Větrníky do české energetiky patří. Ale nevěřme pohádce, že nahradí jaderné bloky

Následuje závěr: tyto větrné elektrárny mohou plně nahradit dva 1200megawattové jaderné bloky, s kterými ve svém návrhu Státní energetické koncepce počítá ministerstvo průmyslu a obchodu. Budou také potřebovat dotaci, ale výrazně menší - "jen" 14 miliard korun ročně (po dobu 20 let) místo 84 miliard (po dobu 35 let) pro jádro.

Papír snese všechno, ale vraťme se prosím z pohádky zpět do reality. První problém je využití výkonu v čase. Jaderné elektrárny bývají v provozu 85 až 90 procent hodin v roce. Žádný jiný zdroj energie se nemůže chlubit tak příznivým číslem. Odstávky – až na nepříjemné výjimky – jsou předem naplánované a energetici jsou na ně připraveni.

Naopak využití kapacity nejmodernějších a nejvyšších větrných elektráren v Česku se pohybuje okolo 33 procent, u těch nejhorších je to méně než 10 procent. Jejich výkon kolísá v závislosti na počasí a jak ukazuje příklad Německa, v praxi vytvářejí buď nechtěné přebytky, nebo nepříjemné deficity v elektrizační soustavě. Větrné počasí posledních dní by nemělo nikoho svádět k nereálným očekáváním ohledně objemu vyrobené elektřiny.

Druhý nedostatek zmíněné studie: jaderné elektrárny se zřejmě prodraží, ale ne zase tolik. Podle propočtu týdeníku Ekonom z loňského ledna by se v realistické variantě jednalo o doplatek 17 miliard korun z kapes spotřebitelů energie (případně ze státní kasy), v pesimistické variantě o 32 miliard korun ročně. V optimistické variantě – pokud bude elektřiny na středoevropském trhu nedostatek a její cena do roku 2030 vyletí nahoru – nebudou nové bloky žádnou finanční podporu potřebovat.

Třetí zásadní slabina: studie nebere v potaz, že odpor české veřejnosti k větrným elektrárnám je vyšší než k novým reaktorům v Temelíně a Dukovanech. Ze všech projektů na stavbu větrných elektráren na českém území jich investoři zvládli postavit asi tak 10 procent. Zbytek narazil na nesouhlas místních občanů a iniciativ, případně na nepřející postoj komunálních či krajských politiků a úředníků.

Nic nenasvědčuje tomu, že by Češi najednou vzali větrníky na milost a začali nadšeně podporovat jejich výstavbu na dohled od svých domů. Závěr je tedy jednoznačný: v Česku mají šanci jaderné elektrárny a malé lokální energetické zdroje, třeba střešní fotovoltaiky. Naopak větrné elektrárny jsou odsouzeny k okrajové roli v české energetice.