Královna módy ze sirotčince

Coco Chanel prožila šest let v sirotčinci a nikdo z těch, kteří ji v té době znali, nečekal, že někdy bude něco více než prodavačka či švadlena. Invencí, pílí, silou vůle a za peníze svých četných milenců se ale v drsné době válek, krizí a revolucí dokázala prosadit.

V žádném velkoměstě dnes nechybějí "její" butiky, protože éterická Francouzka se ve 20. a znovu v 50. letech minulého století stala legendou ve světě módy. Vytvořila jednu z nejuznávanějších značek spojenou se světem kostýmů, klobouků, šperků, kabelek a parfémů. Vybudovala ji bez skrupulí - jak v osobním životě, tak politice či samotném byznysu. Coco Chanel byla tvrdou podnikatelkou, občas impulzivní, občas přemýšlivou, která vždy dokázala nalézat vlivné spojence a schopné obchodní partnery.

Zatímco v polovině 30. let zaměstnávala na 4000 lidí, později podnik přenechala svým obchodním partnerům a spoléhala už jen na svoje jméno a nápady, které si nechala královsky platit.

Kalhoty i pro ženy

Gabrielle Chanel získala přízvisko Coco (miláček, dušička) v malém pařížském kabaretu La Rotunde a podle slov jedné písničky, kde zpívala o ztraceném psíku toho jména. Jako chudá prodavačka a později švadlena v dílně na svatební šaty a oděvy pro malé děti si v zakouřeném sále přivydělávala a navazovala známosti, které jí umožnily ukončit neradostnou etapu jejího mládí.

Narodila se sice v rodině obchodníka s vínem, čepicemi a knoflíky, ale po smrti matky se stále cestující otec ani o ni, ani o její dvě sestry nedokázal postarat, a raději je poslal do klášterního sirotčince v Aubazine.

I když se za prázdninových návštěv tety Louisy naučila obstojně šít, cestu vzhůru jí ve dvaceti otevřela známost s elegantním důstojníkem Etiennem Balsanem. Pocházel s průmyslnické rodiny a mladou zpěvačku si vydržoval jako milenku.

Platil si i další metressu, a snad i proto měla Coco dost času, aby se mohla věnovat svému koníčku: výrobě módních klobouků, po kterých toužily ženy z vyšších kruhů.

Balsana vystřídal Arthur Capel, britský podnikatel a diplomat. Coco kupodivu dokázala oba muže přesvědčit, aby jí společně poskytli peníze na zřízení jejího prvního pařížského obchodu v ulici Cambon. K němu brzy přibyl módní butik v letovisku Deauville, kam se sjížděla pařížská smetánka, jejíž ženská část měla o neotřelé modely, které začala navrhovat a šít, velký zájem. Už proto, že bylo naprostou novinkou, aby modely pro ženy navrhovala žena. Nechyběly jí zajímavé nápady. Všeobecný nedostatek za 1. světové války vyřešila elegantními, ale jednoduchými návrhy z žerzeje, úpletové látky, z níž se do té doby vyrábělo hlavně mužské spodní prádlo.

Mužská móda jí učarovala i jinak. Nabízela ženám kalhoty a saka a brzy také sportovní oblečení, především pro jízdu na koni. Prosazovala k tomu názor, že by se ženy měly oblékat elegantně, ale jednoduše. V praxi to znamenalo například plisovanou sukni a kostým v barvě khaki a s kapsami, jako měly tehdy rozšířené vojenské kabáty. Potrpěla si na praktičnost, v jejích šatech do společnosti bylo možné se předklonit nebo si zavázat boty. Kromě nezvyklé černé barvy nabídla ženám do té doby typicky mužskou záležitost - kalhoty.

Zuřila světová válka, avšak Coco vydělávala. V roce 1917 si koupila za 300 tisíc zlatých franků vilu v Biarritzu, nedaleko svého nového salonu pro španělskou nobilitu. Ve stejné chvíli americký módní časopis Harper's Bazaar napsal: "Žena, která nemá nejméně jeden model Chanel, je nenapravitelně nemódní."

