Lidé na náměstích v listopadu 1989 nepožadovali jen demokracii a svobodu, ale také výkonnou ekonomiku. Vzpomínali na první republiku, kdy podle nich Československo patřilo ke špičce průmyslových zemí, zatímco pod vládou komunistů propadlo do druhé či možná třetí ligy.

O rozchodu s centrálním plánováním a všeobjímajícím státním vlastnictví bylo jasno, o tom, co je po pádu komunismu nahradí zpočátku, nikoliv.

Nakonec se prosadila ekonomická transformace, na níž je založena dnešní realita: kombinace reformních plánů Václava Klause, tlaku Západu a také spontánního vývoje, hlavně snahy podnikových manažerů přejít po odhození rudých knížek bez úhony do nové doby.


O podobě reformy se rozhodovalo v řadě kol. V prvním, už pozapomenutém, ale nejtvrdším, se proti sobě postavili experti z Prognostického ústavu ČSAV, hlavního dodavatele ministrů prvních polistopadových vlád. Většina z nich se postavila za Klause, který prosazoval okamžité zavedení trhu, tedy privatizaci, deregulaci cen a zahraničního obchodu spojenou s devalvací koruny a také restriktivní politiku, která měla bránit inflaci a rozpočtovým deficitům.

Právě vznikající pravice, k níž se zařadili, je přiměla akceptovat restituce, i když ty se vyhnuly průmyslu a změnily vlastnické poměry především u nemovitostí a v zemědělství.

Tato verze za několik měsíců převálcovala plány perestrojkového šéfa Prognostického ústavu Valtra Komárka, který před skokovou variantou dával přednost postupným krokům, při nichž by si alespoň zprvu podržel důležitou úlohu stát. Ten měl místo tržních sil určit, které obory a podniky utlumit (například energetiku a hutnictví) a které naopak podpořit (jako třeba přesné strojírenství, elektrotechniku či kvalifikovanou chemii).

Komárek se několik týdnů mohl opírat o veřejnost, která si podle průzkumů z konce roku 1989 přála reformovaný socialismus či jakousi třetí cestu, prolnutí socialismu s trhem. Od vzpomínek na rok 1968 a Otu Šika se nálada společnosti rychle odklonila k tržní ekonomice. Mezi elitami sehrál roli i vliv Mezinárodního měnového fondu a amerických institucí, které postkomunistickým zemím radily, jako dřív rozvojovým státům, rychlé liberalizační kroky.

V dalším kole Klausovi lidé z federální vlády už snadno zpacifikovali kolegy z českého kabinetu v čele s Petrem Pithartem, kteří usilovali o prodej velkých podniků zahraničním strategickým partnerům. Podařilo se to v případě mladoboleslavské Škodovky, u plzeňské Škodovky, ČKD či Tatry nikoliv. Proti módní kuponové privatizaci se neprosadily ani představy, že by se mělo postupovat po vzoru východoasijských ekonomik, a zejména pak Japonska, aby stát zajistil masivní průmyslovou a proexportní politiku, jak navrhoval například ekonom Milan Matějka.

Vítězná liberální reforma měla své meze. Například banky ovládající privatizační fondy dlouho zůstávaly polostátní. Navíc ji po sporech Klausovy vlády s ČNB a souvisejících hospodářských potížích a měnových problémech bylo nutné modifikovat. Českou cestu po roce 1998, už za vlády ČSSD, vystřídal příchod zahraničního kapitálu.

V každém případě se transformační hospodářský pokles prohloubený rozpadem východních trhů proměnil v trvalejší růst až zhruba deset let po startu reforem. Ten se však opět zastavil za recese po roce 2009.

Výsledkem tak je, že český HDP na osobu po přepočtu paritou kupní síly zůstává v porovnání se sousedním Rakouskem, alespoň podle statistik britského ekonoma Anguse Maddisona, pouze poloviční.

Málokdo z lidí na náměstích před 25 lety i přicházejících politiků a ekonomů tušil, že dohánění Evropy bude tak dlouhé a obtížné.

Související