Podnikatel místo faráře

Textilák Johann Liebig dával v dobách největší slávy práci osmi tisícům lidí a vládl podnikatelskému impériu, které ze severních Čech v polovině 19. století sahalo nejen do Vídně, ale až do západní Evropy a Latinské Ameriky. Byl tvrdým, cílevědomým a vůči konkurenci bezohledným podnikatelem. A navzdory tomu, že jeden z jeho ředitelů nechal krvavě potlačit stávku dělníků ve Svárově, mu nechybělo ani sociální cítění.

Zasloužil se rovněž o Liberec, který se díky růstu jeho továren na vlněné a polovlněné látky stal z provinčního města průmyslovým i politickým centrem českých Němců.

Zkušenosti z Anglie

Johann Liebig se podle přání svých rodičů měl vydat po duchovní dráze. Když však jeho otec zemřel na tuberkulózu, nebylo na studia bohosloví ani pomyšlení a dvanáctiletý chlapec musel pomáhat živit početnou rodinu. O čtyři roky později složil tovaryšskou zkoušku a nastoupil do soukenické dílny. Jednotvárná práce ale vůbec nevyhovovala jeho podnikavé povaze, a tak ji téměř okamžitě vyměnil za "hauzírování", tedy za podomní prodej břitev, nůžek, čepic či dýmek. Nepohrdl ani pašováním zboží přes česko-slezskou hranici.

Navštívil také velká města včetně Lince a Vídně a získal mnoho zkušeností. Především ale dostatek peněz, aby se s bratrem mohl z rodného Broumova odstěhovat do daleko živějšího Liberce, centra desítek textilních manufaktur, a tam si na náměstí otevřít obchod s látkami a módními ozdobami z Lipska. Vedle něj zřídil i sklad, jezdil po trzích a vykupoval od tkalců z okolí plátno a dál s ním obchodoval.

Brzy mu došlo, že nejlepší bude si zboží pro svůj obchod vyrábět a že to musí být zboží originální. Vyrazil proto na studijní cestu do Francie, a hlavně do tehdejší textilní velmoci Anglie. Nejenže se zakrátko naučil oba jazyky, především si odtamtud přivezl tajemství výroby speciálních šatovek jako tibetu, saténu a merina, které hned po svém návratu začal vyrábět. Dovezl kvůli tomu i stroje z Anglie a začal v továrně v Josefově Dole podnikat ve velkém. Využil také peněz z věna své ženy a do čtyř let měl na 300 zaměstnanců.

V době budování průmyslu a vlastně i samotného kapitalismu se prosazovali draví podnikatelé, a právě takovým mladý Liebig byl. Nijak se nemazlil s konkurencí a přetahoval odevšud zkušené dělníky i odborníky, neštítil se ani něčeho, čemu se dnes říká průmyslová špionáž. Protivníci ho vinili z nedodržování obchodních smluv a bankovních machinací, později i z podloudnictví při dovozu bavlny. Rozešel se s ním také bratr František, který se nedokázal smířit s nevybíravými obchodními praktikami. Johann vše ustál a jeho podniky v Liberci a okolí soustředěné od roku 1833 ve společnosti Johann Liebig et Comp. dále rostly.

S pestrým sortimentem vlněných a polovlněných látek, které se kvalitou vyrovnaly anglickým, slavil ohromné úspěchy po celé habsburské monarchii. Ve 40. letech se stal největším podnikatelem v textilním průmyslu v Čechách. Na téměř tisícovce strojů pro něho pracovalo 5000 dělníků a k tomu tisíce domácích tkalců v podhorských okresech. Sázel na moderní techniku z dovozu poháněnou párou a vodními turbínami a na koncentraci výroby do velkých továren, které vyrůstaly na úpatí Jizerských hor.

Ještě větší pozornost ale věnoval obchodu podle zásady, že "zboží musí chodit za zákazníkem, a ne naopak". Ve Vídni si proto založil vlastní banku a velkosklad. Obchodní pobočky měl nejen v Hamburku a v Paříži, ale také v Mexiku, v Brazílii a v Argentině. A každý rok na trh dodával 50 tisíc balíků vlněných látek.