Královna bláznivé doby

Konec války, touha užít každého dne, přinesl ohromný nárůst poptávky po módním zboží. Coco, přezdívaná mezi svými "velká slečna", koupila další dílny, otevřela například i salon v Kanadě a nechávala se po Paříži vozit tmavomodrým autem značky Rolls-Royce.

Mohla si to dovolit. Všichni uznávali, že prosadila v oblékání nový styl, a byla obdivována i jako vzor emancipované ženy, která se o sebe umí postarat. Dokázala ostatním vnutit dokonce krátké vlasy. Vlastní modely vždy propagovala tím, že je sama nosila. A všichni to viděli, protože se ráda nechávala fotografovat od prvotřídních fotografů. Ani o inspiraci neměla nouzi. Poté co Francii začali zaplavovat bolševiky vyhnaní ruští aristokraté, objevily se okamžitě v její nabídce šaty připomínající rubašku, jednoduchou mužickou halenu.

Pařížské časopisy pro ženy Minerva a Femina se staraly o reklamu i tím, že s gustem psaly o tom, kdo z dam z nejvyšších kruhů nosí modely Chanel. Zakázky se jen hrnuly. Coco nabízela rovněž módní doplňky - kabelky, pásky, šály i bižuterii. A hlavně parfémy. V roce 1921 se spojila s chemikem Ernestem Beauxem (kupodivu moskevským rodákem) a společně namíchali parfém Chanel No. 5. Voňavce vlastně dodala jen své jméno a z řady Beauxem naplněných flakonů s různými esencemi vybrala tu, která jí voněla nejlépe. Byla zcela nová a nepřipomínala žádnou květinu.

Za zpeněžení "svého" objevu vděčila dohodě s bratry Pierrem a Paulem Wertheimerovými, majiteli kosmetické společnosti Bourjois, kteří už měli pobočky po celém světě. Rádi převzali financování, výrobu i prodej nadějného produktu. Vznikla díky tomu společnost Parfums Chanel. "Podle smluv, později několikrát upravených, z ní poplynou Gabrielle po celý život příjmy, o nichž se s přehnanou skromností říká, že ji navždy zajistí před chudobou," napsal s odstupem času životopisec slavné návrhářky Henry Gidel.

Pro Coco to od počátku bylo výhodné i za situace, že oběma bratrům připadalo z dosažených zisků 70 procent, zatímco jí jen deset. Byl to zvláštní vztah - ač s Wertheimerovými po celý život spolupracovala, v soukromí se nerozpakovala nazývat je bandity a kvůli jejich židovskému původu (když žili v USA a firmu řídily nastrčené osoby) na ně za nacistické okupace útočila.

V polovině 20. let Coco, kdy se jí dařilo vše, na co sáhla, sázela na do té doby opovrhovanou bižuterii. Jako návrháře angažovala vnuka francouzského spisovatele Victora Huga. Sklo ostatně měla raději než drahocenné šperky, kterých měla od urozených ctitelů více než dost.

Na druhou stranu rychle uvykla přepychu. V Paříži žila ve šlechtickém paláci z počátku 18. století s početným služebnictvem a po vzoru renesančních velmožů dotovala umělce, často své milence.

Ještě více si ale považovala kontaktů s vysokou aristokracií. Od chudnoucích ruských emigrantů se rychle přeorientovala na muže, kteří měli reálný vliv, na Brity. Letmo se poznala s Winstonem Churchillem, daleko blíže s pohádkově bohatým landlordem Hughem Grosvenorem, vévodou z Westminsteru.

O jeho majetkových poměrech nejlépe svědčí, že vyměnil jachtu za vysloužilý torpédoborec a na moře s ním vyjížděl s posádkou 180 mužů. Excentrickou návrhářku zahrnoval drahocennými dary, a nakonec na ni přepsal pozemek na francouzské Riviéře. Na něm si Coco nechala od architekta Roberta Streitze (který pak vzpomínal na její velkorysost) postavit krásnou vilu La Pausa.

