Telefon do každé rodiny

Obří švédská elektrotechnická společnost Ericsson byla více než sto let špičkou na poli klasických telekomunikací a nyní k tomu přidala i techniku a služby umožňující multimediální spojení. Její zakladatel Lars Magnus Ericsson ji vydupal ze země během několika málo let na konci 19. století, v době, kdy vynález telefonu omámil celý svět. Byl ale vším jiným než tvrdým podnikatelem a ze společnosti nečekaně odešel ve chvíli, kdy se ve Skandinávii i v Evropě konečně prosadila a začala vydělávat velké peníze a pronikat na zámořské trhy. Dnes tato firma - navzdory přesvědčení opatrného a vůči vlastním zásluhám velmi skeptického zakladatele, že se telefon nestane masovou záležitostí a zůstane jako zábava vyhrazen bohatým - zaměstnává přes 100 tisíc lidí a má závody v 50 zemích.

Kariéra díky stipendiu

Lars Magnus Ericsson se narodil v roce 1846 na malé farmě ve Värmskogu ve středním Švédsku. Od 11 let, po smrti otce, musel pomáhat matce na poli. Jeho vzdělání nebylo valné, doplňovala ho alespoň výuka na místní faře. Na práci v zemědělství se necítil dost silný, navíc ho zajímal obchod, a hlavně stroje. Proto v 15 letech odešel do Norska k firmě, která pátrala po rudách, a vyučil se u ní kovářem. Pak pracoval na stavbě železnic, v dolech i strojírnách.

O budoucnosti slavného podnikatele, jako byl třeba jeho rodák Alfred Nobel, mohl jen snít. "Moje příjmy mi povolovaly jen minimum jídla a odpočinek ve špinavém pokoji," vzpomínal koncem života. Navíc pravidelně posílal peníze rodině.

V 21 letech odcestoval do Stockholmu a nastoupil do nevelké továrny na výrobu zařízení pro telegrafní stanice. Postupně si v ní získal pověst schopného pracovníka a zlepšovatele, ve volném čase studoval angličtinu a němčinu, a především knihy o strojírenství a různé konstrukční příručky.

Štěstí se na něj usmálo až v podobě stipendia švédské vlády, která nabízela schopným mladíkům finanční podporu umožňující studium i práci v zahraničí. Nejdříve se zaučoval v proslulé berlínské elektrotechnické firmě Siemens & Halske, později sbíral zkušenosti v Mnichově ve fyzikálním ústavu a pak ve Švýcarsku.

Po návratu z cest si v roce 1876 vypůjčil tisíc švédských korun a otevřel vlastní elektromechanickou dílnu, v níž kromě sebe zprvu zaměstnával jen 12letého asistenta. Opravoval telegrafní přístroje a další elektrická zařízení, která také zdokonaloval. Dost se v tom podobal, aniž by o tom věděl, Thomasi Edisonovi v USA.

Když získal první větší zakázky jak ve Švédsku, tak v tehdy švédském Norsku a také v Rusku, začalo se firmě dařit. Zaměstnával 10 lidí a seznamoval se se zcela novým vynálezem, s telefony dováženými z USA a z Německa. I ty nejdříve jen opravoval, ale pak i vylepšoval a vyráběl jejich kopie.

Americká konkurence, společnost Bell, byla o velký krok napřed. Stavěla už první telefonní sítě nejen ve Stockholmu, ale i v dalších městech, v Göteborgu či Malmö. Situace se na chvíli stala pro Ericssona kritickou. Zbývalo jediné: dokázat, že jeho výrobky jsou plně srovnatelné, nebo dokonce lepší než přístroje od proslulé zámořské společnosti.

V roce 1891 šel do přímého střetu, a to při zakázce, kterou vypsali v přímořském městě Gävle a kde poptávali lokální telefonní systém. Jeho nabídka byla o něco dražší, když ale obě společnosti poslaly před městskou komisi svoje přístroje, ta telefony Ericsson ohodnotila výše pro jejich jednoduchost, výkon i atraktivní vzhled. Podobný úspěch slavil začínající podnikatel i v norském Bergenu, a ukázal tak v celé zemi, že je schopen konkurovat velkým a ve světě vyhlášeným firmám.

Telefon pro všechny

Ericsson také dokázal získat schopné obchodní partnery. Jeden z nich, Henrik Cedergren, si ve Švédsku jako první uvědomil ohromné možnosti, které telefon nabízí. Do té doby byl totiž kvůli vysoké pořizovací ceně i kvůli nemalým provozním poplatkům považován za velký luxus, pro "běžného" člověka nedostupný. Cedergren nicméně založil Stockholmskou veřejnou telefonní společnost a naléhal na Ericssona, aby pro ni vyráběl kvalitní zařízení, která by mohla nahradit příliš drahé přístroje od společnosti Bell.

