O řecké ekonomice bude rozhodovat bojovník proti globálnímu Minotaurovi

Hlavní slovo při řízení řecké ekonomiky a jednáních se světem mezinárodních financí by měl mít ekonom Janis Varoufakis. Protože jde o vcelku známého teoretika, který se v minulosti zabýval příčinami i důsledky světové finanční krize z roku 2008, existuje i možnost nahlédnout do myšlenkového světa tohoto levicového keynesiánce s dobrými kontakty ve světě mezinárodních financí, který se jako ministr financí dal do služeb Syrizy.

Ve své práci Globální Minotaurus razí tezi, že systém prostupující celosvětovou ekonomiku byl v poválečné době vytvořen americkou vládou, respektive jejími experty spojenými s New Dealem. Motivoval je k tomu strach z opakování Světové hospodářské krize. Nekompromisně proto prosadili "globální plán", tedy liberalizaci a především dolarizaci světové ekonomiky, což po odstartování Marshallova plánu, sjednocení západní Evropy a obnovení německého průmyslu umožnilo dvacet let jejího rychlého růstu.

Když americkým firmám vyrostla v Evropě a také v Japonsku konkurence, systém založený kvůli nerušenému vývozu amerického kapitálu a zboží se zadrhl a nastal čas pro jeho radikální přestavbu. Ta se uskutečnila v sedmdesátých letech opět pod americkou taktovkou a jejím výsledkem byla jeho proměna v naprostý opak.

V příval peněz do USA, které si díky přečerpávání zisků z jiných zemí do bank na svém území udržely vysokou spotřebu (a možnost žít na dluh) i ve chvíli, kdy se jejich hospodářská převaha do značné míry rozplynula. Což má být právě onen globální Minotaurus pohlcující zdroje celého světa podobně jako jeho mýtický vzor, který v krétském Labyrintu požíral athénské dívky a mladíky.

A právě tento asymetrický finanční systém podle Varoufakise v roce 2008 narazil na své meze, zkolaboval a nyní ve světě panuje naprostý chaos, který ničí v prvé řadě slabší ekonomiky včetně té řecké.

Jaký Varoufakis doporučuje lék? Obrací se k plánu britského ekonoma Johna Maynarda Keynese, který před sedmdesáti lety na brettonwoodské konferenci neúspěšně proti dolaru prosazoval vytvoření celosvětové měny, bancoru. Měla být spojena s Mezinárodní měnovou unií, která by neskládala účty americkému finančnímu sektoru a Bílému domu, ale zcela transparentně a rovnoprávně určovala parametry pro recyklaci zboží, zisků, úspor a poptávky.

Jinou věcí je, zda by ministr financí Varoufakis z malého a ekonomicky rozvráceného Řecka mohl něco takového prosazovat. Snad s pomocí Číny a dalších zemí BRICS, což je běh na dlouhou trať, kterému by se navíc Washington bezpochyby úporně bránil. Ostatně i předseda Mezinárodního měnového fondu Dominique Stauss-Kahn padl shodou okolností právě ve chvíli, kdy o návratu ke Keynesově představě začal veřejně mluvit.

Varoufakis politiku drastických škrtů označuje za "fiskální waterboarding" a bude především apelovat na evropské státníky a bankéře, aby Řecku odpustili tíživé dluhy. Právě tak, jako je američtí experti stojící v padesátých letech minulého století za vznikem "globálního plánu" odepsali (v podobě starých i nově hrozících reparací) válkou rozvrácenému Německu.

Jenomže do žádné řeky se nedá vstoupit dvakrát: Američané tehdy potenciálně silné Německo potřebovali jako klíčového spojence v rozbíhající se studené válce, což pro současné Řecko neplatí. Snad jedině v případě, že by se je pokoušelo na svoji stranu přetáhnout Putinovo Rusko.