Jak jsme projedli peníze na důchody aneb Pohádka o příjmech z privatizace

Privatizační příjmy měly přece být tím, co zaručí republice provedení bezbolestné důchodové reformy. Nebo alespoň z těchto peněz půjde dotovat starobní důchody po dlouhé dekády. Uplynulo čtvrt století od pádu komunismu, důchodovou reformu nemáme a poslední peníze z privatizace projídáme. Strašlivý výsledek.

Když se ale podíváme na výsledky malé privatizace z let 1991 až 1993, ještě to není tak moc k pláči. Tento typ privatizace psychologicky bezpochyby uspěl - podnítil prvotní nadšení pro kapitalismus, když jednotlivé provozovny najednou už nebyly šedé a státní, ale renovované a soukromé. Méně se však hovořilo o příjmech.

Ty na tehdejší dobu nebyly vůbec malé. Ve veřejných dražbách za asi 30 tisíc provozoven stát utržil 49 miliard korun. Politici nejprve příjmy ukládali na zvláštní účet privatizačního ministerstva, pak fondu národního majetku, aby se peníze hned právě neprojedly. Ale tu přišly povodně, tu bylo potřeba postavit čistírnu nebo odstranit ekologickou škodu či někdo na ministerstvu školství dostal dobrý nápad, a najednou z miliard nebylo skoro nic. Nyní se jednotky miliard převedou do systému penzí, kde nic nezmohou, a tím to končí.

Ještě hůře to ale dopadlo s příjmy z velké privatizace. Tu vyhlásilo privatizační ministerstvo v roce 1991, a tím se najednou z předchozích dražeb provozoven stala malá privatizace. Teď totiž nastupovalo opravdu něco velkého. V rámci velké privatizace - ať už šlo o kuponovou privatizaci, přímý prodej, aukci či něco jiného - se dal do placu majetek v účetní hodnotě 1200 miliard korun. To by už jeden řekl, že se z toho dá nějaký peníz odloupnout na udržitelnost penzijního systému. Nějak se to ale nepodařilo.

V roce 2005 ministerstvo financí propočítalo takzvané transformační náklady. Cesta ke kapitalismu stála republiku 700 miliard korun. Nejvyšší sumu - 370 miliard - spolkla sanace bank. Restrukturalizace podniků přišla na 136 miliard. Následovaly "drobné" výdaje. Miliardy na reformu neudržitelného penzijního systému ale nikdo do transformace nezahrnul.

Kdyby se ze slibů, jak se privatizační příjmy použijí na penze, měl udělat soupis, byl by za ty roky pěkně tlustý. Už v polovině 90. let se zdálo, že se tehdejším vládním stranám ODS a ODA podaří prosadit nový systém fondového soukromého spoření - tedy ideově něco podobného, co nyní levicová vláda slavně zrušila jako druhý pilíř penzí. Nic z toho ale nebylo, všeho všudy se oddělil penzijní účet od státního rozpočtu. Kontext naprosto reformě nepřál. Důchodový účet tehdy vykazoval přebytky, opoziční ČSSD v roce 1996 dokonce navrhovala, aby se přebytky použily na učňovské školství. Dál než do konce volebního období prostě nikdo neviděl. I když demografové a ekonomové varovali, že přebytky dlouho nevydrží.

Pak se ovšem důchodový účet propadl do ztrát a každý měl po ruce jednoduché řešení - reformujme systém právě z privatizačních zisků. V roce 2000 takto poslanci schválili zmrazení 200 miliard korun z budoucích privatizačních zisků právě na penze. Bohužel ale šlo o jedno hlasování pravicové opozice a vládní ČSSD tento zákon posléze zablokovala. Kdyby platil, miliardy z prodeje Českého Telecomu a dalších šly automaticky na penze. Což se nestalo.

Zato sociálnědemokratický premiér Stanislav Gross v roce 2004 přísahal, že příjmy z privatizace velkých podniků za jeho vlády stát dobrovolně použije na rozjezd důchodové reformy: "Do začátku důchodové reformy musí být vytvořen určitý polštář, který pomůže, aby ten proces byl plynulý." Svatá slova. Ale bohužel to byla opět jen ta slova.

Když v roce 2006 nastoupila pravice, konečně se zdálo, že se důchodová reforma rozjede. Pravice tvrdila, že poslední erární zlatá vejce jako Budvar či Lesy ČR musí privatizovat právě kvůli penězům na důchody. Ani z toho nic nebylo. Nakonec se vláda Petra Nečase do reformy penzí pustila a k průběžnému pilíři a penzijnímu připojištění přidala soukromé spořicí fondy, ale pokrytí nákladů z privatizace už na stole nebylo.

Vláda najednou neměla moc co k prodeji, a tak se rozhodla, že zvedne DPH. Kolik se toho namluvilo o tom, že v souvislosti s důchodovou reformou musíme zvyšovat sazby DPH, ale nakonec zůstaly jen ty vyšší sazby a po důchodové reformě ani vidu ani slechu.

Když si člověk uvědomí, že například Němci z peněz z poválečného Marshallova fondu byli schopni financovat ekonomiku až do 90. let, protože uvážlivě investovali, pak je česká neschopnost uloupnout drobek z bilionových privatizačních příjmů na penzijní reformu zcela nepochopitelná.