Války nevznikají náhodou a světové konflikty už vůbec ne. Náhody, které k nim údajně vedou, bývají jen záminkou a později podkladem pro vznik mýtů zakrývajících pravý stav věcí. Platí to i o sarajevském atentátu.

Přesně před sto lety, 12. června 1914 a tedy dva týdny před osudnými výstřely, přijel na Konopiště za arcivévodou Františkem Ferdinandem d'Este německý císař Vilém II. A bez obalu mu sdělil, že válka s Ruskem je nevyhnutelná, což opatrného následníka rakouského trůnu znepokojilo, protože ještě stále dával přednost dohodě s carem a jeho ministry. 

Přesto i arcivévoda, který by raději habsburskou říši reformoval, sondoval, zda Berlín pomůže Vídni ve válce proti Srbsku, za něž by se Rusko postavilo. Což bojovný Vilém II. okamžitě, s odvoláním na předchozí vojenské závazky, přislíbil. Vůbec nešlo o ojedinělou schůzku, o preventivní válce se mluvilo už dávno. O měsíc dřív se v Karlových Varech setkali náčelníci generálních štábů obou zemí Helmuth von Moltke a Franz Conrad von Hötzendorf. Oba se shodli, že odklad při zahájení bojů snižuje naději jejich armád na vítězství, protože i nepřátelé úporně zbrojí, což byla pravda. 

Utvrzovali se přitom v názoru, že Velká Británie bez ohledu na své spojenecké smlouvy zůstane mimo konflikt a že německá vojska během šesti týdnů vyřídí Francii a následně pomohou rakousko-uherským vojákům porazit Rusko i Srbsko.

Čekalo se vlastně na vhodnou rozbušku a na to, aby odpovědnost za krveprolití padla na protivníka. Historickým paradoxem je, že ta přišla právě v podobě vraždy arcivévody Ferdinanda , který - možná - by konfliktu mohl zabránit.

Související