Tři scénáře pro Evropu v krizi: rozpad, stagnace, federalizace

Evropa je stále nejlepším místem k životu. O tom svědčí jejích jedenáct zemí v první dvacítce žebříčku sestaveného experty OSN. To je do značné míry vizitka současné Evropské unie, díky níž se stala atraktivním místem pro uprchlíky z třetího světa.

Zlatý věk však končí. Starý kontinent žije z minulosti, z faktu, že v době, kdy ještě vládl světu, hospodářsky a díky koloniím, nashromáždil ohromné bohatství. A teď má problémy.

Na první pohled se potácí hlavně pod přílivem uprchlíků. Pod jejich náporem se hroutí i jeden ze základních výdobytků integrace – společný prostor bez viditelných hranic. Ten přitom přispěl ke vzestupu vnitroevropského obchodu. A snaha prosadit povinné kvóty na uprchlíky rozbíjí po léta pracně budované zdání evropské jednoty.

Uprchlíci a náklady na ně podkopávají sociální stát, protože Evropu deptá chabý ekonomický růst. Jednotná měna se pro většinu zemí nestala motorem rychlého vzestupu a místo toho proti sobě staví věřitele a dlužníky. Hned za ekonomikou stojí demografie – kontinent vymírá. Uvolněný prostor zabírají migranti, často levné pracovní síly, což však už výrazně změnilo etnickou podobu západoevropských aglomerací a posílilo xenofobní nálady.

I samotné ideje sjednocení, které převažovaly přes 60 let, se vyčerpaly. Politické kyvadlo se teď pohybuje opačným směrem a hlasy znejistělých voličů najednou dostávají přímí odpůrci Bruselu.

Evropskou unii i Evropu proto docela vystihuje 100 let starý úsudek německého konzervativního myslitele Oswalda Spenglera. Podle něj každá společnost, stejně jako člověk, pokud zestárne, touží po klidném a nerušeném životě, vyhýbá se konfliktům a ignoruje všechny signály, které by převažující požitkářství mohly znejistit.

Souběh všech uvedených potíží může vyústit do trojice odlišných scénářů. V Bruselu, Paříži i v Berlíně například mohou usoudit, že východiskem by byla Evropská federace. Taková, která se plánovala už počátkem 50. let a pak znovu a moderněji před třiceti lety.

Jinou variantou je zakonzervování existujícího chaotického stavu a celkové stagnace. Případ od případu se budou hasit jen největší těžkosti a čekat, že nové události, alespoň mediálně, přebijí ty starší.

Vyloučit se však nedá ani zánik Evropské unie. Ten by mohl získat podobu řízeného procesu, například podpisem mezistátní dohody o návratu k celní unii. A nově se rýsuje oddělení bohatého severu od chudého jihu. Pak by se vynořila nová velmoc v podobě Německa obklopeného věncem podobně vyspělých, převážně germánských států. Protiváhou k mocnému Německu by by už možná nebyla Francie, ale nově Polsko.

Těžko si vybrat. A může být i hůř. Připomenout lze slova amerického analytika George Friedmana: podle něj se politická základna Evropy rozpadá a hrozí návrat tradičního nacionalismu. Přitom právě vypjatý nacionalismus, spolu s velmocenskými ambicemi a sociálním pnutím, vedl na starém kontinentu už dvakrát ke světovým válkám.

Týdeník Ekonom analyzuje v aktuálním čísle pět příznaků selhání Evropské unie. Co z nich pro nás vyplývá? Nové číslo Ekonomu si můžete koupit i přes SMS. V elektronické podobě je k dostání také na iPadu, iPhonu a tabletu Samsung.