Zbyl čas i na obchody. S vévodovou pomocí Coco pronikla na britský trh. V té době - počátkem 30. let - zaměstnávala na čtyři tisíce lidí a každoročně po celé Evropě, v USA i na Blízkém východě prodávala na 28 tisíc velice drahých modelů. Mohla si tak dovolit odmítnout nabídku jednoho z králů Hollywoodu Sama Goldwyna, který jí slíbil milion dolarů, pokud by dvakrát do roka na čas přesídlila do blízkosti filmových ateliérů a dodávala róby pro filmové herečky.

Neměla na to čas. Zamilovala se do literáta a výtvarníka Paula Iribeho, jemuž financovala i antirepublikánské noviny. Kdyby náhle nezemřel, zřejmě by se za něho provdala.

V módním světě ale už musela vést válku. S Italkou Elsou Schiaparelliovou, která pro své modely používala nejen nové materiály, ale také prvky surrealismu. Připravila Coco jak o část klientely, tak některé přátele a pomocníky z uměleckých kruhů. Objevily se i problémy ve vlastních řadách - po vzniku levicové vlády v roce 1936 se proti přísné šéfce bouřily její dělnice.

Operace Modelhut

Na podzim 1939, pár dnů po začátku 2. světové války, zavřela Coco Chanel své dílny a prodávala dále jen šperky a klobouky. Propustila 2500 zaměstnanců a mnozí za tím viděli buď neochotu zápolit s obchodními soupeři, nebo i pomstu za dřívější stávky.

Sama Coco Chanel později prohlašovala, že měla pocit, že končí jedna epocha a že o módu už nikdy nebude zájem. Její reakce byla podivná a oficiální životopisci včetně tvůrců filmů o jejích osudech se jí donedávna vyhýbali. Deprese si totiž léčila koketováním s hitlerovci. Americký publicista Hall Vaughan přišel s dobře zdokumentovaným tvrzením, že její nový milenec, německý důstojník Hans Günther von Dincklage nebyl jen pohledný playboy a diplomat, ale také agent nacistických tajných služeb, který řídil aktivity v Paříži a Středomoří a zapojil do nich i samotnou Coco Chanel. Podle zveřejněných dokumentů se stala placenou agentkou Abwehru s číslem 7124 a pod kódovým jménem Westminster.

Vrcholnou akcí měla být operace Modelhut, v níž v roce 1943 nešlo o nic menšího, než o cestu do Španělska, kde se z pověření šéfa zahraniční rozvědky SS Waltera Schellenberga pokoušela setkat se svým známým Winstonem Churchillem, tehdy britským premiérem. Měla mu předložit nabídku na separátní mír mezi nacisty a západními velmocemi. K žádným jednáním nedošlo, i když do Madridu přicestovala. Churchill se s ní odmítl vidět.

O rok později jí ale pomohl z vězení, když ji po vyhnání nacistů jako kolaborantku zatkli francouzští vlastenci. V cele strávila jen tři hodiny.

V následujících měsících se dokázala vyhnout soudu, devět let pak žila se stárnoucím von Dincklagem ve Švýcarsku, kde spřádala plány o návratu do světa módy.

Šaty pro Jacquelin

Poválečná Paříž a francouzský tisk kdysi obdivovanou ikonu nedokázaly přijmout. Nakonec jí k opětovnému vzestupu pomohl Pierre Wertheimer. Spory o firmu Parfums Chanel, které vrcholily za války, ukončila dohoda. Byznys převážil nad oboustrannou hořkostí a došlo k obnovení vzájemně výhodného kontraktu z roku 1924. Tentokrát návrhářka dostávala dvě procenta z celosvětových tržeb za proslulý parfém nesoucí její jméno. Což znamenalo, že se s příjmem přepočítaným na dnešních 25 milionů dolarů ročně stala jednou z nejbohatších žen světa. "Teď jsem bohatá," přiznala Coco.

