Klausovi reformátoři uspěli v tom zásadním. Některým chybám se ale nevyhnuli

Získali jsme svobodu, můžeme říkat, co chceme, cestujeme a častěji studujeme. Jíme zdravěji, dýcháme čistší vzduch a téměř v každé rodině je dnes počítač či tablet. Postupně se zlepšuje bydlení a zcela nesrovnatelné je s dobou před rokem 1989 vybavení domácností.

Většina těchto změn je výsledkem přechodu od komunismu k liberálnínímu kapitalismu, případně odstranění čtyřicetileté izolace od vyspělého Západu, něco i obecným technologickým pokrokem posledních desetiletí.

Klíčová nicméně byla ekonomická reforma, kterou prosadil polistopadový ministr financí Václav Klaus a jeho lidé. Po léta se na to připravovali v Prognostickém ústavu ČSAV a využili pak jak dobového nadšení a požadavků veřejnosti po rychlých a radikálních změnách, tak ve světě tehdy převažujícího názoru ekonomů stavějího za Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové na liberalizaci, deregulaci a privatizaci.

To obojí spolu s přirozenou dravostí čtyřicátníků, jim umožnilo porazit o generaci starší skupinu osmašedesátnických reformátorů  - od Valtra Komárka po ekonomický tým české vlády - skloňujících v různých variacích třetí cestu nebo alespoň varujících před zbytečným spěchem.

Přesto ani Klaus a jeho tým, ačkoliv si to nechtějí připustit, neuspěli zdaleka ve všem. Ekonomická recese kolem roku 1998 smetla především vizi české cesty, tedy představy že zdejší ekonomika bude věcí domácích podnikatelů. Průmyslové impérium IPB zaniklo, samotné banky skončily za vlády ČSSD po masivním oddlužení za 500 miliard korun v zahraničních rukách stejně jako zhruba polovina průmyslu. Což vede ke každoročnímu odlivu nejméně 200 miliard korun za hranice a k chronickým potížím státního rozpočtu.

Tyto problémy spojené s kostrbatým růstem ekonomiky vedou k tomu, že v porovnání výše HDP na osobu (a tedy v životní úrovni a platech) jsme se k vysněnému západoevropskému průměru pouze o něco přiblížili a dál zůstáváme na chvostu opravdu vyspělých zemí. Ačkoliv makroekonomické podmínky pro rychlejší vzestup měla Česká republika ze všech postkomunistických zemí nejlepší.

Existovala alternativa? Autoři memoárů a různých dílčích studií na tuto otázku odpovídají na základě toho, zda při reformě stáli na straně vítězů či těch, co se neprosadili. A je příznačné, že podobně jako o listopadové revoluci, tak ani o ekonomické transformaci stále neexistuje rozsáhlejší a shrnující historické dílo.

Čtvrt století je přitom dost dlouhá doba, aby se o syntetickou práci konečně někdo pokusil. Bez pohledu do zpětného zrcátka se možná nedá ani jet dopředu. Jenomže se zdá, že jak akademická sféra tak nakladatelé se nedávné historie obávají.

Zajímá vás, co dělají Klausovi reformátoři dnes? Kam zmizely jejich tváře?

V týdeníku Ekonom najdete příběhy následujích reformátorů:

- Roman Češka, bývalý šéf Fondu národního majetku

- Tomáš Ježek, exministr pro privatizaci

- Karel Dyba, bývalý ministr pro hospodářskou politiku

- Ivan Kočárník, exministr financí

- Petr Čermák, bývalý místopředseda ODS, federální ministr vnitra

- Jindřich Vodička, exministr práce a sociálních věcí

Nové číslo Ekonomu si můžete koupit i přes SMS. V elektronické podobě je k dostání také na iPadu a iPhonu.