Stavitelé českých tratí

Mezi průkopníky průmyslové revoluce nejen v českých zemích, ale v celé střední Evropě patřila i šestice bratrů Kleinů. S jejich jménem je spojena zejména stavba železnic: do roku 1867 jich v habsburské monarchii z celkových 6000 kilometrů postavili celou třetinu. Budovali i silnice a mosty a patřil jim také přední hutní podnik, který na severní Moravě, odkud pocházeli, řadu let konkuroval Vítkovickým železárnám.

Podle údajů z počátku 20. století na veřejných zakázkách prostavěli na tehdejší dobu astronomickou částku kolem půl miliardy korun a zbohatli natolik, že jejich potomky už podnikání ani nemuselo zajímat. Zvolili proto pohodlný život a postupně z domácího byznysu vymizeli. Přesto po rodině Kleinů zůstala inženýrská díla ve 13 zemích a na jejich podnikatelské metody navázali, i když v jiném oboru, například bratři Baťové.

Zahradník stavitelem

Ačkoli se moravští Kleinové zasloužili o české železnice, byli to vlastně Němci. Jejich předci se nastěhovali do vesnice Kociánov nedaleko Šumperka, stali se dědičnými rychtáři a hospodařili na zvolna se zvětšujícím statku. Kromě toho obchodovali a dodávali císařské armádě a konkrétně generálu Laudonovi střelný prach. Tento byznys převzal nejstarší z šestice bratrů Kleinů, Josef, a přidal k němu stavbu silnic. Brzy však zemřel a skutečný vzestup podnikavé rodiny byl spojen až s ambiciózním Franzem. Jako chlapec odešel k Lichtenštejnům do Lednice a vyučil se tam zahradníkem. Okamžitě tam na sebe upozornil při parkových úpravách a už ve svých patnácti letech začal dostávat zakázky na úpravy parků a vodohospodářské stavby.

Podle dobových svědectví z Franze od počátku vyzařovala energie, železná vůle i přirozená inteligence, a navíc uměl jednat s lidmi všech vrstev. Jak s aristokraty, vysokými státními úředníky i jinými podnikateli, tak se svými spolupracovníky a pak dělníky.

Stal se hlavou rodiny, získával zakázky a vysílal bratry na jednotlivé projekty jako stavbyvedoucí. První velké peníze společně vydělali na budování 700 kilometrů silnic na Moravě a ve Slezsku. Největším dílem se stala šumperská silnice, která vyrostla za 21 měsíců a na níž se prostavělo půl milionu zlatých ze státní pokladny.

Králové železnic

To vše byl jen rozjezd, při kterém se Kleinové naučili zvládat organizaci práce na mnoha místech najednou a zaměstnávat tisíce dělníků. Po celé Evropě po vzoru Velké Británie začínaly jezdit vlaky a Kleinové jako první v českých zemích vycítili příležitost. Jednalo se o obří byznys, na který stát i soukromí investoři sdružení v akciových společnostech vydávali miliony zlatých. Mezi zasvěcenými se už také vědělo, že odvážní a schopní na těchto stavbách, stejně jako v zahraničí, mohou vydělat jmění.

V roce 1836 se začala budovat Severní dráha císaře Ferdinanda z Vídně do Haliče a Kleinové vysoutěžili díky nejnižší předložené ceně hned její první úsek. Následovala trať z Vranovic do Brna a s tím související stavba brněnského nádraží a 640 metrů dlouhého viaduktu se 77 oblouky. Nejdůležitější se stala trať mezi Prahou a Olomoucí. Byla sice rozdělena na kratší úseky, většinu z nich ale opět vysoutěžili Kleinové, kteří konkurenci překvapili příslibem, že ani nevyčerpají stanovený rozpočet. Krátce poté ale museli v Praze čelit stávce stavebních dělníků nespokojených s výší mezd. Podle úředního šetření ovšem nepokoje rozdmýchali emisaři v boji o zakázku poražených firem.

