Nesmrtelná židle z Moravy

První židle, která kdy byla navržena pro tovární výrobu, spatřila světlo světa na Moravě, přesněji v Korytanech ve firmě Thonet. Šlo o proslulou thonetku č. 14, lehkou a jednoduchou, kterých se od poloviny 19. století do dnešní doby díky nadčasovému designu, slušné ceně a dobré reklamě prodalo po světě přes 80 milionů.

Na počátku byl vynález Michaela Thoneta, nová technologie ohýbání dřeva. Elegantní židle a křesla z jeho továren měly doma mnohé slavné osobnosti, například malíři Salvador Dalí a Pablo Picasso nebo romanopisec Lev Tolstoj. Zahrály si také ve filmech, například v groteskách Charlieho Chaplina či Laurela a Hardyho.

V Bystřici pod Hostýnem se vyrábějí dodnes, tentokrát v akciové společnosti TON, kde z tradice založené Michaelem Thonem dále vycházejí.

S pomocí Metternicha

Zakladatel slavné nábytkářské firmy Michael Thonet pocházel z Boppardu v německém Porýní. Vyučil se stolařem a otevřel v roce 1819 truhlářskou dílnu na výrobu nábytku. Později začal experimentovat s dřevem ohýbaným a formovaným za pomoci vodní páry. Novou technologii si nechal dokonce patentovat, ale větší finanční prospěch mu nepřinesla. Raději proto po vzoru dávných Egypťanů vsadil na další "novou" techniku a začal vyrábět elegantní židle, křesla a pohovky z vrstvených dýh slepených klihem.

V Porýní se mu nakonec přestalo líbit, hlavně kvůli sporům s pruskými úřady, které nechtěly některé z jeho nápadů patentovat, protože - jak stálo v úředním zdůvodnění - u nich postrádaly větší míru inovace.

Skutečné štěstí se na něho usmálo, až když si ho všiml na živnostenské výstavě v Koblenci proslulý rakouský kancléř Klemens Metternich. Mocný aristokrat byl jeho nábytkem natolik okouzlen, že Thoneta okamžitě pozval do Vídně.

Podnikatel, který se právě potýkal s finančními těžkostmi, nabídku přijal. I tam ale narážel na nepochopení patentového úřadu a k tomu musel čelit nepřízni vídeňského truhlářského cechu, který v přivandrovalci viděl nežádoucí konkurenci. To vše ho připravovalo o možnost podnikat vlastním jménem, a tak se musel nechat načas najmout jako subdodavatel od dvou zaběhnutých vídeňských výrobců nábytku.

Teprve pak mohl dodávat své parkety a především židle nevídaných tvarů do šlechtických sídel, například k Lichtensteinům, majitelům nedaleké Lednice. O málo později, v roce 1849, se Michael Thonet konečně znovu osamostatnil, firmu ale zakrátko nechal napsat na pětici svých synů. Ačkoli toho nejmladšího dlouho zastupoval, a uchoval si tak v podniku vedoucí postavení. Zrodila se společnost Gebrüder Thonet.

Vznikl rovněž její katalog výrobků. Číslo "jedna" v něm patřilo židli, kterou dodali pro knížete Schwarzenberga, ještě důležitější byla "čtyřka", určená původně pro jednu z oblíbených vídeňských kaváren. Ta totiž konečně odstartovala velkosériovou výrobu židlí, protože firma se začala orientovat na konzumní nábytek, tedy na zboží pro střední vrstvy a interiéry veřejných budov.

Thonet věděl, že se o něm musí mezi zákazníky vědět, a tak se účastnil mnoha výstav, včetně té světové v Londýně, na níž v roce 1851 získal bronzovou medaili. Teprve pak od vídeňských úředníků získal vytoužený patent.

Buk nad zlato

Rodina také získala rakouské občanství, důležitější ale byla v roce 1856 Michaelem Thonetem objevená metoda ohýbání napařeného masivního dřeva za pomoci kovového pásu. Ten bránil praskání a znehodnocování materiálu, protože se do něj z povrchových vrstev dřeva přenáší napětí. Podstatná přitom zůstala lidská práce, protože k ohýbání dřeva tímto způsobem nelze použít strojů. Dodnes je zapotřebí lidských rukou a vyškolených "ohýbačů".

