Snílek, který zbohatl, aby mohl vykopat Troju

Podle slavného psychiatra Sigmunda Freuda bývají muži šťastní, pokud se jim v dospělém věku plní chlapecké sny. Takovým určitě byl německý podnikatel Heinrich Schliemann, který celý svůj život podřídil snu o nalezení starověké Troji, o níž si v šesti letech četl v obrázkových dějinách světa a Homérových básních.

Aby to ale mohl udělat, musel nejdříve zbohatnout, protože už jako malý chlapec si spočítal, že na vykopávky bude potřebovat miliony. A tak než on sám, či spíše jeho lidé poprvé zabořili rýč do hlíny, stal se nejbohatším obchodníkem v carském Rusku a byznysmenem známým po celé Evropě i v USA. Díky svým instinktům, tvrdosti a mnoha kontaktům dokázal vydělávat zejména za nepřehledných a nebezpečných situací - ať za kalifornské zlaté horečky, obchodní blokády Ruska v době krymské války, či na americké občanské válce a s ní spojeným nedostatkem bavlny.

Jeho schopnost nalézat téměř vždy správná rozhodnutí vedoucí k obchodnímu úspěchu se mu později hodila jak při samotné archeologii, kdy bylo nezbytné rozhodnout se na základě nejasných indicií pro správné místo, tak při vzrušených vědeckých střetech, kdy šlo o interpretaci skvělých nálezů.

Homérův svět

O Troje se Heinrich Schliemann dozvěděl v útlém věku od svého otce, evangelického pastora s dobrým klasickým vzděláním, který svým dětem vedle běžných pohádek vyprávěl i příběhy z Homérovy Iliady a Odysseie a za pomoci knih je učil staré dějiny. Malý Heinrich se už tehdy rozhodl, že jednou, až zbohatne, Troju, o niž bojovali jeho hrdinové, objeví. "Celá moje pozdější práce byla ovlivněna dojmy z nejranějšího mládí," přiznal Schliemann jako slavný muž.

Pocházel z chudé rodiny, navíc mu brzy zemřela matka a otec po její smrti propadl alkoholu a dožil jako krčmář. Cesta ke zbohatnutí se proto zprvu zdála nemožná. I gymnázium musel opustit, protože na studium neměl peníze, a tak ve 14 nastoupil jako učeň do nevelkého hokynářského krámu. Pracoval tam 16 hodin denně a vůbec neměl čas číst a vzdělávat se. Po pěti letech se rozhodl, že se milionářem pokusí stát v Americe. Na cestu neměl, ale díky šťastné náhodě ho přijali jako uklízeče kajut na nevelkou loď plující do New Yorku. Ta však za bouře ztroskotala hned u nizozemského pobřeží. V Amsterodamu se pak protloukal jako poslíček a učil se jazyky.

Podle staré učebnice gramatiky se naučil i rusky a to mu otevřelo dveře k oslnivé kariéře. Mocná obchodní společnost B. H. Schröder & Cie, u níž byl po nějakou dobu zaměstnán jako účetní, ho vyslala do Ruska, kde měl, v 23 letech, založit filiálku. "Už v prvních měsících v Petrohradě a Moskvě bylo moje úsilí korunováno úspěchem, který daleko překonával nejsmělejší naděje mých šéfů a moje," napsal po letech Schliemann o svých podnikatelských začátcích. Obchodoval prakticky se vším, s cukrem, čajem, kávou i rýnskými víny, nejvíce však s indigem, oblíbeným a hojně používaným barvivem na textil.

Po třech letech úspěšnou filiálku opustil a založil si vlastní podnik, který vydělával ještě víc než pobočka nizozemské společnosti. Jeho majetek zakrátko přesáhl úctyhodnou sumu 50 tisíc stříbrných rublů, a tak se začlenil do privilegované skupiny ruských velkoobchodníků.

