Čtyřměsíční odstup, který uplynul od nestandardního opatření České národní banky, můj názor a postoj na tento počin v sebemenším nezměnil. Snad by bylo možné dodat jedině to, že se ani tímto zásahem ekonomika příliš vychýlit ze svého kurzu nedala.

Mezi ekonomy (nikoli na veřejnosti nebo mezi novináři, tam se o tomto opatření banky mluví spíše jen s odkazem na vysoký plat a luxusní dům guvernéra ČNB) se debata na toto téma vede převážně pod hlavičkou deflace. Koneckonců, i má publikace, kterou vydal v polovině ledna letošního roku IVK, se nazývá "Byla deflace opravdu hrozbou?". V ní jsem uvedl své hlavní argumenty, které zde teď nebudu opakovat.

Mimo jiné jsem tam varoval před tím, že v současnosti probíhající vědomé rozpoutávání inflace centrálními bankéři u nás i ve světě může být jejich záměrnou a dobře promyšlenou politikou, jak smazat obří vládní dluhy mnoha zemí světa. To není jen náš názor. V nedávném článku "The Purpose of Inflation" (v časopise Economic Affairs, sv. 34, č. 1, únor 2014) se tomuto problému věnoval anglický ekonom Pete Comley a připomínal, že "80 procent poválečného dluhu Velké Británie po II. světové válce bylo vymazáno - jen do roku 1970 - inflací". Mimochodem, tento autor za proinflační politiku považuje i samo cílování inflace ve výši kolem dvou procent ročně. Při takto zdánlivě nízko cílované inflaci vzrostly ve Velké Británii jen za období 2000 až 2013 ceny o 50 procent, a to už vypadá jinak. Číslo 50 je podstatně jiné číslo než 2. Meziroční míra inflace hloubku celého inflačního problému současnosti skrývá. I naše centrální banka usiluje o svoji dvouprocentní inflaci.

Chtěl bych nyní dodat hlavně to, že jsem přesvědčen, že zúžit naši, v současnosti probíhající ekonomickou debatu na téma inflace vs. deflace je omylem. A dokonce mám sklon si myslet, že je tento omyl šířen záměrně a účelově.

V poslední době se stalo celosvětovou, tedy nejen naší módou a výrazem příslušnosti k těm, již jsou "in" a kteří jsou jakousi myšlenkovou avantgardou, formulovat silné soudy o inflaci a deflaci, ač ve svém předcházejícím životě slovo deflace nikdy nepoužili. Varování před deflací se stalo "konvenční moudrostí" naší doby. Najednou se všichni stali odborníky na deflaci. To je poněkud úsměvné.

Někteří z účastníků této debaty si navíc neuvědomují zřetelnou nekonzistentnost svých postojů. Řada evropských ekonomů (a politiků), kteří zcela rezolutně obhajují vhodnost jedné měny pro ekonomicky velmi nesourodý evropský kontinent, sice na jedné straně mluví o nebezpečí deflace v Evropě, ale současně - a to velmi nevybíravým způsobem - požadují na zemích evropského Jihu deflaci provést.

Tyto jižní, v mnohém problémové země, které kvůli přijetí pro ně nevhodné společné evropské měny - i v situaci, kdy je to pro ně nezbytné - nemají možnost provést klasickou devalvaci, mají podle těchto názorů uskutečnit tzv. vnitřní devalvaci, což není nic jiného než snížení cen, mezd a příjmů všeho druhu. To je považováno za žádoucí. Vynucené pohyby deflačním směrem jsou proto v tomto případě považovány za správné.

Vnitřní devalvace se vzhledem k existující rigiditě cen a mezd směrem dolů provádí samozřejmě jen velmi obtížně a poslední roky ukazují, že ji země jižní Evropy schopny provést nejsou. Přesto tlak ekonomů na pokles cen v těchto zemích deflaci jako nástroj politiky částečně rehabilituje, resp. vylučuje, aby byla deflace vždy a v každém případě interpretována jako ekonomické zlo.

I u nás se nedávno Michal Valentík v časopise Ekonom (č. 8/2014) velmi racionálně a oprávněně zamýšlí nad tím, je-li deflace "opravdové nebezpečí, nebo mýtus?". Zejména odmítá hlavní argument centrálních bankéřů, že lidé při mírné deflaci odkládají spotřebu. Proč by to dělali? "Existuje vůbec nějaké zboží, jehož spotřebu odložíte právě jen kvůli tomu, že příští rok může být cena o procento či dvě níže?" Hunter Lewis (v knize Free Prices Now!) připomíná téměř zapomenuté, že "klesající ceny jsou jedním z plodů ekonomického růstu". Nejsou zlem. DVD přehrávač stál podle něho v roce 1999 v Anglii 400 liber, v roce 2004 již jen 40 liber a nyní 20 liber. Znamená to, že budou lidé čekat na další pokles ceny tohoto produktu a teprve pak si ho koupí? S deflací a jejím působením je to nepochybně daleko složitější, než je nám vykládáno.