Zcela to změnilo budoucnost zatím stále nevelké firmy. Tyto thonetky, představené poprvé na výstavě Dolnorakouského živnostenského spolku, vyvolaly ohromný zájem, a rodina se proto rozhodla postavit novou továrnu výhradně na nábytek z ohýbaného dřeva. Pomohla rovněž náhoda: v rychle rostoucí Vídni se právě bouraly hradby, na uvolněných pozemcích se začínaly stavět nové domy a ty bylo nutné vybavit vším potřebným včetně nábytku.

Thonetové výrobu po krátké úvaze přesunuli z hlavního města monarchie do moravských Koryčan. Kvůli rozsáhlým bukovým lesům v jejich okolí, protože právě buk se ukázal být lepším a levnějším materiálem než rozmanitá cizokrajná dřeva. Hned v roce 1857 tam pracovalo 300 lidí, kteří každý den vyrobili 200 židlí. Ušetřilo se i na dopravě, lacinější bylo převážet židle a křesla než celé kmeny. Ve Vídni zůstalo ještě nějaký čas ústředí firmy.

Ta zprvu ještě dodávala hlavně do aristokratických paláců, produkce ale rostla hlavně díky požadavkům neurozených. Ve velkém se vyráběla a prodávala hlavně zmíněná thonetka číslo 14, která dodnes patří k nejoblíbenějším židlím na světě. Natolik, že ji jiní, například vsetínští Khonové, dávno před vypršením patentu napodobovali.

Poptávka pravidelně převyšovala nabídku a kapacit i dřeva najednou bylo málo. Rodina o čtyři roky později postavila o 100 kilometrů dál další a tentokrát větší továrnu. Znovu uprostřed bukových lesů v Bystřici pod Hostýnem, nedaleko železniční tratě. Nový podnik se stal centrem celého koncernu. Součástí byla dílna, kde se zhotovovaly a zkoušely prototypy nových kusů nábytku.

Firma prosperovala i díky tomu, že se v ní najelo na skutečně průmyslový způsob organizace práce. Dělník už nebyl jako dříve řemeslníkem, ale soustředil se na jedinou činnost, specializoval se, což zvýšilo produktivitu. Spolu s dokonalejší technologií, která se později už moc neměnila, to znamenalo zrychlení a zlevnění produkce a expanzi na zahraniční trhy.

Zakrátko vyšlo najevo, že ani okolní buky nebudou stačit, a východiskem se ukázala koupě rozsáhlého lesního panství Velké Uherce na území dnešního Slovenska. A ještě později dlouhodobá smlouva s arcivévodou Albrechtem o odběru dřeva z polské Haliče. Později i z lesů v okolí nedaleké Bečvy, přičemž rodina nakonec od belgického majitele koupila celé vsetínské panství. Thonetové také převzali pily a menší provozy dodávající do výrobních závodů polotovary. Firma rovněž nechala zpracovat obsáhlá pravidla pro péči o stromy, svoz dřeva a nezapomnělo se přitom ani na ochranu divokého ptactva.

Židle pro celý svět

Michael Thonet se za dvě desetiletí v monarchii stal bohatým a váženým podnikatelem a obdržel řadu ocenění a řádů včetně rytířského kříže Řádu Františka Josefa. O jeho postavení svědčil i hraběcí zámek v jeho vlastnictví.

Když v roce 1871 zemřel, zaměstnávaly jeho firmy pět tisíc lidí a měly sklady v Londýně, Paříži, Amsterodamu, Hamburku i Berlíně. Což ukazuje, kam se kromě celého Rakouska-Uherska nábytek vyvážel. V 70. letech k tomu přibyl trh v USA.

Thonetové úspěšně obcházeli celní bariéry. V roce 1881 kvůli tomu zahájili výrobu v továrně v Rusku. Stačilo ji ale otevřít hned za hranicemi, severně od Těšína, a bylo do ní možné vozit vlastní dřevo. Z obdobných důvodů spustili provoz v německém Frankenbergu.

Velkorysý obchod byl založen na vlastních obchodních domech, zprvu ve Vídni, Budapešti a Brně, pak v západoevropských velkoměstech a nakonec v New Yorku. Před první světovou válkou jich po světě bylo 23 a spolu s jejich zaměstnanci firma dávala práci zhruba 10 tisícům lidí. Odbyt nebyl možný bez poměrně moderního marketingu, informací pro zákazníky i dealery, průzkumů trhu a reklamy. Uvnitř podniku obíhal "ústřední věstník".

K demonstraci kvality výrobků firmy Thonet posloužila, alespoň podle firemní pověsti, i Eiffelova věž v Paříži: při světové výstavě ve Francii z ní měli házet židle na důkaz jejich odolnosti, respektive nezničitelnosti, za niž vděčili tomu, že použité dřevo díky ohýbání nemá přeřezaná vlákna. Výsledek se v každém případě dostavil, tentokrát v podobě zlaté medaile.