Nekorunovaný král Liberce

Spolu s obchodní expanzí se zajímal o železnici. Jednak ji potřeboval pro své obchody, jednak proto, že při její výstavbě šlo výborně investovat již vydělané peníze. "Projekty tratí do Prahy, Pardubic a Žitavy, odkud bylo spojení na Berlín, se staly i pro něho neobyčejně výnosnou spekulací. Skoupil totiž většinu pozemků, kudy měly železnice vést, a výhodně je pak zpeněžil," tvrdí jeden z jeho životopisců Miroslav Hlaváč. V roce 1859 dovedl železnici do Liberce, což urychlilo jeho ekonomický rozvoj, město se pak stalo průmyslovým střediskem a politickým centrem českých Němců. Sám Liebig v něm kromě na svoji dobu obří továrny, skladů a kanceláří postavil také první plynárnu v monarchii, která napájela 2000 lamp.

Textil zůstal nejdůležitější, ale Liebig se neomezoval jen na něj. Vedle toho, že na Liberecku vlastnil tři čtvrtiny textilních závodů, měl u Svárova velký mlýn, na nějž navazoval sklad mouky, hostinec a pekařství. Mohl tak zaměstnance zásobovat chlebem a pečivem, které dodával do sítě vybraných obchodů. Koupil i břidlicové a vápencové lomy u Železného Brodu, vybudoval u nich pece na pálení vápna a přidal také měděnou huť v Rokytnici nad Jizerou. V Železné Rudě mu patřila i sklárna na lití zrcadel.

Protože s předstihem věděl, kudy povede liberecká železnice, koupil v okolí její trasy statky v Dašicích a Smiřicích a do tamního zámku, který s panstvím v roce 1863 koupil za 2,6 milionu zlatých (zhruba roční obrat jeho firmy), se nastěhoval. Především ale kolem nich budoval pily, cukrovary, pivovary a restaurace.

Liebig se však rozpřáhl dál, především do Vídně, kde koupil řadu nemovitostí a kde měl závod na barvení látek. Kromě toho získal v dnes rumunském Varadíně lomy, měděné doly a sklárnu.

Jeho podniky, které patřily mezi největší producenty látek v Evropě, neohrozila ani hospodářská krize na konci 60. let 19. století. Vyšly z ní naopak posíleny, protože řada jeho konkurentů na Liberecku se položila.

Liebig, který začínal doslova z ničeho, stoupal v aristokratické monarchii i společensky. Už v roce 1848 se zúčastnil frankfurtského sněmu, později se stal prezidentem obchodní komory v Čechách a zasedal jak v zemském sněmu v Praze, tak ve vídeňském parlamentu. Zařadil se mezi elitu. Obdržel zlatou medaili na světové výstavě v Paříži a císař František Josef I. ho povýšil do rytířského stavu. V roce 1868 mu za zásluhy o průmyslový rozvoj udělil titul barona. Liebig si do svého erbu nechal připsat heslo "Prací ke slávě".

Svárovská tragédie

Liebig uznával i práci odváděnou svými dělníky a v době, kdy neexistovalo žádné sociální zákonodárství a byla běžná dětská práce, jim jako přísný patriarcha vycházel vstříc. Rozdával poukázky na levné jídlo, založil podnikové pojištění pro případ nemoci a úrazu, stavěl i školky pro děti svých zaměstnankyň, školy i dělnické kolonie. Financoval vybudování nemocnice v Liberci a podporoval řadu sociálních ústavů. V Kartouzích dokonce nechal postavit příbytek pro zestárlé a osamělé textilní dělnice. Na druhou stranu se v jeho továrnách pracovalo od rána do večera, až 15 hodin, a průměrný denní plat, který snižoval propracovaný systém pokut, se rovnal ceně půl kila vepřového.

Pověstí barona Liebiga otřásla svárovská stávka v roce 1870, která skončila střelbou, šesti mrtvými a mnoha těžce zraněnými dělníky. Tragédii vyvolal jeden z Liebigových ředitelů Václav Palme, který své špatné hospodaření a podvody chtěl vykompenzovat snížením platů tisícovky zaměstnanců (třetina z nich byli děti a mladiství) o 10 procent. Ti se však vzbouřili a přidali se k nim dělníci z okolních závodů. Palme a továrníkův syn Jindřich odmítli vyjednávat a povolali vojsko a četnictvo. Rozhodování převzali důstojníci a s oporou v zákoně, který stávky zakazoval, dali povel k útoku bajonety a k palbě. Kulka navíc v jednom z okolních domů zabila desetiletého chlapce. Ozvěna těchto událostí dolétla až do Vídně, kde poslanci okamžitě změnili legislativu a stávky v celé monarchii povolili.

