Hrál s firmami Riskuj!

Bezpochyby měl odvahu a osobní šarm. Pro někoho byl Alejandro de Tomaso symbolem smělého vizionáře a posledního italského soukromého podnikatele, který dokázal čelit mamutímu Fiatu i zahraničním koncernům. Jiní se však domnívají, že to byl především vychloubačný mluvka, který nikdy nesplnil to, co sliboval. Z jeho průmyslového impéria už nezbylo nic, ale krásná auta značky De Tomaso dodnes okouzlují motoristické fanoušky.

Alejandro de Tomaso se narodil roku 1928 v Buenos Aires. Po otci pocházel z italského rodu, takže se jeho křestní jméno někdy uvádí v podobě Alessandro. Dědeček býval neapolský zedník a babička švadlena. V Argentině se však na rodinu chudých emigrantů usmálo štěstí: Alejandrův otec Antonio de Tomasso vystudoval práva. Nejprve přijal administrativní práci v parlamentu a při této příležitosti si upravil příjmení do španělské podoby "de Tomaso". Vstoupil do Socialistické strany Argentiny a stal se poslancem. Také se velice výhodně oženil. Rodina jeho manželky patřila k nejbohatším farmářům v zemi.

Antoniova politická dráha prošla různými zákruty. Se svou původní partají se rozešel. Podílel se na založení Nezávislé socialistické strany. Formuloval její teoretický program, jehož cílem bylo skloubit soukromou podnikatelskou iniciativu s národohospodářským plánováním. Počátkem 30. let to dotáhl na ministra zemědělství.

Malý Alejandro žil na vzkvétajícím rodinném statku, k němuž patřilo 120 tisíc hektarů půdy. Idyla skončila v roce 1933, kdy otec náhle zemřel. Alejandro proto musel opustit školu už v 15 letech, aby se po dovršení této věkové hranice formálně ujal správy latifundií. Svůj zájem později dělil mezi automobily, chov dobytka a politiku. Ta se mu však stala osudnou, neboť za vlády autoritářského prezidenta Juana Peróna spoluzaložil opoziční list Clarín. Byl předveden k výslechu a obával se dalších represí. V roce 1954 se rozhodl Argentinu opustit. Odjel do země svých předků. Kvůli tomu se mu rozpadlo první manželství, z něhož měl tři syny.

Alejandro de Tomaso si musel v Itálii hledat nové uplatnění. Odhodlal se zúročit zkušenosti ze závodů, kterých se v Argentině zúčastňoval od roku 1949, a stát se po vzoru svého rodáka Juana Manuela Fangia profesionálním jezdcem. Začínal v týmu Maserati. Od roku 1956 závodil s automobily značky OSCA, kterou si bratři Maseratiové založili několik let poté, co svou původní firmu museli prodat.

V legendách, které o sobě de Tomaso později šířil, hrála jeho závodní kariéra zásadní roli. Ve skutečnosti nebyla úplně oslnivá a skončila již v roce 1959. "Začal jsem podnikat a nemohl jsem dělat dvě věci najednou," vysvětloval posléze Alejandro de Tomaso svůj odchod ze světa nejrychlejších kol.

Pravda však je, že pro jeho další život vytvořily motoristické soutěže skvělý odrazový můstek. Bratři Maseratiové mu pomohli se založením malé dílny na úpravy motorů v Modeně. A hlavně se u závodní dráhy seznámil se svou druhou ženou.

Jmenovala se Elizabeth Haskellová. Závodění měla jen jako koníček. Byla dcerou prezidenta mamutí americké společnosti Rowan Industries, jež vyráběla elektrická zařízení pro Ford a General Motors (GM). Odvážná blondýna přitom nejen spoluvlastnila firmu, které šéfoval její otec, ale po dědečkovi zdědila také balík akcií GM. Znala se tedy s každým, kdo v americkém automobilovém průmyslu něco znamenal. Alejandrovi otevřela cestu ke slávě.

Původní malá dílna dostala hned v roce 1959 mohutnou finanční injekci od Rowan Industries. Přejmenovala se na Automobili De Tomaso. Jejím logem se stalo písmeno T v podobě, jaká se na argentinském statku používala pro značkování dobytka. Společnost najala odborníky a začala vyrábět závodní auta hlavně pro americké privátní soutěžní jezdce. V roce 1964 přišel první malosériový model určený i pro běžný silniční provoz. Jmenoval se Vallelunga.

