

Představu, že by si našla další práci, aby si přivydělala, ale nevidí realisticky. Vzhledem k povaze její disertace musí docházet do laboratoře téměř denně, což je případ i většiny jejích spolužáků.

S nesystémovostí nynější situace souhlasí i zmíněný Vladislav Kuboň z Matematicko-fyzikální fakulty. "Pokud bychom ty granty nezískali, což se klidně může stát, tak bychom žádné peníze navíc nabídnout nemohli," podotýká.

Titul k zahození

Kvůli neexistujícím statistikám se špatně odhaduje, kolik studentů pobírá pouze základní stipendium. Částečný obrázek si lze udělat ze zmíněného průzkumu projektu Kredo. Čtyřicet procent respondentů v něm uvedlo, že si přivydělávají přímo na škole, ale dalších 45 procent přiznalo, že tuto možnost vůbec nemají. Zbylých 15 procent možnost získat další peníze sice mají, ale nevyužívají ji.

Tato situace nakonec ústí v to, že většina doktorandů překračuje standardní čtyřletou dobu studia, anebo jej rovnou ukončí. Po této době totiž nárok na stipendium ztrácejí. "Úmrtnost" doktorandů je až 50procentní.

"Vytěžuje je souběžné zaměstnání mimo obor, tudíž jim nezbývá čas na vědeckou činnost, nebo zakládají rodiny a už to prostě finančně neutáhnou," přibližuje Kuboň. Přimlouval by se proto za navýšení základního stipendia.

Tomu je ostatně nakloněna i ministryně školství Kateřina Valachová. "Současné kroky ministerstva směřují k tomu, aby bylo na doktorská studia dostupné větší množství prostředků," uvedla Valachová pro týdeník Ekonom, byť neuvedla přesnou sumu. Výše příspěvku by podle ní měla odpovídat nárokům, které jsou na studenty kladeny.

K tomu je ale podle ministryně nutné si nejprve vyjasnit požadavky na zapojení studentů do chodu školy a její vědecké činnosti. Proto již na mi­nisterstvu školství probíhá analýza nynějšího stavu. Hotová by měla být v příštím roce. "Na základě výsledků analýzy plánujeme přijmout kroky ke zvýšení kvality doktorského studia," slibuje Valachová s tím, že by bylo předčasné nyní mluvit o konkrétních opatřeních.

Po změnách nicméně volá i zmíněná "doktorandská" asociace. "Nevíme, jestli je doktorand hlavně student, nebo hlavně vědecký pracovník, chybí nám celková koncepce," domnívá se. Mělo by proto podle ní být například jednotně stanoveno, kolik hodin smí doktorand učit, kolik hodin se musí věnovat disertační práci.

Nevíme, jestli je doktorand hlavně student, nebo hlavně vědecký pracovník. Chybí celková koncepce.

Neexistence koncepce se pak podle ní odráží i v tom, že ačkoliv doktorské studium sice má vychovávat budoucí vědce, není jasné, kolik jich ve vědě zůstane. Podle ministerstva školství sice roční počet nově přijatých vědeckých pracovníků dvaapůlkrát převy­šuje roční počet absolventů doktorských programů. Zdali volná místa obsadí mladí doktorandi, ale žádná statistika neříká.

Pak se nabízí otázka, kolik doktorandů vlastně potřebujeme. "Za dnešního stavu, kdy výstupem má být vědecká kariéra, jich je opravdu mnoho," přiznává Cidlinská. Řešení by viděla právě v tom, aby si vysoké školy a stát ujasnily, k čemu má tento typ studia vůbec sloužit.

Lze si podle ní představit, že celé studium by bylo koncipováno jako pracovní vědecká pozice vypsaná danou institucí, přičemž počet přijímaných by se zmenšil. A souběžně s tímto modelem by mohlo fungovat ještě "profesní" doktorské studium pro více zájemců, avšak studenti se budou učit jiným dovednostem.