Máme se lépe, ale cítíme se hůř. Češi ztratili víru v budoucnost a chtějí vládu pevné ruky

Pětadvacet let po pádu komunismu Češi mají vyšší reálné mzdy, vlastní více majetku, žijí ve větších a lépe zařízených bytech a utrácejí za cestování. Přesto jim chybí důvěra v budoucnost, kterou většinou vidí v různých odstínech šedi nebo rovnou černě.

Podle studie společnosti KPMG míní 71 procent populace, že se společnost nevyvíjí dobrým směrem, a jiné průzkumy jsou s tímto zjištěním ve shodě. Například i prosincové šetření Centra pro výzkum veřejného mínění, podle něhož se situace v jednotlivých oblastech společenského života v loňském – tedy už pokrizovém – roce buď nezměnila, nebo ještě zhoršila.

Chybějící optimismus je zvláště patrný ve srovnání s polistopadovou minulostí, protože s pesimismem do budoucnosti vyhlíží dvakrát více Čechů než v 90. letech.

To nevyvolá jen obavy sociologů a politologů, ale i pozornost ekonomů. "Ve zkratce se dá říci, že se máme lépe, ale cítíme se hůře," míní Jan Žůrek, řídící partner poradenské společnosti KPMG Česká republika.

Velkou pozornost by náladě populace a voličů měli přikládat politici. S pochmurným výhledem do příštích let je spojeno i další neradostné zjištění agentury STEM: Ve společnosti, která si verbálně zakládá na právech a svobodách, volají celé dvě třetiny populace po vládě pevné ruky, přičemž vzestup obliby autoritářského modelu je patrný rovněž u lidí ve věku mezi 30 a 45 lety.

Vysvětlení, odkud se vlastně bere "blbá nálada", se liší. Podle jednoho výkladu jsou statistiky zkreslené tím, že sociologové data pro své analýzy sbírali ještě v době nedávné ekonomické recese a nyní – s hospodářským oživením – přijde opět vlna optimismu.

Jiní za škarohlídstvím vidí média, která ráda staví na skandálech a katastrofách a konstruují z nich vlastní, často virtuální svět. A připomínají i vlnu katastrofických scénářů, které se valí jak z televize, tisku a internetových serverů, tak z literatury nebo filmů. "Pocit ohrožení narůstá a v posledním roce je vydatně přiživován komunikační ofenzivou apokalyptiků," míní Jan Žůrek. Ta nicméně dopadá na stále úrodnější půdu.

Podle Evy Králové ze společnosti TNS Aisa, která už 20 let mapuje proměny životního stylu české společnosti v projektu Lifestyle, jsou nespokojenost a obavy do značné míry výrazem tradiční národní povahy. "Když se Češi sejdou někde v hospodě, tak se navzájem nechlubí svými úspěchy a raději si stěžují," tvrdí. A špatné zprávy, kterými se utvrzují ve svém vidění světa, si sami vyhledávají. "Média se na této vlně vezou, pozitivních příkladů skutečně moc neuvádějí," dodává.

Reálným problémem ale je, že Česká republika za celých 25 let nedohnala Západ, i když na to veřejnost kdysi spoléhaly. Podle statistik Eurostatu se zastavila na 80 procentech průměru HDP v Evropské unii, přičemž odstup za zeměmi, jako je Německo či Rakousko, je stále velký. Statistiky operující s paritou kupní síly jsou ještě docela milosrdné, Češi ale hodně cestují, a když se vrací ze západní Evropy, s ohledem na reálný kurz koruny často přijíždějí domů s pocitem chudých příbuzných.

A bohužel se rozplývá naděje, že se tato mezera zacelí. "Dal­ší dohánění vidím skepticky. Ekonomika si nestojí špatně, ale zřejmě se už nedokážeme vrátit k tak rychlému růstu, jaký tu byl po roce 2001," soudí bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma.

* Čeho se Češi dnes bojí a čeho se báli před pěti lety?

* Existují ekonomické důvody, abychom měli strach z bezprostřední budoucnosti?

* A dokáže se Evropa, a zvláště pak Česko, vyrovnat s tím, že hospodářský růst mizí?

Odpovědi najdete v aktuálním čísle týdeníku Ekonom. Nový Ekonom si můžete objednat i přes SMS. Číslo je ke stažení také v nových aplikacích Ekonomu na iPadu, iPhonu a zařízeních se systémem Android.