O něco později se Wertheimer zavázal platit jí doživotně výdaje a pomáhat i s obnovením jména ve světě módy. Výměnou za doživotní rentu a ředitelský plat mu přenechala veškeré společnosti nesoucí její jméno.

Návrat se vydařil, nebyl ale ani rychlý, ani snadný. Francii ovládla konkurenční firma Christian Dior s odvážnými dekolty, volánky a mnoha dalšími doplňky, opak strohého stylu prosazovaného Coco Chanel. Po prvním fiasku v Paříži návrhářku zachránili obchodníci v USA, kterým prodala právo využívat její modely k výrobě statisícových sérií konfekčních oděvů.

Na rozdíl od jiných jí plagiáty nevadily a začala je označovat nikoli za krádež, ale za nejvyšší poctu. Což tvrdila veřejně bez ohledu na spory s kolegy z branže.

V roce 1957 přišlo pozvání do Dallasu, kde od byznysmena Stanleyho Marcuse převzala cenu "pro nejvlivnější módní tvůrkyni 20. století". Představila nové modely, což s obratnou reklamou, přízní novinářů a silou amerických oděvních firem znamenalo návrat na olymp. Zprvu v USA, kde ženy hned ocenily tradiční důraz na praktičnost, postupně i ve Francii a Evropě.

Vznikly tvídové kostýmy bez límečků a ve velkém se začaly prodávat kabelky s ozdobou ve tvaru dvou písmen C. To vše doprovázelo tvrzení, že ženskou módu nemají vymýšlet návrháři, tedy muži, ale ženy. Dnes to v podniku nesoucím její jméno neplatí, hlavním kreativcem je tam už 30 let Karl Lagerfeld.

S Dallasem zůstala Coco spjata i symbolicky. Jacquelina Kennedyová měla v okamžiku atentátu na svého manžela, amerického prezidenta, na sobě růžový kostým z její dílny.

V té době byla její značka známá po celém světě hlavně díky kostýmu Chanel, krátkému saku bez límce a sukni po kolena. U Coco Chanel se oblékaly herečky jako Audrey Hepburnová či Grace Kellyová, šily u ní i divadelní a filmové kostýmy. Nabízela znovu kalhoty, a pokud jde o barvy a vzory, tak přišla s orientálními motivy.

Pracovala až do svého konce v roce 1971. Její majetek, asi 15 milionů dolarů, převzala nadace Coga se sídlem ve Vaduzu. Coco Chanel ji zřídila, aby i po smrti mohla podporovat příbuzné, spolupracovníky a umělce.

Josef Pravec

Chanel S.A.

- Francouzská společnost se sídlem v Paříži, která se orientuje na módu a vyrábí oděvy, parfémy a šperky.
- V Evropě, Americe, Asii a Austrálii provozuje 310 butiků.
- Má 1300 zaměstnanců, její tržby v roce 2012 dosáhly 6,3 miliardy dolarů a zisk 1,56 miliardy dolarů.
- Vlastní ji Alain a Gerard Wertheimerové, vnuci Pierra Wertheimera, který spolupracoval s Coco Chanel.

4 tisíce
Tolik lidí pracovalo kolem roku 1930 v podnicích Coco Chanel.

Cestu vzhůru otevřeli Coco Chanel její milenci.

15 mil. USD
Tolik prostřednictvím závěti Coco Chanel převedla do nadace Coga.

Dobré nápady dostáváme, abychom o ně přišli.

V roce 1928 se na lovu u Dampierre setkala Coco Chanel s Winstonem Churchillem a jeho synem Randolphem.

I díky červeným hedvábným šatům se Coco stala uznávanou královnou módy v "bláznivých" 20. letech. Nyní visí v muzeu v Chicagu.

Růžové šaty ze salonu Chanel měla na sobě "Jackie" i v den, kdy na jejího manžela, amerického prezidenta Johna Kennedyho, spáchali v Dallasu atentát.

Foto: Wikimedia, ČTK, Profimedia.cz, Getty Images