Coco Chanel z Lucerny

Prezidentova manželka Hana Benešová, herečky Adina Mandlová, Nataša Gollová či žena Karla Čapka Olga Scheinpflugová, v Americe slavná operní pěvkyně Jarmila Novotná nebo také automobilová závodnice Eliška Junková měly jedno společné. Všechny se totiž oblékaly v proslulém módním salonu Hany Podolské, který sídlil v paláci Lucerna uprostřed Prahy.

Slova "šiju u Podolské" byla vizitkou lidí, respektive žen, které za první republiky něco znamenaly. A zásluhou úspěšné podnikatelky, která jejich marnivosti vycházela vstříc, se domácí prvorepubliková móda vyšvihla na evropskou úroveň a příliš nezaostávala ani za Paříží, k níž ostatně její prosperující podnik po 20 let vzhlížel.

Život této superšvadleny přitom byl jak z antické tragédie. Od začátků doslova z ničeho přes velkou slávu, vliv a bohatství až k rodinným tragédiím a smutnému, nicméně důstojnému konci v zapomnění.

Její osudy by byly dobrým námětem pro film. Také proto, že zakladatelka a majitelka věhlasného módního salonu byla mezi slavnými herečkami ve svém živlu.

Za polské peníze

Česká Coco Chanel se narodila jako Johanna Vošahlíková v Merkhausenu v Alsasku-Lotrinsku, a to v rodině zámožného architekta a stavitele Františka Vošahlíka. Ten však brzy zemřel na tuberkulózu a početná rodina se náhle ocitla bez zaopatření.

Johanina matka si nakonec v Praze otevřela krupařský krám a nejstarší dceru poslala do učení, aby se stala švadlenou. Hana na tato léta nevzpomínala v nejlepším - sebevědomá a prostořeká dívka se s mistrovou pohádala, ta jí vlepila facku, načež si mladá švadlenka vzala své věci a zanedlouho otevřela vlastní živnost.

Začátky ale nebyly nijak snadné, v Praze tehdy šilo na 2500 žen a konkurence byla ohromná. Hlavní devízou byla zprvu její pilnost a ochota šít pro kohokoliv. Musela totiž zchudlé matce pomáhat živit početné sourozence.

Vše se ale náhle změnilo po setkání se zámožným polským šlechticem a současně akademickým malířem Viktorem Podolským, kterého si po krátké známosti vzala. Za jeho peníze si v roce 1908 v Nuslích otevřela nevelkou krejčovskou dílnu, salon U pěti králů, kde zaměstnávala nejprve jednu a pak dvě švadleny.

Malý podnik prosperoval a postupně se posouval na lepší adresy blíže k centru Prahy, která se rychle zbavovala své provinciální podoby a stávala se pulsujícím průmyslovým, společenským a kulturním centrem oživeného národa.

Když se v roce 1914 Podolští přestěhovali do luxusního bytu právě vybudovaného paláce Lucerna na Václavském náměstí, přesunuli do tohoto objektu i módní ateliér, který začal rychle růst a nabírat další lidi.

O úspěchu Modelového domu Hany Podolské svědčí mimo jiné i to, že její manžel právě v této době definitivně odložil štětce a začal u své ženy pracovat, což v tehdy přetrvávajícím patriarchalismu bylo naprosto neobvyklou věcí.

Společné štěstí nevydrželo dlouho. Obětavý manžel tragicky zahynul na honu už v roce 1926. Krásné šaty a tvrdá práce bylo to hlavní, co Podolské zbylo.

Zakázky se ale jen hrnuly. Impulzem byl už vznik nové republiky, nové elity už nechtěly šít ve Vídni, kde se Podolská do té chvíle inspirovala, ale v Praze těsně napojené na francouzské, respektive pařížské trendy.

Za hospodářské konjunktury, ve zlatých 20. letech, se luxusní oděvní salon dál rozrůstal, přibývalo místností i zaměstnanců, k desítkám švadlen se připojilo také vlastní kožešnictví a kloboučnická dílna.

Podolská se ukázala jako obratná podnikatelka s velkým smyslem pro reklamu. Pořádala módní přehlídky, které se ve Velkém sále Lucerny staly společenskou událostí, na níž nemohl chybět nikdo, o kom se mělo v nové republice mluvit. Bylo jich několik druhů, například menší pro manželky ministrů, nebo naopak velké, až pro 300 hostů.

Kromě toho vydávala vlastní módní časopisy - Móda a vkus a Eva -, v nichž komentovala své modely, popisovala světové trendy a podávala rady, jak se oblékat. V něm byla jako modelka vyfotografována třeba tehdy populární automobilová závodnice Eliška Junková či herečka Anna Sedláčková.