Auta značky De Tomaso dlouho využívala motory Ford (nejprve evropské čtyřválce, posléze americké vidlicové osmiválce). Tato vozidla sice v detailech nebyla tak kvalitní a propracovaná jako vozy značek Ferrari, Maserati či Lamborghini, ale Alejandro de Tomaso dokonale ovládal marketingové umění. Zvláště na druhém břehu Atlantiku se dařilo úspěšně vzbuzovat dojem, že De Tomaso je významným producentem sportovních aut s motorem vzadu, který využívá nejmodernější technologie, staví i monoposty formule 1 a patří do stejné ligy jako jeho tři nedalecí slavní konkurenti.

Mangusta požírá kobry

Propagace značky bývala nápaditá, někdy až poněkud agresivní. Například model z roku 1967 dostal jméno Mangusta podle africké šelmy, která se živí mimo jiné i hady. Toto mrštné zvíře si přitom troufne na jedovaté plazy, jimž umí bleskově ukousnout hlavu. Narážka na britský konkurenční model AC Cobra byla tedy zřejmá.

K dvoumístným sportovním autům pak ještě přibyly větší a pohodlnější modely. Například pětimístný sedan De Tomaso Deauville či odvozené čtyřmístné kupé Longchamp.

V USA se vozy značky De Tomaso prodávaly v obchodní síti společnosti Ford. Přestože si prodejci často stěžovali na nejrůznější technické nedostatky (způsobené většinou tím, že de Tomaso miloval inovace, ale zaváděl je do praxe unáhleně), mnozí Američané byli ochotni vysázet spoustu dolarů za italské "super automobily" s dynamicky působícími karoseriemi.

Podnikatel a jeho američtí sponzoři si byli tohoto estetického faktoru dobře vědomi. Proto přistoupili k operaci, během které de Tomaso nejprve koupil slavnou italskou karosárnu Ghia. Stal se jejím šéfem a nechal ji navrhnout karoserii pro automobil De Tomaso Pantera. Ten dosahoval rychlosti až 280 kilometrů za hodinu a stal se vlajkovou lodí automobilky. Firma Ghia v roce 1969 ještě přikoupila karosárnu Vignale (jež mimo jiné vytvořila tvary vozu Tatra 613). A v roce 1973 prodal Alejandro de Tomaso obě tyto karosárny americkému Fordu.

Tato akce předznamenala další podnikatelovo dobrodružství. Kupoval podniky v potížích, aby je restrukturalizoval. Většinou je pak opět prodal, ale z těch, které souvisely se silničními vozidly, vybudoval vlastní průmyslové impérium. Za podpory vlády nejprve získal motocyklové značky Benelli, Moto Guzzi a MotoBi. V polovině 70. let připojil, opět za pomoci státního revitalizačního fondu GEPI, dvě významné italské automobilky.

Především šlo o zadluženou firmu Maserati, kterou prodával Citroën. A dále o milánskou automobilku Innocenti, kterou poslal do likvidace její předchozí vlastník, koncern BLMC, když se sám ocitnul v potížích a musela ho zachraňovat britská vláda.

Zaměstnanci převzatých továren byli nejprve nadšeni. Charismatický Alejandro de Tomaso se zjevil jako jezdec na bílém koni, oháněl se předchozími podnikatelskými úspěchy, politickou podporou, konexemi v USA, soukromým letadlem i slavnou závodnickou kariérou. Sliboval světlé zítřky, ale ty nějak nepřicházely. Jen bylo zjevné, že si koupí firmy Maserati pomohl k lepším motorům pro vlastní značku.

V té době byla v Itálii populární televizní soutěž Rischiatutto, obdoba americké Jeopardy! či pozdějších českých verzí Risk a Riskuj!. Začalo se mluvit o tom, že Alejandro de Tomaso se spíše než jako odpovědný podnikatel chová jako nerozvážný účastník tohoto televizního klání. Přičemž ale nehraje sám za sebe, nýbrž hazarduje s osudy mnoha tisíc zaměstnanců.

K přátelům Alejandra de Tomasa patřil přední americký manažer Lee Iacocca, dlouholetý šéf Fordu, který později zachraňoval automobilku Chrysler. To dlouho pomáhalo odbytu v USA, ale transatlantické vztahy časem ochladly. Například proto, že de Tomasova skupina měla hodně amerických akcionářů, ale její majoritní vlastník jim nechtěl vyplácet dividendy ani ve finančně dobrých dobách. Když se postavení firem ze skupiny De Tomaso v USA zhoršilo, stal se tento průmyslový konglomerát závislý na vládních subvencích.

