Amerika ve Zlíně

Firma Baťa ve 20. a 30. letech minulého století vyrostla v obří obuvnický podnik sdružující výrobu, obchod, dopravu i finančnictví, který jen v Československu zaměstnával skoro 30 tisíc lidí. Jeho zrod i další rozvoj je nerozlučně spojen s Tomášem Baťou, který ji doslova vydupal z půdy chudého Valašska.

Už podle ankety prvorepublikového kulturního časopisu Přítomnost chápali lidé jméno Baťa téměř jako instituci a zlínský podnik pokládali za symbol československého hospodářství.

Není divu. Firma si jako jedna z mála uměla poradit se světovou krizí. V roce 1930 vyrobila v Československu 22 milionů párů bot, o sedm let později, už pod vedením Tomášova nevlastního bratra Jana Antonína, plných 48 milionů párů.

Za neobvyklou expanzí stál do detailů propracovaný a pro management i pro dělníky vysoce motivační systém, který zlínský podnikatel zavedl.

Baťovská řídicí soustava, která předběhla svoji dobu, zůstává zajímavým, ačkoli málo užívaným nástrojem pro úspěšné podnikání i v dobách globální konkurence. A na Tomáše Baťu a stopu, kterou zanechal, lze - podle historika Zdeňka Pokludy - pohlížet různě. Podle některých expertů šlo o proroka individualismu a liberalismu, podle jiných, hlavně pamětníků z řad podnikatelových spolupracovníků, byl naopak apoštolem sociálního dorozumění a spolupráce.

Pílí i náhodou

Za základ oslnivého úspěchu Tomáše Bati se obvykle považuje ohromné sebevědomí (silná psychika mu pomohla překonat i nebezpečnou nemoc, následek pracovního přetížení), píle a vizionářská intuice. Stejně tak mu pomohla i náhoda v podobě ohromných a zcela nečekaných státních zakázek bot pro rakousko-uherskou armádu za první světové války. Jiní umírali, on vydělával.

Počet jeho zaměstnanců vzrostl ze čtyř stovek na skoro pět tisíc. Přechod z výroby lehké plátěné obuvi nebyl snadný, ale vyplatil se. Produkce dosáhla téměř 10 tisíc párů denně a Baťa obul polovinu císařské armády.

Ani obdivovaný systém řízení nevyrostl na zelené louce. Ledacos odkoukal za Atlantikem. Do firmy zaváděl americké metody, s nimiž se poprvé seznámil už za studijní cesty v roce 1904, kdy se nechal zaměstnat v tamním středisku obuvnického průmyslu v Lynnu.

Především pochopil, že budoucnost je v masové strojové produkci, a proto už v roce 1918 mohl publicista František Obrtel o jeho firmě napsat reportáž s titulkem Amerika ve Zlíně.

Baťa totiž obdivoval americký byznys, zejména postupy automobilového krále Henryho Forda. Inspirovala ho jak jeho pásová výroba, tak na každém kroku zdůrazňovaná soběstačnost. Všímal si ale i jiných zámořských firem a okouzlil ho také moderní marketing.

Do domácích poměrů přenášel směsici fordismu a taylorismu, metod, které v Československu byly naprosto neznámé. Proto ve 20. letech Baťovy novinky v organizaci podniku i výroby vypadaly jako zjevení. Domácí strojírenský ani automobilový průmysl se na nic takového nezmohly.

Na rozdíl od opatrných podnikatelů ze staré školy mnoho investoval a spoléhal na moderní stroje. Přitom se vždy opíral o vlastní finanční zdroje a - opět po vzoru Henryho Forda - nikdy se neocitl v závislosti na bankách.

Dbal na rozsáhlý vývoj, jeho produkce byla krok před konkurencí, závody vykazovaly vysokou produktivitu a spoléhaly na vlastní suroviny. Nakonec i všechnu potřebnou techniku si vyráběl ve vlastních strojírnách. Když dospěl k názoru, že se dostává do příliš velké závislosti na United Shoe Machinery Corporation, světovém výrobci obuvnických strojů, tak dlouholeté kontakty okamžitě ukončil.

Bez slitování

Kde nestačila samotná odvaha, pomohly konexe. Po rozpadu monarchie firma zápasila s dluhy. Stagnaci výroby i vývozu Tomáš Baťa vyřešil v polovině roku 1922 odvážným zlevněním výrobků o 50 procent a tomu odpovídajícím snížením platů.

Radikální krok vyvolal u domácích byznysmenů prudký odpor, dokonce chtěli Baťu vyloučit ze svých řad.

Získal však uznání vlády, která z politických důvodů měla na snižování cen zájem. Výsledek totiž všechny ohromil - za jediný den prodal Baťa 99 tisíc párů obuvi a výroba se zanedlouho zvýšila o 60 procent. Málokdo však věděl, že spuštění akce "Baťa drtí drahotu" předcházelo jednání jeho manažerů s ministrem financí Aloisem Rašínem, který firmě odpustil většinu daňových nedoplatků.

Baťa byl tvrdý podnikatel. Zlín se stal vzkvétajícím "zahradním městem", růst jeho závodů nicméně znamenal pád 350 jiných obuvnických firem a dílen. O práci přišlo na 25 tisíc lidí, zhruba tolik, kolik jich, pochopitelně jiných, sám zaměstnával. Nic na tom nezměnily protesty ševců ani protesty pravicových poslanců marně žádajících, aby Baťa alespoň nesměl provozovat opravny bot.

