Otec slavné dakoty

Ačkoliv byl Donald Douglas zejména letecký konstruktér, v předvečer druhé světové války projevil větší politickou jasnozřivost než mnozí státníci. Předpověděl, že Spojené státy se budou muset zapojit do konfliktu. Zároveň soudil, že úspěch americké armády bude silně záležet na letectvu. Navrhl proto způsob, jak z malých, neefektivních a vzájemně si konkurujících výrobců vybudovat mohutné odvětví, které dokáže chrlit letadla ve velkých sériích. Jeho transportní model Douglas DC-3 Dakota se pak stal jedním se symbolů vítězství Spojenců.

Donald Wills Douglas se narodil roku 1892 v Brooklynu. Byl druhým synem bankovního úředníka. Když začal chodit do školy, jeho rodné město už bylo součástí New Yorku. V šestnácti letech přesvědčil matku, že musí vidět zkušební lety, které předváděl Orville Wright na stroji Flyer. Tento rodinný výlet měl zásadní vliv na celý Douglasův život.

Po absolvování střední školy nastoupil v roce 1909 do Námořní akademie USA v Annapolisu. Povinnosti plnil, ale srdce mu pro slanou vodu nehořelo. Veškerý volný čas věnoval stavbě modelů letadel. Vyráběl je v ložnici a zkoušel v areálu zbrojnice. Jeho rodiče, kamarádi i učitelé předpokládali, že jde jen o dočasnou zálibu. Všichni byli proto překvapeni, když v roce 1912 akademii předčasně opustil. Mladík však měl jasno - nechtěl se věnovat lodím, nýbrž letadlům.

Nejprve se ucházel o práci u společností Glenn Curtiss a Grover Loening. Obě ho odmítly. Uvědomil si, že zaměstnavatelům jeho nadšení nestačí. Rozhodl se vystudovat techniku na Massachusetts Institute of Technology (MIT). Šlo o čtyřletý obor, jejž zvládl za dva roky. Stal se prvním absolventem, který získal titul bakaláře věd v oboru leteckého inženýrství. Na škole zůstal ještě jeden rok jako asistent.

V roce 1915 nastoupil do Connecticut Aircraft Company. Podílel se na konstrukci vzducholodi DN-1. Šlo o první vzducholoď amerického válečného loďstva, jejím úkolem mělo být pátrání po ponorkách. Douglas však měl o využití letounů lehčích než vzduch pochybnosti. Předpokládal, že vzducholoď, jež měla startovat z vodní hladiny, bude použitelná jen za příznivého počasí, zatímco ponorky mohou operovat i ve vichru. Vzducholoď je navíc hořlavá a velká, každý se do ní snadno trefí. Podnik proto po několika měsících opustil.

Přešel do Glenn L. Martin Company, pro kterou zkonstruoval hydroplán Martin S. Firma sídlila v Los Angeles, kde se seznámil se svou budoucí ženou Charlottou. Jenže továrna fúzovala se společností Wright a Douglas z ní v roce 1916 odešel. Obával se, že spojení dvou rivalů do Wright-Martin Company nebude životaschopné, a měl pravdu. Krátce působil jako civilní zaměstnanec v armádním letectvu. Záhy se však vrátil do opět nezávislé společnosti Glenn L. Martin. Stal se jejím hlavním inženýrem. Pod jeho vedením vznikl výkonný bombardér typu MB-1, který se poprvé vznesl v srpnu roku 1918.

Sídlem staronové firmy již nebylo slunné Los Angeles, nýbrž město Cleveland ve státě Ohio. Charlotta špatně snášela tamní mrazy. Na začátku roku 1920 se proto i se dvěma syny vrátila do Kalifornie. Manžel ji o něco později následoval. K západnímu pobřeží zamířil s tím, že založí vlastní firmu. Bylo to riskantní rozhodnutí: jako hlavní inženýr u Glenn L. Martin bral 10 tisíc dolarů ročně, avšak podnikat začínal s kapitálem 500 dolarů, což už ve světě letadel nestačilo. Musel přitom živit rodinu. Hledal tedy nejen první zakázku, ale také nějakého investora. Mezitím myl automobily, okopával brambory a pracoval jako dělník.

Neúspěch, který pomohl

Oním vytouženým investorem se stal sportovec David R. Davis. Tento boháč vložil 40 tisíc dolarů do vývoje letounu schopného přeletět USA od západního pobřeží k východnímu, čímž vznikla společnost Davis-Douglas.

Konstruktér do roka postavil dvouplošník Cloudster s mimořádně velkým objemem palivových nádrží. Pokus o přelet z Kalifornie do New Yorku proběhl v červnu 1921. Nad Texasem však začal vynechávat motor a pilot musel přistát. Pro ctižádostivého Davise to bylo fiasko a z firmy vystoupil. Jako vyrovnání si ponechal letoun, který pak prodal.