Opatrný podnikatel dlouho váhal a odmítal riskovat, nakonec ale souhlasil. Nabral nové lidi, brzy jich měl už stovku, a získal rovněž nové společníky. V roce 1884 se nastěhoval do nové továrny a přišel s výrobkem, který ho hned proslavil v zahraničí. Se stolním telefonem, při jehož konstrukci použil objevů a inovací švédských vědců a vynálezců. Sám se postaral hlavně o nový design, kombinaci sluchátka a mikrofonu v jednom. Velmi ho podporovala manželka, která ve firmě nějaký čas pracovala a stala se odbornicí na navíjení elektromagnetů.

Při svém rozjezdu Ericsson zůstával závislý na dovozu součástek a materiálů z USA, ale v následujících letech se osamostatnil. Postupně nakoupil provozy, které mu tyto dodávky, například magnetické oceli či ebonitu, zcela nahradily. Spojil se tak například s firmou Sievert-Kabelverk, která vyráběla pro jeho telefony důležité kryté měděné vlákno. To vše umožnilo, aby do světa zavedl relativně levné, ale přitom spolehlivé a výkonné přístroje.

Pokud byly vyrobeny ještě před rokem 1900, kdy jejich podobu u rýsovacího prkna vymýšlel sám Ericsson, jsou dodnes ceněnými sběratelskými trofejemi.

Podnikatel se od počátku těšil vynikající reputaci založené na kvalitě produkce a neměl o zakázky nouzi. Objednávky přicházely nejen od soukromníků a privátních firem, ale také od policie, požárních sborů, telegrafního úřadu či Švédských drah. Stal se hlavním dodavatelem telefonů a s nimi spojené techniky a služeb v celé zemi.

Vedle telefonních přístrojů dodával i technické zařízení pro telefonní ústředny a brzy přišel s prvními částečně automatizovanými centrálami. Právě ty, nejdříve ve Stockholmu, umožnily to hlavní: výrazně srazit uživatelské poplatky za hovory.

Navíc prodával také požární telegrafní systémy pro malé obce, které se pak používaly po celá desetiletí.

Nad konkurencí vítězil kvalitou. Jeho technické standardy byly vyšší než v jiných firmách a trh to okamžitě ocenil. Na druhou stranu si nikdy nedělal mnoho z předpisů o patentové ochraně. A když jeho přístroje okopírovali v Norsku, mávl nad tím rukou se slovy, že on na začátku kariéry udělal to samé s přístrojem firmy Siemens-Halske.

Ve chvíli, kdy "ovládl" Švédsko, musela jeho rostoucí společnost expandovat do světa. Zákazníky získala v okolních skandinávských zemích, ale také v Rusku, a hlavně Velké Británii, kam koncem století dodávala třetinu produkce. Následovala Austrálie a Nový Zéland a na začátku 20. století pronikla na severoamerický kontinent, nejdříve do USA, později do Mexika. A ještě o něco později do Číny.

Ericsson bez Ericssona

V tu chvíli firma, v níž si Ericsson držel téměř absolutní majetkový podíl (akcie měl kromě něho jen hlavní manažer a 30 klíčových zaměstnanců), zaměstnávala kolem tisíce lidí a vyráběla ročně na 50 tisíc telefonních přístrojů. Export překračoval 80 procent produkce.

Pro zaměstnance byl Ericsson nezpochybnitelnou autoritou a jeho životopisec Hemming Johanson později připomínal, že všichni uznávali jeho invenci i velké dílenské zkušenosti.

"Jeho vzhled byl impozantní, a i když osobně byl velice nenáročný, vyznačoval se důstojností a vznešeností," napsal. Rozkazy bývaly zahaleny do podoby letmo vyslovených přání, přesto se do písmene plnily. A dělníci - opět podle dobových svědectví - pracovali jednak za peníze, ale údajně také proto, aby svému šéfovi udělali radost. Podle Johansona šlo o ukázkový patriarchální vztah založený na důvěře a vzájemné spolupráci.

Pro Ericssona v té době neexistovalo nic jiného než podnik a jeho růst. V zahraničí zakládal, on i jeho pokračovatelé, také pobočky. V českých zemích se tak ale stalo až o něco později. V roce 1912 už věhlasná firma koupila pražskou elektrotechnickou společnost Decker & Homolka, a v meziválečné době tu tak měla silnou společnost, jejíž výrobní program zahrnoval nejen telefony, telegrafy, automatické telefonní a požární centrály, ale i drážní zařízení a rozmanité příslušenství k automobilům jako světla či houkačky. A tak technologie firmy Ericsson pomáhaly budovat českou telekomunikační síť. (Po druhé světové válce byla společnost Ericsson znárodněna a pod jménem Schrack-Ericsson obnovila činnost v roce 1991.)