Mezi zlatokopy

Novým impulzem se stal dopis, že se jeho bratr ztratil kdesi v Americe. Přeplul okamžitě oceán a jel do Kalifornie, kde vrcholila zlatá horečka. San Francisco právě shořelo, a tak se usadil v Sacramentu, kde založil nový podnik. Jakousi banku, i když šlo spíš o dřevěnou boudu s pultem, za nímž s pistolí za pasem vykupoval od drsných dobrodruhů zlato a posílal je hned dál do pokladnic londýnských Rothschildů.

Šlo o krajně nebezpečnou práci, avšak za pouhý půlrok získal drahý kov za více než milion dolarů, přičemž jeho zisk přesáhl 250 tisíc dolarů. Životopisci se liší při zjištění, proč s tak lukrativním podnikem náhle skončil. Vojtěch Zamarovský, autor knihy Objevení Tróje, uvádí, že šlo o důsledek tyfu a malárie, které marně léčil chininem. Americká badatelka Susan Allenová zase tvrdí, že hlavním důvodem byly narůstající rozmíšky mezi agilním nákupčím a kalifornským zástupcem Rothschildovy banky. Výsledkem bylo, že Schliemann firmu prodal a vrátil se do Petrohradu, kde se konečně oženil. S Kateřinou Lyšinovou, s níž měl tři děti, ale nikoliv společné sny.

Obchody zato šly fantasticky. Nejprve zareagoval na zvěst, že se ruské zákony nově začnou ve velkém vydávat tiskem. Skoupil proto zásoby vhodného papíru a mohl pak carské tiskárně diktovat cenu. Vydělal i na velkém požáru kronštadtských doků, protože jako první dokázal obstarat dříví a stavební materiál na jejich opravu. Ohromnou příležitostí se pro něj v roce 1853 stala pro Rusko jinak katastrofální krymská válka, během níž znepřátelená Velká Británie vyhlásila na obchod s carskou říší embargo. Schliemann dopředu vytušil, že se schyluje k velkému konfliktu, a navezl své sklady válečným materiálem - olovem, sírou, léky, kůžemi i dřevem. Během bojů využíval svých rozsáhlých obchodních kontaktů ve Velké Británii a Nizozemsku a tajně do Ruska dovážel zboží na 33 lodích najednou. Nebál se riskovat a jeho štěstí se stalo příslovečným. Protože nemohl vykládat v blokovaných ruských přístavech, využíval pruskou Klajpedu. A když město i sklady zachvátil požár, jeho zboží zůstalo jako zázrakem nepoškozeno, bylo provizorně uloženo v barácích za přístavem.

Měsíční obrat jeho obchodů dosahoval sedmi milionů stříbrných rublů a podnikatel za krátkou dobu svůj majetek zdvojnásobil. Se jměním 3,5 milionu rublů se stal nejbohatším obchodníkem carského Ruska. A nikdy nepopíral, že tohoto úspěchu dosáhl proto, že měl "tvrdé srdce". Války totiž využíval zcela bez skrupulí a neštítil se ani spekulací s nedostatkem při živelních katastrofách.

Dva roky po ukončení bojů se rozhodl, že podnikání zanechá. "Uprostřed ruchu obchodního života jsem nikdy nepřestal myslet na Troju. Jistěže jsem srdcem visel na penězích, ale bylo to proto, abych jich použil jako prostředku k uskutečnění životního cíle," řekl.

Král válečných spekulací

Jeho rozhodnutí v Rusku ani v Londýně, centru tehdejšího světového obchodu, nikdo moc nevěřil, podnikatel to však myslel vážně. Před vykopávkami si chtěl doplnit vzdělání a také cestovat, aby poznal všechny významné kulturní památky a získal patřičný přehled. Velkorysé přípravy však musel přerušit. Svůj byznys v Rusku včetně početné klientely totiž přenechal tamnímu kupci Stěpanu Solovjovovi a ten po několika letech zkrachoval. Nechtěl platit za dříve přenechané sklady a pohledávky, a svého partnera dokonce obvinil z finančních machinací.

Schliemann, kterému hrozilo, že o část majetku přijde, odjel z již započaté cesty kolem světa do Petrohradu a zjednal si u jinak zdlouhavých soudů nápravu. Jednak kvůli penězům, ale také s ohledem na svoji pověst, která musela být u budoucího velkého badatele a objevitele naprosto neposkvrněná.