Douglas ovšem věděl, že ve skutečnosti se mu Cloudster povedl. Dvanáctiválcový agregát Liberty nebyl jeho dílem a v té době museli letci s podobnými občasnými problémy počítat. Cloudster byl prvním letadlem na světě, které uneslo náklad o větší hmotnosti, než kolik samo vážilo. Upravený stroj se osvědčil při letech s pasažéry. Pobral jich až deset, a to v době, kdy většinou létal pilot jen s jedním cestujícím.

Podnikatel proto založil novou společnost, jež nabrala dech díky zakázce vojenského námořnictva. To potřebovalo stroje schopné startu z prvních letadlových lodí, aby mohly najít křižníky protivníka a odpálit na ně torpéda. K této zakázce Douglasovi pomohly známosti z akademie, jakož i vynikající pověst, kterou získal jako konstruktér.

Sestrojil jednomotorový dvouplošník DT-1 ("Douglas Torpedo - First"), který mohl startovat z katapultu na přídi. V roce 1922 firma dodala prvních šest letounů za více než 130 tisíc dolarů. Zároveň vyvíjela model Douglas World Cruiser (DWC), který si armáda objednala pro první let kolem světa. Letadla DWC byla odvozená od DT-1, ale ke startu a přistání mohla střídavě využívat kola, lyže či plováky. Šestiměsíční propagandistická akce, která si vyžádala obrovské diplomatické a logistické nasazení, skončila v roce 1924 triumfálním návratem skupiny letadel do Seattlu.

Ve filmových ateliérech

Douglas nejprve vyráběl v pronajatých opuštěných ateliérech společnosti Herman Film v kalifornské Santa Monice. Nabízel rovněž armádní pozorovací letouny. Na trh uvedl i dvouplošník Douglas M-2, určený pro provoz na pravidelných poštovních tratích. Až do roku 1929 slavil samé úspěchy, ale pak přišlo období velké deprese. Nejhorší období firma překonala jen díky vojenským zakázkám.

Podnikatel si přitom uvědomoval, že na armádu nemůže spoléhat donekonečna. Jakmile se hospodářství trochu nadechlo, postavil převratné letadlo pro přepravu cestujících. Plným jménem se nazývalo "Douglas Comercial Number One", ve zkratce DC-1. Prototyp jednoplošníku zalétali v roce 1933. Téměř každý zkušební let znamenal překonání nějakého rekordu.

Mezitím firma Wright nabídla ještě výkonnější motory. Díky tomu mohli konstruktéři letoun prodloužit, přidat dvě sedadla, zvětšit palivové nádrže a tím i dolet. Tak vznikl model DC-2, který přinesl na nebe revoluci. Nabídl pohodlí čtrnácti cestujícím a jeho parametry zabezpečovaly, že aerolinky vydělávaly. Prvních 20 kusů si objednala společnost TWA.

Byl to také výborný vývozní artikl. Nizozemské aerolinie KLM dokonce přihlásily letadlo DC-2 do závodu na trase Londýn-Melbourne. V konkurenci 20 rivalů skončilo druhé za strojem firmy de Havilland. DC-2 bylo přitom jediným běžným dopravním letadlem v soutěži, v ostatních případech šlo o speciálně připravené stroje. Pět kusů DC-2 si objednala také Československá letecká společnost (ČLS). Používala je od roku 1936 na linkách do Vídně a Amsterdamu. Jejich kariéru pod československou vlajkou ukončila až nacistická okupace.

Společnost Douglas vyrobila téměř 200 kusů letadel DC-2. Firma American Airlines však záhy požadovala rozšířit trup tak, aby v něm mohla umístit lůžka. Chtěla totiž nabídnout noční lety z pobřeží na pobřeží, při nichž by se cestující pohodlně vyspali. Tak v roce 1935 vznikl model "Douglas Sleeping Transport". Pokud se do rozšířeného trupu namontovaly další sedačky, do letadla se místo původních 14 vešlo 21 cestujících. Dalším vývojem pak vznikl model DC-3, jeden z nejvýznamnějších transportních letounů všech dob. Ten uvezl až 28 sedících pasažérů, případně čtrnáct osob na sedmi párech patrových lůžek.

Nesmrtelná DC-3

První DC-3 vzlétla v roce 1935. Tato letadla se ve velkém také exportovala. Například Sovětský svaz nakoupil dvacet kusů již v roce 1936 a zároveň si vyjednal poskytnutí licence. Letadla DC-3 sloužila v předválečném období rovněž v Nizozemsku, Belgii, Švýcarsku, Švédsku a Rumunsku. Československá letecká společnost si objednala čtyři kusy; poslední dorazil do Prahy těsně před okupací.

Celková produkce v Kalifornii dosáhla zhruba 11 tisíc exemplářů DC-3, další tisíce byly na základě licence vyrobeny v Sovětském svazu pod označením Lisunov Li-2. Americká letadla měla i luxusní manažerskou variantu s přepychovými otočnými křesly. Záhy však vznikaly i transportní stroje pro armádu. Přezdívku "dakota" jim dali piloti britského Královského vojenského letectva (RAF).

