Otec amerického ocelářského průmyslu Andrew Carnegie po sobě chtěl zanechat dobrou památku. Spoustu majetku za svého života rozdal, a dokonce tvrdil, že když člověk umírá příliš bohatý, tak umírá v hanbě. Byl prototypem amerického snu, chudým chlapcem, který se díky čichu na novinky a zejména tvrdé práci stal milionářem. Neúprosný byl i k ostatním, a jeho skutečný život proto příliš neodpovídal pečlivě pěstované legendě, k níž sám přispíval mnoha vlastními články a publikacemi. Byl utkán jak z jasného světla, tak z neméně temných stínů.

Na jedné straně šlo o bojovníka za spravedlivější společnost a individuální práva. Posléze i o štědrého filantropa. Současně však byl přesvědčeným sociálním darwinistou hájícím svoji výjimečnost a schvalujícím surové útoky proti nespokojeným dělníkům, za kterými zůstávali ranění a mrtví. Nebo - dnešními slovy - mocným oligarchou, který chválil demokracii, a přitom dosazoval do nejvyšších politických pozic své lidi. Odpor k podnikatelům, jako byl Carnegie, dokonce vyvolal založení rozmanitých reformních sdružení a vznik institucí, které začaly zhruba od počátku 20. století regulovat bezuzdné podnikání průmyslových magnátů.

Navíc jeho ocelárny na předměstí Pittsburgu popisovali současníci jako "peklo s jícny". Jednak kvůli do nocí zářícím pecím, ale také pro množství pracovních úrazů, na které nakonec umírala podle dobových statistik zhruba pětina pittsburských mužů. A další oběti si pak vyžádaly tyfové epidemie, protože v narychlo budovaných nových čtvrtích chyběla kanalizace a pila se znečištěná voda.

Dodnes má Carnegie a další milionáři ze "zlaté doby" zaoceánského byznysu i zapálené obhájce, kteří v nich vidí titánské osobnosti a novátory. "Přestože žádná jiná skupina nevykonala pro změnu amerického života od roku 1850 víc než velcí podnikatelé, žádná jiná se nesetkala s tak špatným porozuměním a jednostranným nálepkováním," tvrdí například uznávaný expert na industrializaci USA Maury Klein.

Americký sen

Andrew Carnegie přišel v roce 1848 ze Skotska a ve čtrnácti začal pracovat na dráze jako telegrafista. Měl ohromné štěstí, že si ho kvůli inteligenci a pracovitosti okamžitě všiml ředitel Pensylvánské železniční společnosti Thomas Scott a nabídl mu, aby se podílel na jeho investicích do podniku dodávajícího lůžkové vozy.

Šlo o jasný konflikt zájmů, ale také o možnost získat velké peníze. Mladý Carnegie se příležitosti chopil a skutečně si slušně vydělal. Když se pak také v mateřské společnosti dočkal povýšení, začal investovat do těžby ropy. Upoutalo ho to natolik, že zaplatil 500 dolarů člověku, který místo něj narukoval do války Severu proti Jihu, což ale byla mezi majetnými Američany té doby obvyklá praxe. Přesto měl na válečném úsilí Severu podíl, protože když se Scott stal vládním pověřencem pro dopravu, Carnegie mu pomáhal organizovat vojenský telegrafní systém.

Místo skutečného boje investoval do celé řady odvětví - do stavby železničních mostů, provozu telegrafní sítě a také výroby železa. V polovině 70. let 19. století si vybral ocel a ve svém životopise to okomentoval slovy, že se rozhodl všechna dobrá vejce vložit do jednoho košíku a ten pak pečlivě hlídat. "Jsem přesvědčen, že nejlepší způsob, jak v čemkoliv dosáhnout vynikajícího úspěchu, je držet se jednoho kopyta a stát se v tom mistrem," dodal Carnegie.