Na časopise s ní spolupracoval, dříve než jej zcela pohltil orientální mysticismus, uznávaný fotograf-vizionář a surrealista František Drtikol.

Sama Podolská své modely nenavrhovala, na základě evropských módních trendů určovala jen základní linii, podle níž se pak postupovalo. Současně měla cit pro potřeby společenské smetánky, a navíc dokonale znala své nejdůležitější zákaznice. Včetně detailů jejich postav, takže jim dokázala pořídit šaty doslova na tělo, tak, aby dokázaly něco zvýraznit a zdůraznit tak půvab nositelky a něco zase milosrdně zakrýt.

Traduje se, že její šaty, zvláště ty, které si alespoň jednou za život dopřály i středostavovské zákaznice, se dědily od matky k dcerám podobně jako například starožitný porcelán.

Paní Baťová a herečky

Ke špičkové kvalitě modelů patřilo i dokonalé řemeslné provedení, což se neobešlo bez pověstného sekýrování jinak zkušených a slušně placených švadlen. Podolská na vše osobně dohlížela, kontrolovala každý šev a šlendrián netrpěla.

U vybraných zákaznic rovněž byla samozřejmostí přítomnost "paní šéfové" u každé zkoušky. K těm vyvoleným patřila třeba manželka obuvnického krále Tomáše Bati Marie, ženy prvorepublikových ministrů a politiků v čele s Hanou Benešovou a především herečky. Ať již ty z Národního divadla, nebo filmové hvězdy. Především Adina Mandlová, která se nebránila být i občasnou modelkou, a Lída Baarová. Nebo dnes už zapomenutá Jarmila Kronbauerová, která se načas zapojila do podnikání Podolské a zůstala i později její přítelkyní.

K tomu salon s oblibou šil divadelní a filmové kostýmy. Operní pěvkyně Jarmila Novotná, kterou znala celá Evropa a která se nakonec přestěhovala do USA, v něm například v roce 1927 vystupovala jako Violeta z La Traviaty. Dodnes jsou tyto šaty součástí expozice newyorské Metropolitní opery. Reklama v podobě hedvábných visaček "Módní dům Podolská" a krabice na šaty do společnosti se také mihla v řadě divadelních inscenací a prvorepublikových filmů, třeba ve snímku Rukavička.

Vrcholem byl rok 1939, kdy firma dodala kostýmy pro slavný film Kristián a hlavně v něm oblékla zmíněnou Adinu Mandlovou.

Podolská jako jedna z prvních v zemi zaměstnávala profesionální manekýnky. Ty při předvádění jejích modelů vystřídaly dřívější členky Národního divadla a kurážné ženy ze společnosti.

Rozdělovala je na jednotlivé typy, pro kostýmy, sportovní oblečení či pro elegantní společenské šaty. Hlavním kritériem výběru manekýnek byla schopnost ladné chůze. Šlo ale o zaměstnání na plný úvazek. Některé brala na dostihy do Chuchle, nebo dokonce na svoji pravidelnou týdenní dovolenou v Mariánských Lázních. Korzovaly pak v nových šatech před potenciálními zákaznicemi a třikrát i čtyřikrát denně se musely převlékat, aby předvedly celý firemní sortiment.

Významné postavení si mezi nimi postupně vydobyla Podolské snacha Hilda, která se ve 30. letech objevovala na mnoha módních fotografiích.

Už návštěva módního podniku byla svého druhu událostí. "Na rohu Vodičkovy a Jungmanovy ulice byl původní salon - krásný prostor. Benátská zrcadla, růžový mramor, decentní osvětlení a všude plno květin. Tam se ale za mne dělaly už jen přehlídky. Hlavní salon byl v paláci Lucerna. V Lucerně byly i dílny. Tam se také konaly privátní přehlídky, říkalo se jim tuším předváděčky, ale ty byly jen pro vybrané stálé zákaznice," svěřila se se vzpomínkou jedna z nich Karlu Foltinovi, autoru knihy Největší osobnosti našich dějin.

Podolskou hnala vpřed i konkurence, protože českou módu vedle ní určoval další pražský salon Rosenbaum, který sídlil v nedaleké Štěpánské ulici. Ten, alespoň podle dobových názorů, byl o něco lepší v róbách, které si ale mohly dovolit jen skutečně nejbohatší ženy. Ale v kostýmech měla být Podolská nepřekonatelná. Prorazila s nimi i v Berlíně a ve Stockholmu.