Členové vedení státního revitalizačního fondu nemohli připustit, že se zmýlili. Italové se však začali ptát, kde vlastně skončily stovky miliard lir z veřejné podpory. Podnikatel vysvětlil, že za ně zajistil firmě Innocenti budoucnost. Najal vyjednavače, kteří dohodli, že Japonci budou milánské automobilce dodávat tříválcové motory Daihatsu, jimiž nahradí původní britské čtyřválce. Jenže veřejnost nebyla na tříválce připravená a někteří občané si pamatovali, že jedním z cílů GEPI bylo zajistit, aby japonské firmy nezískaly kontrolu nad italským automobilovým průmyslem.

Alejandro de Tomaso, který při sobě obvykle nosil pořádnou pistoli, se dostával do stále větších sporů s odbory. Hlavně s těmi pravicovějšími, s křesťanskou orientací. "Socialističtí odboráři jsou prozíravější - věří, že továrny budou jednou jejich, a proto je nechtějí zruinovat," vysvětloval de Tomaso. Na kritiku ze strany odborů reagoval tím, že najal detektivní agenturu. Ta dopadla dva absentéry z řad dělníků, čímž odborářské námitky zdánlivě odrazil. Propad v prodeji malých aut Innocenti to ale nezbrzdilo.

Koncem 80. let musel podnikatel skoro celé průmyslové impérium rozprodat, aby zachránil alespoň svou původní značku. Zbavil se výroby motocyklů; automobilky Maserati i Innocenti pak postupně přebral Fiat. Turínský koncern si sice firmu Maserati ponechal, ale továrnu Innocenti záhy uzavřel a její značku přestal využívat.

Alejandro de Tomaso utrpěl v roce 1993 ve svém hotelu mrtvici. Jeho stav byl kritický. Nějakou dobu nemluvil. Zbytek života strávil na invalidním vozíku. Většina Italů mu proto odpustila.

Na počátku nového tisíciletí přišel s posledním smělým projektem. Naplánoval jednu z nejpozoruhodnějších aliancí v dějinách automobilového průmyslu: De Tomaso uzavřela dohodu o spolupráci s ruskou automobilkou UAZ. Výsledkem měl být luxusní automobil kategorie SUV, avšak takový, který by dokázal jezdit v těžkém terénu. Podpisu smlouvy se zúčastnili italský premiér Silvio Berlusconi i ruský prezident Vladimir Putin. Auta se měla vyrábět v italské Calabrii, což je relativně chudý kraj. Opět tedy byla přislíbena podpora z veřejných zdrojů. Z plánu však sešlo, neboť Alejandro de Tomaso v roce 2003 zemřel. Společnost přešla do rukou manželky Isabelly a syna Santiaga. Ti se záhy rozhodli, že ji pošlou do likvidace.

Značku De Tomaso koupila v roce 2009 firma Innovation in Auto Industry, za kterou stál Gian Mario Rossignolo, někdejší vysoce postavený manažer Fiatu. O dva roky později představil prototyp De Tomaso SLC (zkratka ze slov "Sport Luxury Crossover"). Projekt zase dostal státní podporu, ale v této souvislosti se objevila podezření z machinací. Z celého záměru nakonec sešlo. Práva na značku skončila v Číně.

400 kusů

Tolik aut De Tomaso Mangusta se vyrobilo v letech 1966 až 1971.

De Tomaso

- Italský výrobce závodních, sportovních a luxusních automobilů.
- Firmu založil v roce 1959 Alejandro de Tomaso.
- Stala se základem průmyslového impéria, které zahrnovalo výrobce motocyklů (Moto Guzzi, Benelli a MotoBi) a automobilky Maserati a Innocenti.
- Necelých 51 procent akcií držel zakladatel, ostatní akcionáři byli většinou z USA.
- Společnost zanikla v roce 2004.

Alejandro de Tomaso získal firmu Maserati. Některé vozy značky Maserati se pak od modelů De Tomaso lišily jen estetickými detaily.

Automobil OSCA, kterým závodil Alejandro de Tomaso, na Nürburgringu v roce 1959. V témže roce Argentinec závodní kariéru ukončil.

Foto: Reuters, Getty Images, Profimedia.cz, archiv