Bystřická základna

Nezbytností se staly další továrny, například ve Vsetíně, kde vyrostla i firemní strojírna se slévárnou. Thonetové se ale hlavně zasadili o povýšení Bystřice pod Hostýnem na město v roce 1864 a přišli, několik desítek let před Tomášem Baťou, s vlastní sociální politikou pro své zaměstnance.

V domě za 7500 zlatých postavili například mateřskou školu, vybudovali levné dělnické byty s vodovodem a kanalizací. Založili řadu podpůrných fondů, vdovský, sirotčí a úrazový, a také nemocnici a kampeličku. A hlavně podnikovou školu, kde se vyučovala nejen technologie a chemie, ale i ekonomika a lesní hospodářství. Podpořili výstavbu železnice a dali peníze jak na podnikovou kapelu, tak na stavbu městského kasina.

Ve vlastním zájmu se postarali o výborně vycvičený a vybavený hasičský sbor, protože v podniku obloženém ze všech stran dřevem vždy existovalo nebezpečí požáru - jeden takový přišel v roce 1873 a poničil nejen továrnu, ale i vily jejích majitelů. Sami si nakonec postavili honosné sídlo, zámeček uprostřed parku.

Od zaměstnanců Thonetové požadovali opravdové nasazení. Pracovalo se až 14 hodin denně a dlouho byla běžná dětská práce. Na druhou stranu společnost nabízela pracovní místa ženám.

V jejich firmě se nikdy nestávkovalo, alespoň ne po dobu, kdy si v ní rodina uchovávala dominantní vliv, tedy do první poloviny 20. let minulého století. Tehdy podnik pošramocený předchozím světovým konfliktem a poválečnou hospodářskou krizí fúzoval s velkou nábytkářskou společností Mundus, která představovala jak dlouholetou konkurenci, tak současně partnera v obchodním kartelu. Sama vznikla spojením řady lokálních firem od Podkarpatské Rusi až po jižní Čechy, v té době ale již šlo o nadnárodní kolos řízený ze Švýcarska.

Spojení však znamenalo i ústup do pozadí. Poslední zástupce rodiny Thonetů Victor, vnuk zakladatele Michaela, z vedení společnosti odešel, protože nesouhlasil s novým trendem - s orientací na množství a maximální zisk, čímž trpěla tradiční kvalita.

Vznikl ale silný evropský koncern s 20 továrnami a mnoha tisíci zaměstnanců, který postupně vsadil na židle z kovových trubek. Spolupracoval také s řadou známých výtvarníků, jako byli třeba Francouz Le Corbusier nebo Ludwig Mies van der Rohe.

Zásadní změnou byla druhá světová válka. Od roku 1940 byly domácí továrny řízeny správcem, jehož jmenoval říšský protektor. Když Thonetové po osvobození přišli o veškerý majetek, použil se mimo jiné argument, že se za války v "jejich" továrnách vyráběly dřevěné části německých letadel. Nakonec poslední potomci slavného podnikatelského rodu odešli do Rakouska a někteří v oboru nábytkářství dál podnikají.

V Bystřici pod Hostýnem z firemní centrály vznikl národní podnik Thonet přejmenovaný v roce 1953 na TON, což je zkratka ze slov Továrny ohýbaného nábytku. Ten v roce 1994 prošel privatizací a jako akciová společnost patří dnes k významným evropským nábytkářským firmám. Bystřice je přitom nejstarším místem, kde se tato tradiční technologie výroby dřevěného nábytku používá.

Koryčanský závod se postupně přeměnil na společnost Koryna, která prodává kuchyňské linky.

5 tisíc

Tolik lidí zaměstnávala společnost Thonet v roce 1871.

"Kvalita a elegance pro střední vrstvy." Michael Thonet

Slavná thonetka číslo 14. Do dnešní doby se jí celosvětově prodalo přes 80 milionů kusů.

Zaměstnanci firmy demonstrují pevnost židlí Thonet.

Ohýbání dřeva v továrně v Koryčanech v roce 1920.

Výroba nábytku ve firmě Thonet přestala být po polovině 19. století řemeslem a stala se průmyslovou činností.

Výrobky společnosti Thonet byly z bukového dřeva, které se pro ohýbání ukázalo vhodnější než cizokrajné materiály.

Foto: ČTK, TON