Na počátku minulého století švédská firma dále mohutněla. Ale už bez svého zakladatele. Ericsson se totiž ve chvíli, kdy se jeho podnik stal opravdu světoznámou a prosperující společností, začal z jeho čela stahovat. Nejdříve odstoupil z pozice prezidenta a pak i z dalších funkcí, a dokonce prodal svoje majetkové podíly. Poslední z nich v roce 1905.

O motivech tohoto kroku se mnoho neví. Faktem je, že si podnikatel nikdy nepotrpěl na publicitu a nechtěl se stát žádným idolem. Odmítl dokonce čestný doktorát Stockholmské univerzity, a to se slovy, že "nemá dostatek kvalifikace pro takto významné vyznamenání".

V 57 letech se začal věnovat hospodaření na farmě v Ahlby nedaleko švédského hlavního města. Dbal přitom na usnadnění práce a zvýšení produktivity. K tomu nezapomněl na celoživotní lásku - na design. A hostil s oblibou svoje přátele, čímž vyvracel drby o tom, že slavný podnikatel propadl pesimismu a žije jako poustevník. Farmu posléze předal synovi a odstěhoval se do sousedství na usedlost Hagelby. Ve stáří ho zradil zrak, nejenže se už nemohl posadit za milované rýsovací prkno, museli mu nakonec i předčítat.

Zemřel v roce 1926, ve věku 80 let, a předtím výslovně zakázal, aby mu nad hrobem umístili pomník.

Sázka na mobilní sítě

Přibližně ve stejné době jím založený podnik čelil vážným problémům. Postihla ho první světová válka, ztráta ruského trhu a konkurence amerického gigantu ITT. Těžkosti vyvrcholily za světové hospodářské krize ve 30. letech a firmu muselo zachraňovat konsorcium švédských bank pod taktovkou vlivné rodiny Wallenbergových.

Pak ale společnost znovu nabrala dech. V roce 1950 se přes její experimentální centrálu uskutečnilo první automatické spojení mezi Kodaní a Stockholmem. O 20 let později dodala do Rotterdamu telefonní ústřednu, kterou už řídil počítač. Přišla i s terminály s vysokou kapacitou telefonních kanálů. A systém Ericsson byl použit pro první transatlantický obrazový hovor přenášený satelitem. Hlavním artiklem však byly od konce 70. let minulého století dodávky digitálních telefonních ústředen do celého světa. Švédská společnost s nimi prorazila i za Atlantikem.

Důležitý byl vždy výzkum a vývoj a spolupráce s jinými společnostmi vyvíjejícími nejmodernější technologie, například s Texas Instruments, IBM, Intelem či Hewlett-Packardem, což vedlo i k otevření výzkumného centra v kalifornském Silicon Valley. Už v 90. letech Ericsson na technický rozvoj vydával pětinu z celkového obratu a zaměstnával přes 20 tisíc specialistů-vývojářů. Ve stejné době vsadil na mobilní telefony a změny, které do světa telekomunikací přineslo masové používání internetu.

Prostřednictvím společného podniku Sony-Ericsson se také dlouho držel v popředí trhu s mobily, jejich výrobu ale nakonec přenechal japonské Sony a nyní se přednostně orientuje na budování mobilních sítí.

Celosvětově vyrábí přes 40 procent objemu zařízení nezbytných k jejich provozu. K tomu operátorům nabízí aplikační zázemí na míru - vyvíjí třeba software pro správu sítí a zapojuje se do stavby datových center a cloudů. Orientuje se na doručování audiovizuálního obsahu a spolupracuje s internetovými firmami, které budují vlastní mobilní aplikace a služby, v prvé řadě s Googlem a Facebookem.

Do budoucna si mnoho slibuje od technologie 5G s vysokou přenosovou rychlostí dat, která by se v komerčních mobilních sítích měla objevit zhruba za pět let. Její možnosti ale firma předvedla už loni.

50 tisíc

Tolik telefonních přístrojů vyrobila v roce 1900 firma Ericsson.

Ericsson

- Švédský výrobce a dodavatel telekomunikačních zařízení i služeb a také televizních a multimediálních technologií.
- V roce 2014 zaměstnával 118 tisíc lidí v 80 zemích světa. Jeho tržby ve stejném roce dosáhly 228 miliard SEK a zisk 11 miliard SEK.
- Společnost drží 35 tisíc patentů.
- Sídlí ve Švédsku, její centrála stojí ve Stockholmu.

Lars Magnus Ericsson během 20 let vybudoval silný elektrotechnický podnik a prosadil se s výrobou dostupných telefonů. V 57 letech se ovšem uchýlil do ústraní a začal farmařit.

Firma Ericsson přispěla k tomu, že se telefon stal běžnou součástí života. Dodávala ale i jiná zařízení, například
podnikové "píchačky".

Foto: Profimedia.cz, ČTK, archiv