Český Edison z moravského Vsetína

Vynálezce, továrník, politik a vlastenec - to vše byl vsetínský rodák Josef Sousedík, který navíc v době meziválečné republiky získal za 222 patentů na poli elektrotechniky přízvisko moravský Edison.

Ve vlivného podnikatele po vzoru amerického selfmademana se vypracoval z chudých poměrů. Za 10 let po založení vlastní firmy už vyvážel ze Vsetína elektromotory do Evropy a do celého světa. Zkonstruoval i elektromobil a později, již pod křídly koncernu Ringhoffer-Tatra, také ojedinělý hybridní pohon pro rychlovlak Slovenská strela.

Skončil špatně. Ostrý obchodní spor s mocným Tomášem Baťou ještě ustál. Nepřežil ale střet s nacistickou okupační mocí, protože se jako zapálený přívrženec odkazu prezidenta Masaryka zapojil do odboje a byl půl roku před koncem války při výslechu na gestapu zastřelen.

Intuitivní konstruktér

Josef Sousedík se narodil v rodině dělníka továrny na nábytek. Už jako školák se zajímal o elektrotechniku a lokomotivy, z finančních důvodů však nemohl studovat a musel nastoupit do učení. Vzdělání si po večerech doplňoval sám, a když jako elektromontér nastoupil do vyhlášené brněnské firmy Bartelmus, Donát a spol., udivoval už všechny svými zlepšováky. Pozornost vyvolával také tím, že rozmanité elektrické stroje rozebíral a znovu skládal, aby poznal, jak fungují.

Jeho profesní vzestup v elektrotechnické společnosti zastavila první světová válka. Po návratu z fronty a pak ze Slovenska, kam na výzvu Sokola odešel bojovat proti armádě maďarských komunistů, se vrhl na podnikání. Byl přesvědčen, že končí věk páry a budoucnost patří elektřině.

Začátky ovšem byly skromné. Nejprve si vypůjčil 200 korun na živnostenské poplatky a otevřel ve Vsetíně dílnu na opravu elektromotorů, vařičů a žehliček. O půl roku později už výrobní závod na elektromotory a alternátory, jejichž konstrukci sám navrhoval. Přešel také z tradičního stejnosměrného na střídavý proud, který si právě v Evropě razil cestu.

Výrobu propojoval s vlastními vynálezy a patenty, při nichž využíval intuitivního chápání dějů spojených s elektromagnetismem. Teorii nahrazoval ohromným úsilím - pracoval i 16 hodin denně a sám za pomoci logaritmického pravítka prováděl výpočty nezbytné pro výrobu stále složitějších elektrických strojů.

Zákazníci oceňovali i jeho schopnost vyrábět na zakázku atypická zařízení. Když například odborníci tvrdili, že není možné vyrobit funkční elektrické kormidlo pro říční loď, podnikatel a vynálezce v jedné osobě ho zakrátko představil.

Nešlo jen o vynálezy. Za hospodářského vzestupu poloviny 20. let a elektrifikace Československa vybudoval prosperující podnik. Rovněž jako podnikatel se spoléhal hlavně sám na sebe. Sjednával zakázky, navrhoval výrobní program a staral se o ryze obchodní záležitosti. Přesto byl často ve firmě vidět v montérkách, to když se na místě řešily konstrukční problémy.

Snažil se udržovat týmového ducha. Dělníky znal jménem a jako vlastenec a Sokol dával při přijímání nových pracovníků přednost lidem z národně orientovaných stran. Komunisty zaměstnával výjimečně.

Od Německa po Kanadu

V roce 1927, na vrcholu konjunktury, se firma rozrostla o zkušebnu a slévárnu, rozšířila se konstrukce a obchodní oddělení. Přibývaly zakázky pro nedalekou firmu Baťa, jejíž vliv byl znát rovněž ve vnitřním uspořádání závodu. Třeba i na moderní architektuře, která napomáhala plynulé výrobě. Produkce rostla a podnik si získal dobré jméno jak technickou úrovní výrobků, tak jejich spolehlivostí a k tomu úzkostlivým dodržováním sjednaných termínů dodávek. Ze Vsetína šla elektrická zařízení a hlavně motory do firem po celém Československu. Do hutí, strojírenských závodů, zbrojovek a automobilek, do cementáren a skláren, ale i cukrovarů nebo velkostatků.

