Příliš mnoho soudů, příliš málo spravedlnosti. Právo je v slepé uličce

Ústavní soud se zastal ženy, která chce za utrpěný pracovní úraz od svého zaměstnavatele, firmy Kaufland, vysoudit více peněz. Postavil se tak proti stanovení takové částky podle vládních tabulek a řekl, že každý takový případ musí soudy posuzovat individuálně.

Nic proti tomu, postižená prodavačka jistě má nárok na poctivé odškodnění. Pochybnost nicméně vyvolává skutečnost, že i do takového sporu musí vstupovat zrovna Ústavní soud, Tedy instituce, kterou si stát přece jen zřídil k tomu, aby chránila dodržování jeho nejvyšších zákonů. Nabízí se tak neodbytná otázka, jak moderní právní systém vlastně funguje a zda se postupem doby nedostal někam, kde by být neměl.

Všimli si toho ostatně i ve špičkách české justice. Místopředseda Nejvyššího soudu České republiky Roman Fiala tuto složitost a nepřehlednost vysvětluje ve své studii pro publikaci Povaha změny, jejíž autoři upozorňují na příznaky hluboké krize celé západní společnosti.

Po dvou světových válkách dvacátého století, které zpochybnily základní hodnoty i víru v lidskost, připomíná Fiala, začaly evropské státy vytvářet vedle "starých" soudů další tak zvané ústavní a správní soudy, aby k nim občané mohli znovu upínat své tolikrát zklamané naděje. Což ale nakonec dalo vyrůst "sebezničujícímu systému kontrol, stížností, revizí, odvolání, dovolání, opravných prostředků proti opravným prostředkům, dalším a dalším přezkumům, vnitrostátním i nadnárodním".

Nalézt řešení běžného soudního sporu, třeba o zaplacení dluhu, dnes trvá léta a z agendy náhrad za průtahy v řízeních se dokonce stal byznys. I řízení státu se stává v řadě případů nemožné, protože skoro každý krok administrativy je přezkoumáván správními soudy. Významné státní úřady navíc mohou mít po dlouhé měsíce dva šéfy a starostové se třesou strachy, že je jejich kroky přivedou do kriminálu, protože nejsou s to orientovat se v měnícím se bludišti právních předpisů. Dokonce maturanti získali možnost domáhat se opakování závěrečné zkoušky před soudem.

Z toho všeho Fiala dovozuje, že právní forma vítězí nad obsahem a získala zničující podobu. Přestala být nástrojem k zaručení poctivého boje a stala se prostředkem, jak spravedlnost přelstít nebo dokonce zneužít.

A do budoucna varuje, že jemné nástroje práva, jak je dnes známe, se pod tlakem stěhování národů i vlivem zhroucení evropských ekonomických a sociálních jistot mohou ukázat užitečné asi stejně, jako "hodinářské náčiní při práci v kamenolomu".

Mohou s tím čeští politici něco udělat? Podle Fialy jen těžko, protože zákony nejsou psány a schvalovány na základě společenské potřebnosti, ale především k politické sebereprezentaci jednotlivých politiků. Často bez ohledu na negativní dopad neuvážených a populistických změn na vyváženost právního systému.

Postmoderní právní svět se tak nebezpečně podobá chaotické době, kterou kdysi charakterizovala slova Madame de Pompadour: "Po nás potopa".