Peníze spolu s dalšími investory zprvu vložil do již zaběhnutého podniku, do Edgar Thomson Steel Works v Pittsburghu, který postupně ovládl. V té době dodával hlavně ocel potřebnou pro budování železniční sítě. A prosadil nejmodernější způsob její výroby. Orientoval se na technické novinky, zejména na metodu anglického vynálezce Henryho Bessemera, kterého osobně v roce 1872 navštívil.

Jeho ocel se pak vyráběla v hruškovitých konvertorech spalováním uhlíku v roztaveném kovu, do něhož se vhání kyslík. Produkce se tak stala masovou záležitostí a také výrazně zlevnila, což dohromady umožnilo vycházet vstříc požadavkům rostoucího amerického hospodářství.

Poptávka byla ohromná - ocel byla potřeba na stroje, železniční tratě, stavbu mostů a rozmanitých průmyslových konstrukcí, potrubí i na začínající stavbu výškových budov. Souvisela s rozkvětem amerického národního hospodářství: reálný HDP země pro rok 1860 se zpětně odhaduje na 72 miliard dolarů, k roku 1880 na 170 miliard a o dalších dvacet let později už na 400 miliard. Podle expertů obdobného růstu dosáhla až o století později Čína.

Před rokem 1890 USA v produkci oceli se čtyřmi miliony tun předstihly Velkou Británii a Carnegie měl na prvenství, které podtrhlo přesun ekonomické moci z Evropy za Atlantik, lví podíl. Obří firmu, sloučením menších společností v roce 1892 vzniklou Carnegie Steel Company, organizoval vertikálně po celé délce výrobního řetězce. Pořizoval si kromě hutí i doly, koksovny, železnice a plavební společnosti i nejrůznější továrny. Ústředím se stal mrakodrap v centru Pittsburghu.

Náročný pán

Sám Carnegie ale žil v New Yorku, kde se sbíhaly nitky amerického byznysu. V ocelárnách ho zastupoval generální ředitel Henry Frick. Ten měl na starosti jednotlivé výrobní programy a každodenní dozor, zatímco Carnegie plánoval nové projekty a rozhodoval o cenové politice. A vyráběl s nejnižšími náklady, čímž nemilosrdně drtil konkurenci. Odmítal dohody o cenách s jinými oceláři a provozy méně úspěšných podnikatelů skupoval. Při podnikání si nerad půjčoval, potřebné peníze bral ze zisku, a když už byl úvěr skutečně nezbytný, tak o něj žádal lokální banky.

Důsledkem spoléhání na vlastní síly bylo i na americké poměry té doby abnormálně tvrdé zacházení s dělníky, kteří museli odvádět co nejvyšší výkony za co nejnižší mzdu. Ačkoliv úřední odhady tvrdily, že v Pittsburghu je zapotřebí ročního příjmu alespoň 600 dolarů, aby se rodina vyhnula dluhům, platil dělníkům jen asi polovinu této sumy. Veřejně jim v tisku přiznával právo zakládat odbory, ve svém ocelářském impériu nic takového ale netrpěl, a dokonce je nutil, aby se písemně takového požadavku vzdali. Nakonec neuspěl, po zavedení nové techniky však začal propouštět. Když se zaměstnanci vzbouřili, tak stávku - na základě instrukcí, které posílal ze Skotska - nechal v roce 1892 za pomoci Pinkertonovy agentury a vojáků z pensylvánských posádek potlačit. Došlo ke krvavým střetům, bylo mnoho raněných a několik mrtvých, z toho pět ocelářů. Čelil kvůli tomu velké kritice, ale skutečným výsledkem bylo, že v roce 1899 jeho Carnegie Steel Company vyráběla čtvrtinu americké oceli a stala se největší ocelárnou na světě. Daleko za mořem jí mohla konkurovat jedině německá zbrojovka Krupp.

