Jméno stavitele a architekta Josefa Hlávky bylo na přelomu 19. a 20. století v české kotlině pojmem. Šlo o úspěšného, na sebe i na své okolí náročného podnikatele a neobyčejně štědrého mecenáše a vlastence.

Za pouhých deset let vydělal na stavbách po celé habsburské monarchii ohromné jmění. Když ho choroba ve věku 38 let náhle vyřadila z byznysu, rozdal postupně peníze do poslední zlatky na kulturní vzestup svého národa, v němž spatřoval tu nejvyšší hodnotu.

Už za svého života se stal symbolem vzestupu české společnosti, která před více než stoletím nejrychleji v celých dějinách doháněla zpoždění za západním světem. Za její ideály bojoval na barikádách roku 1848, později štědře podporoval ty, kteří ji tlačili vzhůru, umělce, vědce a studenty.

"Hlávka je přirovnáván k těm, kteří pracovali na skvělém díle obrození českého jazyka a vytvoření národní kultury, ale je i výrazným spolutvůrcem našeho osamostatnění hospodářského a politického," napsal o muži se vzezřením starozákonního patriarchy historik Alois Lodr.

Odkaz velkého podnikatele a horoucího vlastence, například v podobě stipendií či odborných prací Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, žije dodnes.

Z Přeštic do Vídně

Josef Hlávka se narodil v západočeských Přešticích v rodině nezámožného státního úředníka. Po rodičích - matka byla dcerou místního poštmistra - zdědil svědomitost a píli a už od útlého věku vynikal ve škole. Oslňoval kreslířskými schopnostmi a později, na pražské polytechnice a vídeňské Akademii výtvarných umění, vynikal při studiích architektury. Zájem o ni, a zejména o stavitelství monumentální, měl doslova od kolébky. Vyrůstal totiž ve stínu velkého chrámu postaveného barokním mistrem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem.

Nakonec odešel do Vídně, města, kde v té době třetina lidí nosila české příjmení. A měl ohromné štěstí. Ještě za studií se potkal s pražským rodákem, vlastencem a uznávaným stavitelem Františkem Šebkem. Nejdříve se u něj, vysokoškolák, vyučil zedníkem a pak k němu také nastoupil. Vypracoval se a načas jeho firmu dokonce řídil, architekturu a umělecké vize začala vytlačovat manažerská racionalita.

V roce 1860 mu Šebek, ač jeho syn byl v Praze uznávaným stavitelem, firmu předal. Šlo o dar z nebes, architekt, kterému přes nesporné nadání hrozilo, že se ocitne bez angažmá a bez prostředků, se naráz stal skutečným podnikatelem.

To vše se ale stalo až po návratu z dvouleté studijní cesty, kdy navštívil Německo, Anglii i Francii. Nejvíce ho však upoutala renesanční Itálie a proslulý dóm Santa Maria del Fiore ve Florencii. Kreslil, pořizoval si skici a opatřoval kopie. To, co během cesty načerpal, mu vlastně vystačilo na celý život.

S nástupem do čela zaběhnutého podniku nastalo pro Hlávku desetileté hektické období. Nejdříve vyhrál prestižní konkurz na stavbu trojlodního vídeňského kostela za 300 tisíc zlatých a v centru monarchie si okamžitě vydobyl uznání.

Vzápětí přišla obří státní zakázka na výstavbu rezidence biskupa v Černovcích v habsburské části Ukrajiny. Ačkoli šlo o největší projekt jeho života, souběžně budoval i Vídeňskou operu. Mohl si to dovolit: stavební kancelář Hlávka podstatně rozšířil a zaměstnával v ní 19 architektů. Proto byl schopen vyprojektovat a v jednom okamžiku stavět na 50 staveb.

