Minsk není Jalta, historie se neopakuje. Až na jednu výjimku

Skoro přesně před sedmdesáti lety skončila Jaltská konference, na níž se předáci velmocí bojujících proti nacistickému Německu - smrtelně nemocný americký prezident Franklin D. Roosevelt, triumfující sovětský šéf Josef Stalin a roztrpčený britský premiér Winston Churchill - pokusili po týdenním dohadování v Livadijském paláci na Krymu narýsovat podobu budoucího světa.

Výsledky předjednané v Teheránu a potvrzené v Postupimi byly podivné. V něčem se očekávání naplnila, většinou ale jen částečně, a v některých případech se sliby proměnily v pravý opak.

Zcela se naplnila tajná dohoda o tom, že Moskva do tří měsíců vyhlásí válku Japonsku a pomůže svým spojencům co nejrychleji ukončit válku v Tichomoří. Vznikla i nová mezinárodní organizace OSN, kterou prosazoval americký prezident. Nikdy však nesplnila základní cíl - odstranit do budoucna válečné konflikty.

Na pozdějších rozepřích mezi sovětskou vládou a západními politiky ztroskotala předběžná domluva o reparacích. Zato dočasné rozdělení Německa na okupační pásma postupně dospělo až ke vzniku dvou samostaných států: západní SRN a východní NDR. Toto "provizorní" uspořádání pak vydrželo 44 let.

Z dohod o východní Evropě platila jediná - o posunu Polska na západ. O odstoupení jeho východních oblastí ve prospěch SSSR a recipročním připojení německých území na západě.

Iluzí se ukázala představa řady západních státníků spojená s podpisem deklarace o osvobozené Evropě. Formulace o možnosti vytvořit na základě demokratických voleb vládu odpovídající vůli lidu si totiž Stalin vyložil jako právo vybudovat si na hranicích pás satelitů s prosovětskými a později, po začátku studené války, s komunistickými vládami.

Nebylo to tak velké překvapení. O tom hlavním, zónách vlivu, se na konferenci sice nemluvilo, nicméně každý věděl, že se jejich stanovení vznáší ve vzduchu. Slabá Velká Británie vypadla ze hry, Stalin si vzal východ a Washington západ kontinentu. Neoficiální, ale velmocemi uznávanou hranicí se stala čára dotyku Rudé armády a anglo-amerických vojsk.

Nepsaná dohoda fungovala navzdory událostem, jako byla protikomunistická povstání ve východním Německu a Maďarsku, potlačení Pražského jara v roce 1968 či občanská válka a později vojenský převrat v Řecku, desítky let. Dokud ji Sovětský svaz dokázal podložit vojenskou a ekonomickou mocí.

Z globálního pohledu, který se od názorů lidí žijících pod sovětskou nadvládou může velice lišit, s jaltskými dohodami nebyla spojena jen negativa. I díky nim se protifašistická koalice pro rozpory mezi USA a Velkou Británii na jedné a Sovětským svazem na druhé straně nerozpadla jak, v to do poslední chvíle doufal Adolf Hitler. Později možná zabránila novému světovému konfliktu, v němž by asi byly nasazeny jaderné zbraně.

Teď se v souvislosti s konfliktem na východní Ukrajině nabízí úvaha, zda nepřichází čas nějaké nové Jalty. Současná minská jednání ale paralelou s minulostí nejsou. Jejich dosah je ve srovnání s celosvětovým dosahem krymské konference přece jen regionální a také nejistý. Neúčastní se jich ani největší velmoc, tedy USA.

A hlavně: ruský prezident Vladimír Putin má daleko slabší pozici, než měl v roce 1945 sovětský diktátor Stalin, jehož vítězná vojska ovládala polovinu Evropy. Podobné je tak jediné: že si Rusové, jako dříve Sověti, i tentokrát prosadili více než ostatní.