Carnegie potřeboval být zadobře s politiky a s ohledem na velikost svých obchodů usiloval o podporu těch nejmocnějších. I proto, že část jeho oceli odebíralo americké válečné námořnictvo. Jamese Blaina do prezidentské funkce ještě neprosadil, ten to dotáhl jen na post ministra zahraničí. Benjamina Harrisona v roce 1888 už ano.

Jako šéf Bílého domu se odvděčil tím, že jmenoval Carnegieho právního zástupce George Shirase členem Nejvyššího soudu, kde tento právník hájil zájmy velkého průmyslu. Zasloužil se například o to, že se po léta nepoužíval Shermannův protitrustový zákon, prosadil dočasné rozhodnutí o protiústavnosti daně z příjmu a zasadil se o zákaz velké stávky ve firmě Pullman na železniční vagony.

V tisku byl Carnegie trefně označován jako jeden z magnátů, vládnoucí spolu s bankéřem Johnem Pierpontem Morganem a Johnem Rockefellerem a několika dalšími byznysmeny nad americkou ekonomikou.

Říše bez dědice

Počátkem roku 1901 Carnegie odešel do penze. Neměl mužského dědice, oženil se až v 51 letech po smrti matky, o niž se po celý život svědomitě staral, a dcera Margareth, jediný potomek, se mu narodila, až když překročil šedesátku. Ani jeho mladší bratr a spolupracovník už delší dobu nežil.

Obří podnik proto prodal zmíněnému bankéři Morganovi za tehdy astronomickou sumu 480 milionů dolarů, přičemž jeho osobní podíl představoval 225 milionů. Celý obchod byl dojednán na golfu. Morgan ocelárny dál rozšířil o nové akvizice a vybudoval z nich společnost U.S. Steel, jež v USA ovládala dvě třetiny trhu s ocelí.

Sám Carnegie se v té době soustředil na filantropii, na kterou nakonec vynaložil asi 350 milionů dolarů. Největší svěřenecké a nadační fondy fungují dodnes, například Nadace pro skotské univerzity či Nadace ve prospěch mezinárodního míru a řada dalších. Jeho zásluhou vznikla rovněž známá Carnegie Hall v New Yorku a zejména síť téměř tří tisíc veřejných knihoven po celém anglicky mluvícím světě. Například v rodném Skotsku, na něž ani jako aktivní průmyslník nikdy nezapomínal. První knihovnu tam nechal postavit už v roce 1879. Budoval i technické školy a rovněž výzkumné ústavy, které se zabývaly hlavně přírodními vědami.

Jako dárce postupoval nadmíru systematicky. Nejprve si sestavil seznam vhodných investic a pořadí jejich důležitosti. A pak postupoval od univerzit, knihoven a nemocnic přes parky, kabarety a veřejné lázně až po kostely. Nakonec věnoval 125 milionů dolarů ve prospěch Carnegie Corporation, tak aby donace mohly pokračovat dál i po jeho smrti.

Filantropie mu v každém případě na stará kolena pomohla vyvážit neblahou pověst, kterou si za desítky let díky svým drsným podnikatelským praktikám vysloužil.

Nejsilnější vítězí

Podnikatel vydělával asi desettisíckrát více než jeho dělníci. "Kritizovat nevyhnutelný rozdíl je zbytečná ztráta času," tvrdil o nerovnoměrném rozdělení bohatství ve společnosti Carnegie ve své eseji Bohatství z roku 1889. Koncentrace majetku podle něj byla jen odrazem nerovnoměrného rozložení nadání.

"Bohatství procházející rukama hrstky lidí se může stát mnohem mocnějším nástrojem k povznesení lidstva, než kdyby bylo v malých dávkách v podobě mezd rovnou lidem rozdáno. Protože v podobě vyšších platů by sloužilo k uspokojování přehnaných choutek, neboť ani zvýšení pohodlí bydlení by ničím neprospělo lidstvu jako takovému," tvrdil Carnegie.