Budovatel Vídeňské opery

Za operu, kterou se Vídeň chtěla připodobnit Paříži, dostal od císaře Františka Josefa I. nejen symbolický zlatý klíč, ale také na ní opravdu zbohatl. Konkurenci nejprve odrazil nabídkou poměrně nízké ceny ve výši 965 tisíc zlatých. Z ní pak, při dodržení všech přísně stanovených podmínek, dokázal vytěžit zisk 400 tisíc zlatých, hlavně díky perfektní organizaci stavebních prací. Šlo o úctyhodnou sumu, roční učitelský plat tehdy činil 400 zlatých.

Následovaly stavby obchodních domů, kostelů, paláců i činžovních domů a také Zemská porodnice v Praze v Apolinářské ulici. V tomto případě Hlávka neponechal nic náhodě. Nastudoval příručky o porodnictví a využil i svých zápisků z doby studijní cesty, kdy navštívil tehdy moderní a s ohledem na hygienu stavěné porodnice po celé západní Evropě.

Zakázky se doslova valily, jeho stavební kancelář byla oblíbená pro rychlost, preciznost a stále i pro relativní lacinost. Občas ze společenských důvodů práci ani nemohl odmítnout, jako v případě paláce pro arciknížete Viléma. Pokusil se ho odradit nadsazenou cenou, požadoval za něj půl milionu zlatých, tedy dvojnásobek. Ale Vilém přes výhrady císaře souhlasil.

Současně se však Hlávka ocitl na konci sil. Firma vybudovala 142 staveb a on téměř všechny osobně sledoval a kontroloval, zda se dodržují plány a jeho instrukce. A zda se neplýtvá, protože zakázky dostával také proto, že investoři v jeho případě měli záruku, že za minimální prostředky obdrží maximum. Což znamenalo neustálé střety a časté cesty mezi Vídní, Prahou a Černovcemi.

V 38 letech stavitel zkolaboval, ochrnul na obě nohy. Podle lékařů v důsledku selhání nervového systému z nadměrné pracovní zátěže. Stavby ještě čtyři roky řídil z kolečkového křesla, ale definitivně ho z práce vyřadilo dočasné zeslábnutí zraku, které mu na několik let bránilo číst a psát.

Spolupracovníky pověřil dokončením rozestavěných projektů a pak likvidací věhlasné stavební kanceláře. Potom se přestěhoval na zámek v Lužanech nedaleko Přeštic. Ten se stal vyhledávaným centrem českého národního života. Za Hlávkou pravidelně zajížděli architekti, malíři, literáti a hudebníci, ale také ekonomové jako třeba Albín Bráf, vědci a řada předních domácích politiků v čele se staročechem Františkem Ladislavem Riegerem či rakouskými ministry českého původu. Ročně bylo takových návštěv 100, později dvakrát tolik.

Největší český mecenáš

Uzdravujícímu se Hlávkovi bylo 50 let a patřil na české poměry k nesmírně bohatým lidem. Část svých peněz v té době uložil do velice úsporně postavených, a proto kritizovaných pražských činžovních domů. Vrhnout se do podnikání a oživit stavební kancelář se však neodvažoval.

Nový smysl života našel ve veřejné činnosti. Byl nejen poslancem českého sněmu a vídeňské Říšské rady, kde zastával konzervativní postoje, ale také řady odborných komisí - stavebních, archeologických nebo těch, které se věnovaly ochraně památek.

V roce 1883 usedl do poroty posuzující návrhy na stavbu Národního muzea a měl hlavní slovo při výběru umělců, kteří budovu zdobili. Stejně tak se zasloužil o rozšíření Akademie výtvarných umění. Prosadil její zestátnění, stavbu nového sídla i získání kvalitních profesorů v čele s Františkem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem.

Podíl měl na stavbě Akademie hraběte Straky, rozlehlé budovy, kde dnes sídlí česká vláda. Jiným architektům a stavitelům částečně vtiskl své představy o rekonstrukci středověkých památek, v prvé řadě hradu Karlštejna nebo pražského Chrámu sv. Víta. Především se ale Hlávka stal největším českým mecenášem. Rozhodnutí věnovat peníze na kulturní povznesení národa mělo dva zdroje. Jednak horoucí vlastenectví a jednak fakt, že neměl děti, a tím ani dědice. S ohledem na vleklou chorobu a smrt první ženy Marie navíc nevěřil, že by se mohl dožít vysokého věku. Přitom po sobě chtěl zanechat nesmazatelnou stopu.