Celá tato diskuse má - u nás i v zahraničí - svůj nikoli zanedbatelný statistický aspekt. Není možné nezmínit se o tom, že bývají krátkodobá statistická data - zejména o cenách - málo spolehlivá, že je odhadování cenového indexu velmi obtížné (a nemělo by se zapomínat na to, že je cenový index vždy a v každé zemi - i s nejdokonalejším statistickým systémem - jen odhadem) a že je interpretace malých pohybů cen v obou směrech nevyhnutelně velmi sporná. A my se nacházíme ve světě "malých cenových pohybů". O to opatrněji bychom se měli chovat.

Za sebe chci dodat, že žádnou hrůzu ze slova deflace nemám, a to jak z toho důvodu, že u nás vznik deflace neočekávám, tak proto, že by - i kdyby k ní došlo - žádný konec světa nenastal. Za mylné však považuji přímočaře spojovat nulový růst, či dokonce mírný pokles cen s deflací (s jakýmsi velkým D), tedy jako s jakousi velkou ekonomickou poruchou. Tak to může být interpretováno jen a jedině na bázi ortodoxního, a navíc velmi zjednodušeného a zploštělého keynesiánství, které si hraje na písečku několika málo makroekonomických veličin, z nichž už toho více "vymáčknout" nelze. Je to postoj intervencionistů a regulátorů, kteří se velmi nepokorně odvažují hrát si s makroveličinami, a tím i s námi se všemi.

Stejně jako my vidí tito lidé chabý ekonomický růst (či spíše nerůst) a myslí si, že ho mohou "vytvořit" či "zařídit" tisknutím peněz nebo - což je skoro totéž - vytvářením státních dluhů. I studenti ekonomie vědí, že tak se ekonomický růst zorganizovat nedá. To by bylo příliš snadné.

Těmto lidem bychom měli jasně a důrazně říci, že dnešní nerůst ekonomiky, který oni nazývají deflací, není důsledkem měnových (či monetárních) defektů. Je důsledkem dlouhodobého a stále zesilovaného podvazování a poškozování trhu a tržní ekonomiky u nás i v celé Evropě. Je důsledkem zapomínání na elementární pravdu, že oslabený trh, přeregulovaná ekonomika, ekonomika zatížená nadměrnými sociálními a environmentálními náklady, společnost vysoce paternalistická ekonomický růst neumožňují. Ta či ona měnová politika to změnit nemůže.

Ekonomický růst nevytvoří ani stále se zesilující centralizace evropského ekonomického systému, ani nepromyšlené a nedomyšlené lpění na společné evropské měně, která se v Evropě nehodí v podstatě nikomu. Pro někoho je její kurz příliš nízký (což je zejména případ Německa, které má stejně podhodnocenou měnu jako tolik kritizovaná Čína), pro jiné příliš vysoký, což jsou např. země evropského Jihu. Totéž platí i o dalších parametrech měnové a úvěrové politiky. Nejhorší je to, že společná měna zásadním způsobem oslabuje vědomí nezbytné fiskální disciplíny zemí, které už svoji měnu nemají, což je vede k černému pasažérství, k tzv. free-ridingu. Nezapomínejme ale na to, že jednotlivým členským zemím EU stejně tak jako společná měna vadí násilné sjednocování (unifikování) dalších důležitých ekonomických parametrů.

Přál bych si, abychom alespoň část našeho přemýšlení, našich diskusí, našich přednášek a textů, které se dnes věnují tématu inflace či deflace, věnovali tématům skutečně významným - tématům opravy či korekce našeho domácího i celého evropského ekonomického systému. Bez jeho zásadní změny budeme mít nerůst (a deflaci) prakticky věčně. Nadměrná regulace ekonomiku škrtí a manipulace s měnou a veřejnými financemi tento základní brzdicí faktor nijak neodstraňuje. Pouze nám umožňuje ještě se chvíli nadechovat. Potřebné reformy jsou tím však jen oddalovány. Není náhodou, že o nich programové prohlášení Sobotkovy vlády neříká ani slovo a že tento problém vůbec nenastoluje. Asi o něm tato vláda neví.

Václav Klaus
bývalý prezident

Teze pro veřejné zasedání Vědecké rady Národohospodářské fakulty VŠE, které se konalo 12. března v Praze.

Společná měna zásadním způsobem oslabuje vědomí nezbytné fiskální disciplíny zemí, které už svoji měnu nemají.

I studenti ekonomie vědí, že se hospodářský růst nedá zajistit zvyšováním státního dluhu či tisknutím peněz.

Související