Rostl vývoz, hlavně do Velké Británie, Německa, Rumunska a Jugoslávie, ale i do Kanady či Jižní Afriky. V zahraničí vysoce oceňovali Sousedíkovy vynálezecké schopnosti. Zachovala se pozdější vzpomínka, že Britové měli zájem o jeden z jeho patentů a nabízeli za něj 12 milionů korun. Avšak podnikatel po poradě se svými zaměstnanci na takový obchod nepřistoupil. Stejně tak odmítl nastoupit na místo ředitele patentového úřadu v Londýně. Vždy totiž odmítal vývoz mozků do zahraničí a souhlasil pouze s posíláním některých svých zaměstnanců na zkušenou.

Za největšího rozmachu - podle monografie Jiřího Kohutky a Josefa Košťála "Josef Sousedík" - zaměstnávala firma 350 lidí a její obrat podle kontroly berního úřadu dosahoval 25 milionů korun. Část výroby byla sériová, ale velký význam dále měla montáž ojedinělých zařízení, například zdymadlových vrat na Labi v Děčíně nebo obřího elektromotoru pro severomoravský důl Karolina. Dočasně se závod rozšířil o elektrotechnický podnik MEAS v Brně a nevelkou automobilovou továrnu Velox v Ostravě.

Válka s Baťou

Přitom musel Sousedík čelit tvrdé konkurenci. Nejen domácích gigantů, jako byla plzeňská Škodovka nebo ČKD, ale i malých firmiček zakládaných v okolí jeho bývalými zaměstnanci. Fatální byla až srážka s Tomášem Baťou, do té doby váženým odběratelem nemalé části výroby.

V roce 1929 přišel šéf zlínského impéria za Sousedíkem s nabídkou fúze, přičemž by se vsetínský závod přeorientoval na výrobu obuvnických strojů. "Uděláme ze Vsetína druhý Zlín," tvrdil a začal dokonce stavět 30kilometrovou železnici mezi oběma městy.

Jenomže Sousedík spojení odmítl a jeho dosud nadstandardní vztah s uraženým Baťou klesl na bod mrazu. Obuvnická firma okamžitě vypověděla veškeré zakázky, oslovila jiné dodavatele a později si na obuvnické stroje a motory vybudovala vlastní továrnu. Navíc do Zlína přetáhla od Sousedíka 30 vysoce kvalifikovaných pracovníků.

Náhlá obchodní válka odkryla další problémy. Sousedíkova výroba založená na vlastních nápadech přece jen byla o něco dražší než jinde, a zatímco za ekonomického boomu se to dalo přehlédnout, v době světové hospodářské krize šlo o citelnou nevýhodu. Podnik neměl dostatek hotovosti, a bylo nutné krátit mzdy, což vedlo k nárůstu napětí na dílnách a protestům mladších dělníků, kteří nebyli s to uživit své rodiny. Firma se opět omezila pouze na Vsetín, musela se zadlužit, a dostala se tak do závislosti na Moravské zemské bance.

Sousedík se snažil získat pomoc od politiků, agrárníků i národních socialistů, ale neuspěl. Za kritické situace znovu odmítl výhodnou nabídku odejít do Velké Británie i lukrativní manažerské místo v americké automobilce General Motors.

Protože firma už neměla na placení daní a hrozil jí konkurz, souhlasil Sousedík v roce 1934 s jejím začleněním do koncernu Hanuše Ringhoffera, spolumajitele a generálního ředitele společnosti Ringhoffer-Tatra, tehdy největšího výrobce železničních vagonů na světě.

Ze strany Ringhoffera šlo nejen o pomoc, ale také o promyšlený obchodní kalkul, i tak to však pro moravského podnikatele znamenalo výhru. Nejenže se zbavil existenčních problémů, objevila se před ním možnost dalšího profesního růstu, protože sám se už delší dobu zajímal o dopravní strojírenství a využití svých vynálezů na dráze. Vsetínská firma si zachovala samostatný název a Sousedík zůstal jejím ředitelem. Zprvu přetrvával tradiční výrobní program, k němuž postupně přibyla výroba motorů a součástek pro drážní pohon. K opětovnému vzestupu přispěla i orientace na zařízení na svařování v licenci firmy Philips.