Na chvíli se v té době vrátil i k obchodům a jen na čaji vydělal za půl roku 140 tisíc marek. Dále bohatl i díky americké válce Severu proti Jihu. A opět prostřednictvím spekulací, tentokrát s bavlnou, která se po zablokování jejího vývozu z jižanských přístavů stala nedostatkovým artiklem. V roce 1863 si mohl zapsat do deníku, že vlastní jmění, jakého si jeho ctižádost ani v nejsmělejším snu netroufala dosáhnout.

Pak, tentokrát definitivně, zpřetrhal všechny vazby na své dvacetileté obchody, aby ho již nikdy nerozptylovaly. Přestěhoval se do Paříže, kde napsal první z 12 knih, tentokrát o Číně a Japonsku, odkud se zrovna vrátil, a pak se rozvedl. K tomu využil skutečnosti, že za svého krátkého pobytu v Kalifornii (která tehdy byla připojena k USA) získal americké občanství a že ve státě Indiana bylo možné dosáhnout rozvodu nadmíru snadno. K tomuto kroku ale byl donucen. Manželka neměla pro archeologii a cestování pochopení a chtěla ho kvůli "mrhání penězi na podivínské záliby" zbavit způsobilosti nakládat s majetkem.

Schliemannův pracovní den se skutečně hodně změnil: ráno přednášky na Sorbonně, odpoledne studium archeologických sbírek v Louvru, večer odborné knihy a konzultace s odborníky. Občas výlet do Britského muzea v Londýně. Výsledkem byl doktorát z filozofie, který si však nechal udělit "doma" v Rostocku.

Priamovo město

Jako archeolog Schliemann při hledání bájné Troji věřil v Homéra. Doslova. Nejenže byl přesvědčen, že svět, který ve svých eposech vykreslil, skutečně existoval, ale na rozdíl od mnoha jiných věřil, že slavný básník popisoval to, co skutečně znal.

Podle nových výzkumů tomu tak být nemohlo, avšak i tak sázka na slepého básníka stoprocentně vyšla. Zeměpisným údajům obsaženým v Iliadě totiž dokonale odpovídal kopec Hisarlik nedaleko pobřeží severozápadního Turecka. S pomocí diplomatických známostí přesvědčil sultána, aby mu vydal povolení kopat, koupil nářadí a další vybavení, najal dělníky, těch v některých chvílích zaměstnával až 160, a v závěru roku 1871 začal kopat. Celá záležitost, včetně následných výzkumů v pozdějších letech, ho jen na tomto místě přišla na 200 tisíc zlatých dolarů.

Vše si zaznamenával do deníků, celkem šlo o 10 tisíc stran. O jeho jazykových schopnostech svědčí, že si záznamy vedl jak německy, tak řecky či francouzsky a anglicky.

Pozdější specialisté mu vyčítali, že jeho metoda byla podřízena hledání skvělých artefaktů a byla příliš násilná. Sám Schliemann připouštěl, že ho vždy přitahovaly nejstarší vrstvy, a mnohé zajímavé ruiny položené výše proto musel odstranit. Navzdory tomu se dnes soudí, že způsobil daleko méně škod, než mu závistiví soupeři kdysi vyčítali.

Jinou věcí byly omyly, kterých se dopustil při datování hlavních nálezů - ty často umísťoval do doby legendární trojské války (tedy mezi léta 1300 a 1200 před Kristem), ačkoliv šlo o nálezy o celé stovky let starší. Tam ovšem nešlo o žádné nenávratné škody, ale o vývoj vědeckého poznání.

Po odklizení čtvrt milionu kubických metrů zeminy odkryl sedm starověkých měst (tedy archeologických vrstev) nad sebou a přesvědčil svět, že odhalil slavnou Troju. I když až po opakovaných bouřlivých sporech ve vědecké obci. A měl pravdu, dnes o tom nikdo nepochybuje.