Johann Liebig se v souvislosti se stávkou ocitl v obtížné situaci také kvůli své minulosti. Nenáviděného ředitele dlouho protežoval, byl mu totiž zavázán. O 30 let dříve Palme, ještě jako železniční úředník, úmyslně zašantročil vlakem doručované dokumenty, které Liebiga před soudem mohly usvědčit z machinací s dováženou bavlnou a zastavit jeho slibně rozjetou kariéru. Palme byl od dráhy za nedbalost vyhozen, továrník se o něho ale postaral.

Strach z odhalení dávného prohřešku a z diskreditace, což se při vyšetřování svárovského ředitele po potlačení stávky snadno mohlo stát, zkrátil průmyslníkovi život. Zemřel o čtyři měsíce později a rodinný podnik převzali synové.

Dynastie Liebigů se neztratila ani v následujících desetiletích. Vlastnila podíly v mnoha českých a německých firmách doma i v zahraničí. Vnuk Johanna Liebiga Theodor doplnil v Liberci textilku o automobilku RAF (stál i u zrodu kopřivnické Tatry) a později, už za první republiky, se stal místopředsedou Československého svazu průmyslníků. Rodina ale o majetek přišla po 2. světové válce, kdy na ni stejně jako na další české Němce dopadly dekrety prezidenta Edvarda Beneše.

Josef Pravec

Johann Liebig

1802 - V Broumově se v německé rodině soukenického mistra narodil Johann Liebig.

1814 - Liebig si po smrti otce začal sám vydělávat, hlavně podomním prodejem čepic, dýmek či břitev.

1822 - Spolu s bratrem Františkem založil v Liberci obchod se střižním zbožím a módními ozdobami.

1828 - V Josefově Dole zřídil přádelnu na výrobu šatovek, po čtyřech letech v ní zaměstnával 300 dělníků.

1838 - Podnikatel instaloval první parní stroj, později založil a rozšířil továrny na vlněné a polovlněné látky - tkalcovny, přádelny a barvírny - v Železném Brodě, Svárově, Heraticích, Mildenavě a Rochlicích-Vesci. Současně ke své společnosti Johann Liebig et Comp. připoutal domácí tkalce od Liberce až po Frýdlant.

1841 - Ve Vídni založil vlastní bankovní ústav a postupně kapitálově vstoupil do dalších rakouských bank.

1845 - Výrazně rozšířil a zmodernizoval libereckou továrnu. Pro Liebiga, který se stal největším textilním podnikatelem v českých zemích, pracovalo kolem 8000 lidí.

1859 - Podařilo se mu napojit Liberec na železnici, na jejímž vybudování se podílel. Provinciální město se stalo střediskem celé oblasti.

1868 - Obdržel od císaře Františka Josefa I. baronský titul za zásluhy o průmyslový rozvoj. Z aktivního života Liebiga ale načas vyřadila mozková mrtvice, která ho postihla po zprávě, že pařížský podnik jeho příbuzných zkrachoval.

1870 - Vojsko a četnictvo na žádost Liebigova ředitele Václava Palmeho potlačilo stávku ve Svárově. Při střelbě zahynulo šest z tří tisíc dělníků protestujících proti desetiprocentnímu snížení mezd. O čtyři měsíce později Johann Liebig zemřel na zámku ve Smiřicích.

Textilana

- Zkonfiskovaná společnost Liebig se v roce 1946 změnila na České vlnařské závody a o dva roky později po reorganizaci na Textilanu

- Státní podnik Textilana měl 39 závodů a zaměstnával kolem devíti tisíc lidí V 70. letech vyráběl ze 70 procent na export a vyvážel do 40 zemí včetně USA.

- Po privatizaci společnost nakoupila v Itálii nové stroje, nedokázala se ale vyrovnat s levnější asijskou konkurencí a ztrátou trhů.

- V roce 2001 zanikla

8 tisíc
Tolika lidem dával práci v polovině 19. století textilní podnikatel Johann Liebig.

Zboží musí chodit za zákazníkem, ne naopak.
Johann Liebig