Bylo jednou jedno město, které mělo hodně památek. Hodně. Ale opravdu hodně. Představte si plný talíř hrášku - tak takových talířů jich mělo nejmíň pět! Tak moc hodně těch památek mělo. A co s nimi to město dělalo? Mělo je rádo. Pečovalo o ně, obhospodařovávalo je, vypiplávalo je, všem městům z okolí se s nimi chlubilo a radovalo se, že je tak moc krásně památkové. Inu, radost pohledět.
A teď si poslechněte, co se tomu hodnému a krásnému městu přihodilo.
Jednou, bylo to myslím na podzim loňského roku, napadlo Jihomoravský kraj zeptat se ministerstva kultury, zdali je památkově chráněná jeho tišnovská nemocnice. Co by nebyla, je přece pěkná dost, řeknete si. Jenže ouha, chyba lávky. Na sklonku pádu totality totiž bylo všechno jinak, než známe teď. Památky nebyly chráněné jmenovitě, na základě nějakého ústředního seznamu, ale tak nějak zvykově. A tehdy, v roce 1987, si řekli páni soudruzi: Jářku, takhle to nemůžeme nechat. A vymysleli zákon o památkové péči, který platí doteď. Podle tohoto zákona musí každá památka, která chce být zapsána na ústředním seznamu, projít speciálním řízením, kdy ji ministerstvo kultury na seznam napíše. A co se stalo s těmi památkami, které byly památkami před tím, než vznikl tento zákon?
Víte, že…
Předplatitelé mají i řadu dalších výhod
- nezobrazují se jim reklamy
- mohou odemknout obsah kamarádům
- mohou prohlížet online archiv