Schliemanna i veřejnost v tom utvrdil nález krátce před ukončením prvních vykopávek - šlo o skvělý zlatý poklad, o němž pevně věřil, že ho do skrýše ukryl v již hořícím městě trojský král Priamos.

Celý svět později oběhly fotografie jeho krásné ženy Sofie, mladé Řekyně ze statkářské rodiny, kterou ozdobil právě nalezenými klenoty. Představovala pro něj Helenu, kvůli níž podle dávné pověsti celá trojská válka vypukla.

Teprve po Schliemannově smrti, jak připomíná ve své knize Vojtěch Zamarovský, se ukázalo, že poklad patřil vladaři, který ve městě panoval o tisíc let dříve než zmíněný Priamos.

Archeolog samouk také využil nejasných předpisů a poklad z Turecka odvezl. Po soudním sporu ale věnoval 50 tisíc zlatých franků na zřízení muzea pro antické nálezy v Istanbulu.

Poklad byl nakonec vystaven v Berlíně a po roce 1945 ho jako válečnou kořist odvezli do SSSR. Tam jeho vlastnictví až do roku 1991 tajili a dnes je k vidění v Moskvě.

Miláček veřejnosti

Svůj úspěch Schliemann jako zkušený obchodník se smyslem pro reklamu dokázal dobře prodat. A i když se například němečtí filologové netajili odporem k jeho výzkumům, jinde ve světě jej uznávali. Například londýnské Timesy mu vždy věnovaly důstojné místo, v Oxfordu ho kladli za vzor všem badatelům, a dokonce britský premiér William Gladstone si pokládal za čest napsat k jedné jeho archeologické knize předmluvu.

Svůj věhlas Schliemann potvrdil novými objevy v Řecku, kde zahájil vykopávky v Mykénách. Vykopal tam v roce 1876 nový poklad, opět zlatý, a tentokrát ho připsal králi Agamemnonovi, který měl Troju po desetiletém obléhání vyvrátit. A opět se nakonec zjistilo, že zlaté masky a zdobené bronzové meče v šachtových hrobech patřily achájským náčelníkům, kteří žili o několik staletí dříve.

Později už na vykopávkách spolupracoval s profesionály, z nichž se nejvíce osvědčil architekt a archeolog Wilhelm Dörpfeld. S ním také Schliemann přišel na Krétu. Ale objev, který by překonal objevení Troji, odhalení ohromného paláce krále Mínoa v Knóssu, mu zůstal odepřen. Na poslední chvíli odmítl vyplatit 40 tisíc franků za pozemek, pod nímž se stavba nacházela. Důvodů ale bylo víc. Politická situace na ostrově byla neklidná a badatel se obával, že pokud by případné objevy umístil do iraklijského muzea, mohly by je turecké úřady při nové vzpouře Kréťanů proti sultánovi zničit.

Palác známý jako Labyrint o 20 let později odkryl a zrekonstruoval britský archeolog Artur Evans a rozházel při tom ohromné rodinné jmění. Archeologie v dobách průkopníků a bez státních dotací byla velice drahá záležitost.

Schliemann by se na Krétu možná vrátil, ale zabránilo mu v tom zhoršující se zdraví. Při pooperační rekonvalescenci zemřel koncem roku 1890 v Neapoli. Protože si nepotrpěl na honosné oblečení, ztratili lékaři mnoho času při tahanicích, zda jej mají, či nemají ošetřit v tamní nemocnici.

200 tis. USD

Na tolik přišly Schliemanna vykopávky v Troje.

Už jako mladý muž Schliemann zbohatl v carském Rusku.Nejvíce za krymské války, kdy carské vládě pomáhal obcházet britské obchodní embargo.

V roce 1875 představil Schliemann výsledky svých výkopů v Troje v knize Ilios. Ilustrace ukazuje archeologické vrstvy v centru bájného města.

Veřejnost oslovil nejvíce nález zlatého pokladu. Některými šperky z Troji Schliemann pro fotografy ozdobil svoji ženu Sofii.

Foto: ČTK, Profimedia.cz, Shutterstock