Kleinové si získali i vlivné přímluvce, projektanty mnoha železnic Františka Xavera Riepla a Františka Antonína Gerstnera, kteří oceňovali kvalitu práce a včasnost dodávek. Potkali se i s vlivnými investory, například Salomonem Rotschildem, hlavním propagátorem výstavby železnic v monarchii, nebo se slavným inženýrem Aloisem Negrellim. Dobře byli zapsáni u úřadů ve Vídni. Aktivně se totiž i se svými lidmi zapojili do potlačení pražského povstání v revolučním roce 1848, kdy se zbraní v ruce uhájili most přes Vltavu, po kterém pak přešla císařská armáda generála Alfreda Windischgrätze.

Uznání mezi odborníky po celé Evropě jim zase zajistil podíl na výstavbě horské dráhy u Semmeringu s mnoha tunely a viadukty, která spojila Dolní Rakousko se Štýrskem.

Ovšem ne vždy Kleinové uspěli, nedosáhli třeba na zakázku stavby Buštěhradské dráhy a v říši fantazie zůstala i jimi prosazovaná trať z polského Krakova do Jihlavy. I tak patřili k největším budovatelům železnic v monarchii. Do roku 1877 jich postavili 3,5 tisíce kilometrů.

Jejich podnikání dostalo pevný řád v roce 1847. V té době už jen čtveřice žijících bratrů založila rodinný podnik Gebrüder Klein, v němž dva z pěti dílů držel jako hlavní manažer Franz. Ten si v té době nechal v Brně, kde se usídlil, postavit honosný palác. Město vydláždil a získal i zakázku na úklid ulic.

Jeho hlavním pomocníkem se stal mladší Albert, který ve firmě měl na starost finance. Na rozdíl od svých sourozenců žil v Praze a dotáhl to na říšského poslance s možností lobbovat ve prospěch podniku, jehož vedení po smrti bratra převzal. Jako první z rodiny za zásluhy o průmyslový rozvoj monarchie obdržel šlechtický titul.

Konkurence pro Vítkovice

V dobách, kdy Kleinové rozjeli železniční stavitelství naplno, koupili severomoravské panství Vízmberg, dnes Loučnou nad Desnou, odkud pocházeli. Šlo o triumfální návrat - z poddaných se stali vrchností. Zdaleka nešlo jen o zámek, kde projednávali důležité obchody a přijímali návštěvy. Podstatná byla zbrojovka v nedalekém Sobotíně, kterou přestavěli na rozsáhlou železárnu, materiální základ svého podnikání. Šlo o samostatný podnik, k němuž připojili další hutní provozy, především u Olomouce. Především zásluhou Alberta vznikl mohutný závod dodávající důlní zařízení a především kolejnice. Za konjunktury v roce 1867 jich vyrobil 7000 tun, 12 procent rakousko-uherské výroby.

K železářské "divizi" patřily i hutě v Rosicích a ve vzdáleném Sedmihradsku a Chorvatsku. Podnik patřil k největším v celém Rakousku, jen v Sobotíně měl 2000 zaměstnanců a dlouho konkuroval rotschildovským Vítkovickým železárnám. Kleinové se podíleli také na kladenském hutnictví, patřili totiž k zakladatelům Pražské železářské společnosti, která ho zastřešovala.

Protože chtěli mít vše pod kontrolou, těžili černé uhlí na Ostravsku, lignit, železnou rudu, grafit, vápenec a stavební kámen. Velký význam mělo pro jejich severomoravské panství i lesní hospodářství. V majetku rodiny byl také velký cukrovar s lány cukrovky, pivovar, parní mlýny, přádelny vlny se stroji dovezenými z Velké Británie, sklárny, a dokonce textilka v severní Itálii.

Kleinové patřili mezi osvícené kapitalisty. Už Franz Klein dělníkům zajistil lékařskou péči a přiznal podporu v nemoci. V Sobotíně se staral o zaměstnání pro jejich manželky a mnoho peněz vydával na dobročinné účely. Jednak proto, že pocházel z prostých poměrů a měl sociální cítění, a navíc pochopil, že jde o výbornou reklamu.