Sousedík dostával pevný plat 60 tisíc korun ročně (zhruba tolik brali například vysokoškolští profesoři), a mohl si konečně dovolit postavit nový dům.

Do "jeho" továrny se ale z Prahy přesunul finanční zmocněnec a zakladatel firmy stále více pracoval pro vývojové středisko koncernu. Jednak šlo o nový typ stejnosměrných motorů, jednak o pohon pražských trolejbusů T86. Počátkem roku 1936 Sousedík představil i svoje vrcholné dílo - hybridní elektromechanický pohon pro rychlovlak Slovenská strela.

Ve stejné době musel čelit požadavkům odborářů na vyšší mzdy a uzavření kolektivní smlouvy. Po bouřlivé stávce jménem vedení souhlasil s růstem platů o 10 až 15 procent. O rok později se vsetínský podnik přeměnil na akciovou společnost, což ve skutečnosti znamenalo, že se stal jen jedním z mnoha provozů obří společnosti.

Ve stínu gestapa

V podnikatelově životě nešlo jen o byznys. Těžce nesl, že republika přišla o pohraničí a že její zbytek v roce 1939 obsadilo nacistické Německo. Spolu s tím ve Vsetíně přibývalo německých manažerů a masarykovec a patriot Sousedík se s nimi dostával do každodenních obchodních i politických sporů. Baron Ringhoffer, ačkoli stejně jako celá jeho rodina přijal německé občanství a vstoupil do NSDAP, to vyřešil tím, že svého chráněnce přesunul do koncernové centrály v Praze.

Dvakrát také dostal Sousedíka z vězení. Poprvé ho tam gestapo odvezlo za vlastenecký projev k výročí vzniku právě zaniklé republiky. Jelikož mu vedení koncernu vzápětí zakázalo vstup do vsetínského podniku, stáhl se nejdříve do vývojového střediska Ringhoffer-Tatra. S koncernem naplno zapojeným do nacistické válečné mašinerie se v roce 1943 zcela rozešel a stáhl se do vlastní vývojové laboratoře, přičemž většinu svých objevů a zlepšení dával do šuplíku a před Němci tajil.

Navenek se zabýval vynalézáním, ve skutečnosti aktivně pracoval pro protinacistický odboj napojený na londýnskou exilovou vládu Edvarda Beneše. Zprvu dodával zpravodajské informace, později shromažďoval zbraně a sestavoval odbojovou síť, která se v závěru války měla zapojila do povstání proti okupantům.

V prosinci 1944 po udání konfidentů udeřilo gestapo. Josef Sousedík byl zatčen, při brutálním výslechu mučen a - snad při zoufalém pokusu o útěk - zastřelen. Za komunismu jeho jméno na čtyři desetiletí upadlo do zapomnění.

Po válce se ze znárodněné majetkové podstaty Sousedíkova závodu stal podnik MEZ Vsetín, kde se například vyrábělo elektrické zařízení pro pantografy EM 475.

Při privatizaci podnik v roce 1994 převzala společnost TES Vsetín, kterou nyní vlastní fond skupiny Advent International. Firma dále vyrábí elektrické stroje a zaměstnává více než 700 lidí.

Josef Pravec

Slovenská strela

- Aerodynamický motorový vlak vyrobený ve dvou exemplářích v kopřivnické Tatře, který od roku 1936 po tři roky pendloval mezi Prahou a Bratislavou s jedinou zastávkou v Brně.
- Dosahoval na dráze rychlosti až 150 kilometrů za hodinu a Josef Sousedík pro něj zkonstruoval ojedinělý elektromechanický systém přenosu energie liho-benzinových spalovacích motorů na hnací nápravu.
- Po válce sloužil jako kurýrní vlak v době norimberského procesu pro dopravu vládních delegací a až do 60. let minulého století opět i ke spojení Praha-Bratislava.

25 mil. Kč
Takový byl obrat firmy v roce 1929. Zahraniční zájemci za ni tehdy nabízeli 16 milionů korun.

Josef Sousedík byl i politik a zakládal si na přátelství s prezidentem T. G. Masarykem. Ten ho také jako starostu Vsetína v létě roku 1928 navštívil.

Buďte svědomití při svém počínání.

Sousedíkova firma v roce 1925 nově dodávala i silné elektromotory pro mlátičky a cirkulárky.

Foto: Profimedia.cz, ČTK, archiv Tatra Kopřivnice