Hepnarová veze český film do Evropy. Nová generace filmařů má šanci i za hranicemi

Režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda v uplynulých týdnech oblétli téměř celý svět. Se svým filmem Já, Olga Hepnarová o stejnojmenné vražedkyni a poslední popravené ženě v Československu nedávno zavítali na festival v Mexiku, odtamtud zamířili na festival v Sofii, kde vyhráli cenu za režii. Jejich kroky dále vedly na premiéru v Česku a pak odletěli na filmovou přehlídku v Hongkongu. Štaci odstartovali už v únoru, kdy zahajovali na filmovém festivale Berlinale sekci Panorama.

Jde o mimořádný úspěch českých filmařů, neboť není běžné, aby se tuzemské snímky promítaly na takto významných přehlídkách. Weinreb a Kazda v něm ale nejsou sami. Do Berlína svůj film Ani ve snu! přivezl i režisér a producent Petr Oukropec a do sekce Forum dramaturgové zařadili snímek režiséra Petra Václava Nikdy nejsme sami. Ten si z Berlína dokonce přivezl diváckou cenu deníku Tagesspiegel.

Připočteme-li k tomu ještě vítězství režiséra Ondřeje Hudečka na americkém festivalu Sundance, odkud si odvezl cenu za režii krátkého filmu Furiant, a účast snímku Rodinný film na festivalech v San Sebastianu a Tokiu, dostaneme obrázek kvalitativního vzplanutí české kinematografie, která se najednou těší pozornosti i za hranicemi České republiky. Svědčí ovšem tyto úspěchy o změnách v tuzemské kinematografii? Ba dokonce o přívalu nových talentů zavdávajícím naději, že něco podobného se někdy zopakuje? Nebo jde jenom o náhodné setkání několika ojedinělých autorů a jejich filmů?

Přišla doba postbizarní?

Dosud byla česká účast na velkých světových "áčkových" festivalech spíše ojedinělá. Každým rokem se sice objevilo pár snímků, jež objely menší přehlídky (celkem stabilně české filmy jezdí například na festival ve Varšavě), avšak při listování programem přehlídek typu Cannes nebo Benátek bychom českou stopu hledali těžko. Natož aby se nějaký tuzemský režisér probojoval do jejich hlavních soutěží. To se podařilo naposledy Jiřímu Menzelovi s filmem Obsluhoval jsem anglického krále, s nímž v roce 2007 soutěžil právě na Berlinale.

"Dříve si lidé v zahraničí český film spojovali hlavně s novou vlnou. Nebylo jednoduché jim vysvětlit, že existuje i současná česká kinematografie," popisuje vnímání tuzemské audiovizuální tvorby Markéta Šantrochová z Českého filmového centra, které se stará o propagaci tuzemských filmů v zahraničí. Z generace tvůrců debutujících po Listopadu pak v zahraničí rezonovalo například jméno režiséra Bohdana Slámy.

"Festivaly dříve sledovaly spíš pár solitérních tvůrců," přibližuje producent a režisér ze společnosti Negativ Petr Oukropec. Tuzemská kinematografie byla podle něj pro lidi "zvenčí" nesrozumitelná a těžko zařaditelná. "Ve spojení s naší tvorbou jsem slyšel výraz 'český bizár'," dodává. To ovšem pomalu přestává platit a letošní zařazení českých filmů do programu Berlinale a jejich pokračující "festivalové kolečko" jsou toho jasným důkazem.

Jistých signálů, že česká kinematografie prochází proměnou, si bylo možné všimnout i dříve, byť nebyly natolik zřejmé. Před dvěma roky se například v Cannes promítal snímek Petra Václava Cesta ven, loni Českou republiku na Berlinale zastupoval koprodukční snímek Koza. "Ačkoliv ještě nejsme v tom největším ohnisku pozornosti, je jasné, že se o naše filmy začínají v zahraničí zajímat," domnívá se producent Jan Macola ze společnosti Mimesis Film, který stojí za snímky Cesta ven a Nikdy nejsme sami. Jak se tedy česká kinematografie proměňuje?

Sešlo se několik faktorů. Autoři filmů, jež neunikly pozornosti mezinárodních festivalů, teprve debutují nebo přichází se svými druhými počiny. Tak například oba režiséři filmu o Hepnarové jsou nováčci velkého plátna. Podobně Rodinný film Olma Omerzua je "teprve" jeho druhým celovečerním filmem. Jedno možné vysvětlení tak lze spatřit v příchodu nové generace tvůrců, která o filmu uvažuje jiným způsobem, po umělecké i obchodní stránce.

"Jsou více otevřeni okolnímu světu a znají soudobé trendy v mezinárodní kinematografii," popisuje situaci Macola. Loňský rok byl v tomto příznačný. Několik studentů režie pražské FAMU v kinech uvedlo své absolventské snímky, jejichž kvalitu kritici vesměs shodně přirovnávali ke standardu evropského uměleckého filmu. Do kinematografie ovšem vstupují i další mladí tvůrci, kteří se nebojí žánrových a formálních experimentů. Například autorské duo Matěj Chlupáček a Michal Samir letos do kin uvedlo hororovou adaptaci Erbenovy balady Polednice, dříve na sebe upozornili filmem odvyprávěným v jednom záběru.

Jakkoliv může být příval nových tvůrců evidentní, není jediným faktorem. Jak Petr Václav, tak Petr Oukropec jsou zavedenými českými filmaři pohybujícími se v tuzemské kinematografii od 90. let. Pro vysvětlení současných trendů v české kinematografii a jejich možné budoucnosti se musíme poohlédnout i jinam.

- Proč roste zájem o české filmy?

- Za jakých podmínek vznikají?

- A kde filmaři shánějí peníze?

Celé téma o rostoucím vlivu českého filmového průmyslu si můžete také přečíst zdarma v nové aplikaci Ekonomu! Ke stažení pro iOS http://apple.co/1Oc6WzO i Android http://bit.ly/1k6vkLg