Mluvilo se o něm až ve vídeňském parlamentu, kde o podnikateli a jeho bratrech jeden z poslanců mluvil jako o "mužích z lidu a pro lid, mužích práce a pro práci". Proto bývají srovnáváni s o půlstoletí mladší rodinou Baťů. O desítky let je předešli ve velkorysém podnikání založeném na zvládnutí byznysu na mnoha místech najednou a výrobě po linii od vlastních surovin až k finální produkci. I Kleinové kladli důraz na investice a technické novinky, podporovali vzestup mladých zaměstnanců a vychovávali si odborníky.

Po roce 1870 ale se stavbou železnic museli skončit. Mizela poptávka, hlavní tahy už byly hotové a kratší úseky neslibovaly odpovídající zisky. Navíc šlo stále o organizačně náročné projekty, na které stárnoucí Albert přestával stačit. Před očima měl osud bratrů, kteří zemřeli předčasně, protože ohromné pracovní vypětí a neustálé cestování po stavbách jim podlomilo zdraví, zejména schopnost odolávat tuberkulóze a nakažlivým nemocem.

Podniky vlastněné potomky zakladatelů a řízené už manažery nicméně fungovaly dál. Stavební firma se spojila s vídeňskými inženýry do nové společnosti, která po celé monarchii budovala velké silniční a železniční mosty. To ale ústup ze slávy jen zpomalovalo a z kdysi silné společnosti nakonec zůstala nevelká projekční kancelář.

Rovněž železářská firma, která se nikdy zcela nevzpamatovala z krachu na Vídeňské burze v roce 1873, přešla na prefabrikované železné mosty, kterých prodala přes dva tisíce. Novým artiklem se staly vlečky, tedy dráhy pro doly a průmyslové závody v Praze a Vídni. O něco později se ale její provozy už jen rozprodávaly, protože nedaleké Vítkovice ji konečně převálcovaly. Ekonomickým problémem se totiž ukázalo využívání méně kvalitní či z velké dálky dovážené rudy. Navíc se vedení sobotínské firmy pokoušelo obejít bez spojení s velkým kapitálem, což omezovalo možnost investic. Definitivně ale zanikla až v roce 1917.

Pohodlný život

Za postupným úpadkem rodinných podniků byl přesto především fakt, že nové generaci Kleinů, která už přišla k hotovému, chyběl nezbytný podnikatelský zápal. Ten zdědil pouze Franz, syn zakladatele impéria, který po léta sobotínskou železárnu řídil spolu se strýcem Albertem. Jenomže z 15 potomků bratrů Kleinů byl jediný. Všichni ostatní - a opět i jejich děti - se spokojili s pohodlným a většinou zahálčivým životem zajištěných lidí bez větších ambicí hospodařících na předky nakoupených velkostatcích a přilepšujících si výnosy z odkázaných akcií.

Tuto cestu otevřeli sami bratři Kleinové, jejichž motivací byla, mimo jiné, neskrývaná snaha vyrovnat se co do životního stylu vysoké šlechtě, s níž přišli za mlada do styku ve Vízmberku a v honosné Lednici.

Franz, hlava rodiny, ale i ostatní se zhlédli v zámcích, honosných městských domech, letních sídlech a zahradách, později ve sbírkách uměleckých předmětů a budování rozsáhlých knihoven. Často také zadávali práci malířům, včetně drahých vídeňských portrétistů, kteří jinak malovali spíše podobizny bohatých aristokratů a slavných umělců.

Jedním z posledních známých potomků podnikatelského rodu byla svobodomyslná Albertova vnučka, šlechtična Sidonie Nádherná. Cestovatelka, mecenáška i múza mnoha umělců, například Rainera Marii Rilkeho či Maxe Švabinského, kteří za ní jezdili na nevelký zámeček do Vrchotových Janovic.

Josef Pravec

Společnými silami, tak znělo heslo bratrů Kleinů, jejichž stavební podnik a rozsáhlé železárny stály za vybudováním 3500 kilometrů železnic po celé habsburské monarchii.

Potomci bratrů Kleinů už o podnikání většinou neměli zájem. Nejznámější z nich byla Sidonie Nádherná, vnučka Alberta, která se zajímala o literaturu a obrazy.

Firma bratří Kleinů postavila i elegantní viadukt, který přiváděl vlaky do Brna.

Foto: ČTK, Profimedia.cz, archiv, litografie Josepha Kriehubera