Konkurenci doma i ve světě potíral racionalizací výroby, zlevňováním výrobků a expanzí. Doma převzal konkurenční podniky v Třebíči, Nových Zámcích či Krasicích, do zahraničí pronikal díky velkorysé síti obchodů. V letech 1929 až 1932 jich v 37 zemích otevřel 666. V Německu, Dánsku i Velké Británii to vedlo k antibaťovským protestům. Současně budoval výrobní závody, zpočátku aby za krize obešel zákazy dovozu svého zboží z Československa. A jako jeden z prvních si uvědomil, že trhem budoucnosti se stává lidnatá Asie. V roce 1931 založil ve Švýcarsku holdingovou společnost Leader, přes kterou později byly kontrolovány baťovské firmy po celém světě. Brzy se objevily továrny v Indii, Indonésii a Singapuru.

Další vzestup firmy, která těsně před druhou světovou válkou už měla více zaměstnanců v zahraničí než doma, byl spojen s jeho nevlastním bratrem, Janem Antonínem. Ten v červenci 1932, když letadlo s Tomášem Baťou na palubě narazilo do komína jeho otrokovické továrny, za nejasných okolností a na základě rodinné dohody převzal vedení. Firmu vlastně koupil za 50 milionů korun (i když byla oceněna skoro na miliardu), čímž se vyhnul ohromným dědickým poplatkům.

Stoprocentní kontrola

Největší diskuse dnes vyvolávají vnitřní poměry v někdejších baťovských závodech. Tomáš Baťa si zakládal na tom, že není jen průmyslníkem, ale tvůrcem nového člověka. "Úkol, který mi byl dán, nebyl vybudovat podnik, nýbrž formovat lidi," zdůrazňoval. Jenomže na tom si ve stejné době zakládali také v mussoliniovské Itálii či komunistickém Sovětském svazu. V roce 1928 se po německy mluvících zemích šířila kniha publicisty Rudolpha Philippa s názvem "Neznámý diktátor Tomáš Baťa".

Tomáš Baťa by se takovému srovnání bránil, už proto, že byl velkým nepřítelem jakýchkoli zásahů státu do ekonomiky, v nichž viděl nepřípustné omezování soukromé iniciativy. Navíc ho respektoval prezident Tomáš Masaryk.Jeho vztah k vlastním lidem, svérázná kombinace feudálního paternalismu a owenovského reformismu, se vyvíjel. Výchova k práci, celoživotnímu vzdělávání i zdravému životnímu stylu a také k absolutní poslušnosti byla na svém počátku reakcí na poválečnou levicovou vlnu. Okázale se například 1. května slavil Svátek práce. Vše ovšem bylo podřízeno zájmům podniku. Když se ve Zlíně v roce 1919 stávkovalo, ke zklidnění přispělo, že si zaměstnanci mohli ve firmě založit vlastní konto. Na jedné straně pobírali vyšší úroky než v okolních bankách a spořitelnách, na druhé netratil ani Baťa, který se od té chvíle obešel bez cizích úvěrů.

Firma fungující jako dobře promazaný mechanismus se stala předmětem zájmu Mezinárodního úřadu práce. V roce 1930 francouzský expert Paul Devinat do své zprávy napsal, že samostatností dílen, účastí na zisku a ztrátě, kolektivními mzdami, prémiemi a zvláštními odměnami se vytvořilo účinné zájmové společenství mezi podnikem a jeho dělníky. Poznamenal rovněž, že Baťův systém je typický také tím, že v něm chybí jakýkoli orgán pro zastoupení dělníků.

Stížnosti na nadměrnou intenzitu práce ve zlínských dílnách se opakovaně projednávaly v parlamentu, poslanci poukazovali, že Baťa zaměstnává jen mladé. Věkový průměr jeho dělníků byl pouhých 26 let a lidé nad padesát mezi nimi byli výjimkou, protože by nestačili vysokému pracovnímu tempu a vše prostupující soutěživosti. O nezbytnou myšlenkovou unifikaci se staraly i organizace Mladí muži a Mladé ženy.

"Jen mladí lidé unesou velikost našich cílů," přiznával podnikatel.

Ani na tolik obdivované sociální programy pro věrné a kvalifikované zaměstnance, zejména na bydlení ve vilkách na předměstí Zlína, nedosáhl každý. Podnik najímal tisíce dělníků jen na rok či na dva, a ti zůstávali mimo. Protesty navíc vyvolávala neustálá kontrola, opět okopírovaná od Henryho Forda, která formou pohovorů, pobídek i pohrůžek vedla až k zásahům do rodinných poměrů zaměstnanců.

Proti tomu stál pádný argument, že platy ve Zlíně byly o polovinu vyšší než průměr a že se za tyto peníze dalo koupit ještě více díky firemním obchodům s nižšími cenami.

Josef Pravec

Úkol, který mi byl dán, nebyl vybudovat podnik, nýbrž formovat lidi.

Tomáš Baťa

Marie Baťová s manželem Tomášem Baťou, který založil slavnou obuvnickou firmu. Vpravo jejich syn Tomáš Baťa mladší.

Foto: Nadace Tomáše Bati