Průmyslová špionáž v Paříži

Podolská neponechávala nic náhodě, a i když byla v prvorepublikovém tisku označována za propagátorku britského stylu oblékání, vyjížděla od poloviny 20. let pravidelně na módní přehlídky do Paříže. Ta v té době už ve střední Evropě vytlačila vzpomínky na Vídeň. Jednotlivé modely Podolské také většinou nesly francouzské názvy.

Účast na přehlídce v hlavním městě módy ale přišla na nezanedbatelnou sumu 30 tisíc korun, a tak bylo nutné, aby se taková investice skutečně vyplatila. Proto si s sebou brala dvorní návrhářku a přitom pohotovou kreslířku Hedviku Vlkovou, která měla nové trendy zdokumentovat, a usnadnit tak jejich "přenesení" do Prahy.

Fotografovat ani kreslit se na těchto přehlídkách přirozeně nesmělo, ale zákaz se dal obejít. Pokud některý model od konkurence Podolskou zaujal, dala to Vlkové nenápadně vědět a ta se okamžitě odebrala na toaletu, kde ho díky vynikající zrakové paměti dokázala alespoň v základních rysech za okamžik přenést do bloku.

A to nebylo vše. S největší domácí konkurencí měla Podolská smluven zvláštní kartel. Po návratu z Paříže se s Oldřichem Rosenbaumem obvykle dohodla, osobně či po telefonu, jakým modelem se každý z nich bude inspirovat, tak aby si alespoň v této věci nelezli do zelí.

Přesto, při vší přelétavosti módních trendů a neustálém pošilhávání do Paříže, Podolská stále sázela na nadčasovost. Což bylo zcela pragmaticky dáno také tím, že zájem o její šaty, kostýmy, pláště i komplety byl tak vysoký, že se na některé zakázky muselo čekat více než půl roku.

Tato nadčasovost spojená s vysokou kvalitou se posléze ukázala být velkou výhodou. Díky ní podnik Hany Podolské přežil nejen šestiletou válečnou nouzi, ale i chvíle hned po roce 1945, kdy krajně vzácné textilní zboží bylo jen na poukázky, na takzvané šatenky.

Zapomenutá legenda

V roce 1948, po nástupu komunistů k moci, Podolská o svoji věhlasnou firmu (a polovinu bytu) přišla. Salon byl hned v březnu znárodněn a existoval pak dál pod různými názvy - Oděvní služba Eva, Textilní závody či Módní závody. Definitivně zanikl až na počátku ekonomické transformace v roce 1991.

I když se v zestátněném podniku udržela tradice prvotřídní rukodělné práce, téměř okamžitě se ztratil dřívější nesmírně důležitý kontakt s Paříží. A prvorepublikovou smetánku vystřídaly manželky komunistických předáků a východních diplomatů.

V jejich čele zprvu stála Marta Gottwaldová, manželka prvního komunistického prezidenta, která se co do oblékání chtěla vyrovnat předešlé první dámě Haně Benešové.

Gottwaldová svým způsobem nad Podolskou, kterou jako manželka premiéra už od roku 1946 znala, držela ochrannou ruku. Zřejmě dokonce dostala z kriminálu jejího syna Viktora (starší Miloš zemřel už v roce 1935), který vzápětí odešel do emigrace. Zařídila, aby bývalá majitelka v podniku mohla zůstat alespoň jako prodavačka, i když za pouhých 2400 korun měsíčně, což za tehdejší inflace byla skutečná almužna. Definitivní výpověď ze salonu, kterou velice těžce nesla, Podolská dostala v roce 1954. Když se prezidentem stal Antonín Zápotocký a Marta Gottwaldová o své postavení přišla.

Po zbytek života se o Podolskou staraly její bývalé švadlenky, které ji také podporovaly. Na oplátku na podnik tajně "dohlížela" a snažila se, z profesionálních důvodů, přispět k udržení jeho dřívější úrovně. Oficiálně se do něj na krátkou chvilku vrátila až v roce 1968, když s pozapomenutou legendou prvorepublikové módy natočil pro televizi rozhovor herec Miroslav Horníček.

Šaty od Podolské se dědily od matky k dcerám podobně jako starožitný porcelán.

Podolská spoléhala na profesionální manekýnky.

Podolská spoléhala na profesionální manekýnky, jednou z nich byla i její snacha Hilda.

Do šatů z věhlasného salonu se nakonec oblékala i Marta Gottwaldová, manželka prvního komunistického prezidenta.

Foto: ČTK, Shutterstock, repro z knihy: Největší osobnosti našich dějin - průmyslníci, podnikatelé, bankéři, Agentura Rubico 2012