Douglas si nedělal iluze o mezinárodní situaci. Nevěřil, že by politika izolace mohla uchránit USA před vstupem do války. Uvědomoval si, že americká armáda může postavit do boje jen omezený počet vycvičených mužů, takže její úspěch bude záviset na jednoznačné technické převaze, a to zejména ve vzduchu.

Zároveň viděl, že výrobní základna je roztříštěná a neefektivní. Rok a půl před japonským útokem na Pearl Harbor vypracoval plán, jak ve válečných podmínkách racionalizovat leteckou výrobu, prudce zvýšit její efektivitu na základě liniové metody odvozené od produkce "na běžícím pásu". Vláda pak tento záměr v podstatě převzala. Americká výroba letadel za druhé světové války dramaticky vzrostla a drtivě přečíslila protivníky. "Dokázali jsme, že svobodný člověk může vyrábět více než otrok," komentoval to Douglas.

Po válce disponovala americká armáda stovkami nadbytečných transportních strojů DC-3, které začala odprodávat. Dakoty tak zásadním způsobem přispěly k rozvoji letecké dopravy na celém světě. S vládním požehnáním si je pořídily i Československé aerolinie (ČSA).

První letouny DC-3 převzala tuzemská firma v roce 1946. Podniky Avia a Aero je přestavěly do civilní podoby, dodaly protihlukovou izolaci a sedačky. V 50. letech pak k originálním strojům přibylo i několik licenčních sovětských, které ale ustrnuly ve 30. letech. Jejich motory měly nižší výkon a čeští piloti je tolik rádi neměli. Dakoty sloužily v ČSA do konce 50. let, kdy se část amerických letounů ještě podařilo prodat do Francie.

Dalším dopravním typem firmy Douglas byl čtyřmotorový dolnoplošník DC-4. Jeho vývoj započal ve 30. letech, ale slávy se dočkal až v roce 1945, kdy byl nasazen na linku New York-Londýn. Spíše okrajovou roli sehrál model DC-5, určený pro krátké trasy. Následoval typ DC-6 s přetlakovou kabinou pro 52 až 68 cestujících, který od roku 1952 používala společnost PanAm pro spojení Ameriky s Evropou. Prodloužením a modernizací vznikl letoun DC-7, poslední vrtulový stroj společnosti. Aerolinky jej hojně nasazovaly na transkontinentální i transatlantické lety, zároveň se však ukazovalo, že letadla s pístovými motory se již dostala na hranici možností. Cestujícím vadily vibrace a nepříjemný hluk, který se nedařilo odstranit.

Zakladatel zůstal prezidentem firmy do roku 1957. Pak výkonnou funkci převzal jeho syn, Donald Douglas junior, zatímco otec zůstal předsedou správní rady. Prvním proudovým letadlem společnosti byl čtyřmotorový model DC-8 z roku 1958. Na svou dobu to byl velmi dobrý a luxusní letoun, ale kvůli potížím s motory se na nebi objevil až po konkurenčním Boeingu 707. Několikaměsíční zpoždění se firmě Douglas stalo osudným. Zákazníci byli nedočkaví a konkurent stihl obsadit podstatnou část trhu. Od té doby hrál Boeing první housle. Tento trend už nedokázalo zvrátit ani úspěšné dvoumotorové letadlo DC-9 pro střední tratě, které se do komerčního provozu dostalo v roce 1965.

O dva roky později se firma Douglas spojila s McDonnell Aircraft Corporation, čímž vznikla McDonnell Douglas. Tehdy Douglas senior odešel do penze, čestným předsedou zůstal až do své smrti v roce 1981. Výroba dopravních strojů pokračovala typy MD-11, MD-80 a MD-90. V roce 1997 byla McDonnell Douglas pohlcena Boeingem. Poslední vyvinutý typ MD-95 byl proto zákazníkům nabídnut pod označením Boeing 717.

30 tisíc

Tolik letadel vyrobil Douglas během druhé světové války.

Douglas Aircraft Company

- Americký výrobce vojenských a dopravních letadel.
- Firmu v roce 1921 založil Donald Wills Douglas.
- Sídlila v kalifornském městě Santa Monica.
- Zaměstnávala až 160 tisíc lidí.
- Jejím nejznámějším výrobkem byl typ DC-3 Dakota.
- Firma zanikla v roce 1967 fúzí se společností McDonnell Douglas, jež se v roce 1997 stala součástí Boeingu.

"Svobodný člověk zvládne více než otrok."
Donald Douglas

Model DC-9 byl určen pro krátké tratě.

Transportní dakoty umožnily Spojencům za druhé světové války rychle přesouvat vojáky i techniku.

Cestující v DC-3 si užívali dobrého pití a jídla, které roznášeli stevardi.

Foto: Getty Images, Profimedia.cz, USAF, Boeing, Eduard Marmet, archiv