Otevřeně se hlásil k tehdy módnímu sociálnímu darwinismu, a to s takovou vehemencí, že ho za to napadl i proslulý britský liberál a ministerský předseda William Gladstone.

Později však, po odchodu na odpočinek, už tak tvrdý nebyl a připouštěl, že po případném návratu do byznysu by ho přece jen změkčoval soucit s chudými. Podle Davida Rothkopfa, autora knihy "Supertřída", byla i magnátova filantropie zřejmě jen jinou formou uplatňování ohromné moci a potvrzením přesvědčení, že vše, co udělal, učinil s čistým svědomím.

V každém případě novou roli uměl vzletnými slovy dobře prodat, jako například při otevření jedné z velkých knihoven v Pensylvánii: "Kéž ten nejchudší občan, který od rána do noci pracuje, aby se uživil (tak jako jsem to musel dělat i já, díky bohu kdysi), až půjde touto síní, až bude číst knihy, které jsou tu vystaveny, a naslouchat hudbě těchto varhan a bude obdivovat obrazy v této galerii, jako to dělají milionáři a prominentní občané - kéž by v tuto chvíli každý v duchu zvolal: Hle, to vše patří mně."

Podle Rothkopfa poslední dvojznačnou větou vlastně vyjádřil dojemnou vděčnost sám sobě.

Na všechny svými dary dojem stejně neudělal. "Radši kdyby nám nesnižoval mzdy a nechal nás ty peníze spotřebovat samotné," řekl novinářům jeden z jeho ocelářských dělníků. "Co má z knihovny člověk, který na ni musí dělat 12 hodin denně?" dodal.

Carnegie měl jiný názor a tvrdil, že osobní život a bohatství bývají u podnikatelů dvě zcela rozdílné věci. Na jedné straně je akumulace, na druhé pak přerozdělení majetku, samozřejmě na základě svobodné úvahy.

Protibritský antimilitarista

Carnegie nelitoval času, aby své názory mohl vysvětlit. Na umění oslovit veřejnost mnoho pracoval, dopisoval si například se známým filozofem Herbertem Spencerem či spisovatelem Markem Twainem. Od 90. let 19. století přispíval do několika časopisů, hlavně do North American Review.

Kvůli svým textům měl řadu nepřátel, jak v USA, tak ve Velké Británii. Nesouhlasil totiž s britským kolonialismem, a po jedné z cest po staré vlasti proto sepsal spisek Triumf demokracie. V něm vyzdvihl americkou republiku a pohanil naopak monarchistický systém včetně královské rodiny, což v Londýně vyvolalo velké pozdvižení. Nic si z toho nedělal a dál část roku trávil ve Skotsku na zámku Skibo.

Část amerických elit zase zneklidňovaly jeho protiválečné výroky. Carnegie odmítal, aby se USA zapojily do honby za koloniemi, a marně se snažil zabránit anexi Filipín, které Washington v roce 1898 odebral Španělsku a kde později zahynulo na sedm tisíc Američanů a mnohonásobně víc obyvatel souostroví.

Spolu se dvěma bývalými americkými prezidenty a zmíněným Twainem dokonce stál u zrodu Americké protiválečné ligy.


350 mil. USD

Tolik věnoval podnikatel Andrew Carnegie na filantropii.


Málokdo toho udělal více pro industrializaci USA než skotský přistěhovalec Andrew Carnegie. Své tvrdě vydělané bohatství současně považoval za "nástroj k povznesení lidstva".

Stávka dělníků na předměstí Pittsburghu v roce 1892 neměla daleko k válce. Oceláři si pro střety s Pinkertonovými agenty a s vojáky dokonce zhotovili masivní štíty.

Doboví kritici Carnegieho zobrazovali jako nelítostného magnáta pumpujícího bohatství jak ze svých továren, tak od státu, který jeho byznys nedokázal regulovat.

Foto: ČTK, Shutterstock, Profimedia.cz, archiv


Související