"Znárodnil se sám, celé své jmění odkázal národu," zhodnotil Hlávku jeho životopisec Pavel Ries.

Pro slávu vědy a umění

Nejdříve posílal peníze na stipendia pro nadané studenty filozofie, práv a lékařství a na studijní cesty pro studenty na technice. Patnáct tisíc zlatých dal na sochu sv. Václava a přispíval na každoroční honorování českých vědeckých spisů. Na zrod České akademie věd, který prosadil proti vůli panovníka, anonymně věnoval 200 tisíc zlatých a doživotně se pak stal jejím prezidentem. Poloviční částku vložil do nadace na podporu jím oživené Akademie výtvarných umění. Třetím velkým počinem se stala výstavba kolejí pro sociálně slabé studenty, která začala v roce 1901. Opět postupoval zcela systematicky: nejdříve shromáždil informace, jak taková instituce vypadá a funguje jinde, pak dal dohromady peníze a nakonec i lidi. Budovu zaplatil sám, na provoz už měla přispívat veřejnost. Koleje poskytly domov 215 studentům, měly hudební místnosti, hernu, tělocvičnu, a dokonce fotografický ateliér.

Hlávka pro kolej osobně vybíral stolní a ložní prádlo i nádobí. Sám žil spartánsky a tradovalo se, že tehdy šetřil a bránil hospodyni nově vybavit domácí kuchyni. Žil asketicky, neváhal jezdit třetí třídou a jedním z mála jeho požitků byla každodenní sklenka červeného. Zato pravidelně podporoval umělce. O nich a jejich potřebách měl dokonalý přehled, řada z nich za ním pravidelně jezdila na zámek do Lužan. Někteří, například spisovatel Vilém Mrštík či malíř František Ženíšek, neváhali uctivými dopisy žádat o finanční výpomoc. Hlávka je ale raději zaměstnával. Zaplatil kompletní překlad Shakespearova díla Josefu Václavu Sládkovi, kdy stanovil odměnu za jedno drama ve výši 100 zlatých. Práci dával i spisovateli Juliu Zeyerovi a hudebníkům včetně svého přítele Antonína Dvořáka. Toho přiměl k návratu z USA zpět do vlasti. Pravidelně kupoval obrazy krajináře Julia Mařáka.

Do roku 1904 většinou anonymně rozdal 800 tisíc zlatých a 350 tisíc korun a zbylý movitý i nemovitý majetek, skoro pětkrát tolik, odkázal o tři roky později "Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových". První česká nadace v okleštěné podobě přežila i dobu komunismu, kdy se všechny ostatní zrušily. O její zachování jako tradiční kulturní instituce se zasloužili sami vědci a nakonec České vysoké učení technické. Existuje dodnes a ekonomové znají například studie obnoveného Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky.

Josef Pravec

Hlávkova nadace

- Vznikla jako první česká nadace v roce 1904, kdy do ní Josef Hlávka vložil majetek ve výši téměř pěti milionů korun a určil, že jeho výnosy mají sloužit "vzdělanosti českého národa".
- V letech 1904 až 1939 podpořila 3500 studentů a zasadila se tak o vznik domácí inteligence.
- Žije z pronájmů řady pražských nadačních domů a spravuje zámek v Lužanech u Přeštic. Znovu se podílí na financování provozu původní studentské koleje.
- Od roku 1991 rozdělila nadační příspěvky studentům, mladým vědcům a umělcům ve výši 55 milionů korun. Současně její Národohospodářský ústav vydal 79 ekonomických studií.

Osobně řídil většinu staveb, aby se do projektu nedostalo nic, co neprošlo jeho rukama a sám neschválil.

Podnikatel, který znárodnil sám sebe.

Zemskou porodnici v Praze vyprojektoval Josef Hlávka podle západoevropských nemocnic.

Foto: ČTK, Wikipedia, Profimedia.cz

Související