Nejskromnější multimilionář

Osobnost objevitele "bezpečné" výbušniny dynamitu Alfreda Nobela jako by byla utkána ze dvou substancí. Z té první byl racionální vědec, vynálezce, energický byznysmen i miláček vojáků. Díky ní dokázal během několika let ze země vydupat ohromné průmyslové impérium pokrývající celý svět. Z té druhé byl zase osamělý melancholik, milovník literatury a sociálních utopií, který po vzoru osvícenských filozofů nábožně věřil v sílu lidského poznání. Prosazoval myšlenku, že soukromé bohatství má sloužit pokroku, humanitě a odstranění chudoby.

Obojí, oslnivý podnikatelský úspěch i idealistické přesvědčení, se spolu s tíživou osamělostí slily do vzniku nadace, z níž se do dnešní doby vyplácejí ocenění tvůrcům vrcholných vědeckých a uměleckých děl.

Chemik a literát

Alfred Nobel se narodil ve Stockholmu v roce 1833 v době, kdy jeho otec Immanuel Nobel jako stavební podnikatel selhal a vyhlásil úpadek. Dokonce mu kvůli dluhům hrozilo vězení. Navíc jeho pověst poškodily pokusy se střelným prachem, při nichž se zřítilo několik budov.

Malého Alfreda několik let vychovávala matka Andrietta, otec před neúspěchem utekl ze Švédska do ruského Petrohradu. Tam díky konexím na carskou generalitu okouzlenou jeho vynálezem vodní miny vybudoval zbrojovku. V následujících letech zbohatl na dodávkách pro ruskou armádu, a tak za ním rodina do tehdejšího ruského hlavního města přijela.

Pro tělesnou slabost chodil Alfred jen rok na veřejnou školu a ocitl se v rukou pečlivých soukromých učitelů. Zanedlouho vynikal nejen v přírodních vědách a jazycích (uměl kromě švédštiny i anglicky, francouzsky, německy a rusky), ale získal také solidní přehled o historii, filozofii a krásné literatuře.

Později psal verše a byl autorem skandální divadelní hry Nemesis, proticírkevní a k tomu s motivem otcovraždy. Zakládal si i na tom, že se osobně zná s francouzským spisovatelem Victorem Hugem.

Navzdory chatrnému zdraví se současně zaučoval v podnicích svého otce, kde však dlouho zůstával ve stínu starších bratrů. V sedmnácti letech odjel na studijní cestu do USA, Německa, Itálie a Francie. Seznámil se s posledním bádáním o výbušninách a v Paříži potkal Ascania Sorbera, vynálezce výbušné kapaliny nitroglycerinu.

Po krachu rodinného byznysu v Rusku, který upadl po porážce cara v Krymské válce, se rodina přestěhovala zpět do Švédska a Nobel začal experimentovat s nebezpečným nitroglycerinem, na jehož výrobě založil své podnikání a který současně užíval jako lék na nemocné srdce.

Úspěch začínajícího vynálezce byl vykoupen rodinnou tragédií. Při explozi této kapaliny v laboratoři zahynul jeho mladší bratr Emil Oskar a otce vzápětí ranila mrtvice. Úřady pokusy s výbušninami na území Stockholmu zakázaly a Nobel v nich musel pokračovat na palubě lodi Mälaren.

V té době už patřil k největším dodavatelům nitroglycerinu. Jeho firmy vyráběly pětinu světové spotřeby. Jenomže manipulace s ním zůstávala riskantní. Nehod přibývalo, což kazilo Nobelovo renomé i obchody. Nitroglycerin ničil továrny, potápěl lodě a zabíjel v dolech.

Zvrat přišel až s Nobelovým objevem bezpečného dynamitu. Jeho jméno je odvozeno z řeckého slova dynamis, pojmu pro násilí. Základem je opět nitroglycerin, ovšem nasáklý do porézní hlíny, což zaručuje jeho stabilitu. K odpálení už tak nemůže dojít pouhým nárazem, ale je k němu zapotřebí rozbuška. Nová výbušnina navíc byla dobře tvarovatelná a v podobě úzkých válečků se dala vkládat do otvorů vyvrtaných do skály. To umožnilo vítězné tažení dynamitu v dolech po celém světě a také při hloubení tunelů a kanálů a dalších stavebních pracích.

Bohatství spojené s válkou

Poptávka byla ohromná a dynamitu se rychle chopil zbrojní průmysl, který jím plnil granáty, torpéda a miny. Vznikly tím velké nepříjemnosti. Spadeno na Nobela měli hlavně Francouzi, kteří na něj sváděli svoji prohru ve válce s Pruskem, po níž se sjednotilo Německo. Tvrdili, že nepřátelští dělostřelci měli daleko lepší přístup k účinným výbušninám z Nobelových továren než ti jejich.

Bez ohledu na tyto obtíže i sílící výčitky svědomí Nobel rozjel velkorysou výrobu v mnoha továrnách po celé Evropě i na novém kontinentu. Jedním z takových podniků se stala ve své době největší dynamitka na světě, kterou v roce 1870 za osobní účasti vynálezce otevřel v osadě Zámky, jež je dnes součástí pražských Bohnic. Spolu s ní vyrostl provoz na výrobu hnojiv, kde se zpracovávaly při výrobě výbušniny vznikající dusíkaté odpady.

Při budování nadnárodního impéria osvědčil Nobel vynikající podnikatelské i diplomatické schopnosti a k tomu se dokázal obklopit schopnými spolupracovníky. Nejvíce spoléhal na francouzského obchodníka Paula Barbeho, který sloučil hekticky vznikající a proto si často konkurující firmy do dvou velkých trustů, které dále držely monopol na výrobu dynamitu. Dohromady šlo o 90 chemiček ve dvaceti zemích. Oba se nebáli riskantních finančních operací a jejich odměnou se staly ohromné zisky.

Získaný kapitál Nobel částečně přelil do tehdy ruského Baku. Tam se společnost bratří Nobelů Branobel, které šéfoval o dva roky starší Ludwig, stala v osmdesátých letech 19. století lídrem v těžbě a zpracování ropy. Načas zatlačila do pozadí i americké producenty.

Nobel si našel také vědce do svých laboratoří a sám se věnoval hlavně dotažení objevů k praktickému využití. O tom svědčí 355 patentů, které si nechal zapsat. Měl vskutku renesanční záběr: od zlepšování měřicích přístrojů a laboratorní techniky přes armádami žádaný bezdýmný střelný prach až po návrhy výroby umělého hedvábí a pryže či syntetických drahokamů. Zajímal se rovněž o transfuzi krve a bojové rakety.

Vynálezcem zůstal až do konce života. V roce 1896 zemřel ve své italské laboratoři pod zkumavkami, v nichž vyvíjel novou výbušninu. Pro tehdejší svět ale byl dynamitovým králem a novináři mnoho psali o jeho spojení se zbrojením, které v důsledku napětí mezi evropskými velmocemi nabíralo na tempu.

Šlo o daň zaplacenou za obchodní úspěch. Navzdory tomu, že vyrůstal ve zbrojovce, Nobel v důsledku psychického i fyzického založení a intelektuální výchově nesnášel násilí. I v osobním styku vycházel každému vstříc a ve srovnání s daleko drsnějším otcem slušně zacházel se svými zaměstnanci.

Na rozdíl od dělového krále Alfreda Kruppa či zbrojaře Emila Škody se neustále potřeboval utvrzovat v iluzi, že jeho vynálezy, byť na poli výbušnin, zajistí celosvětový mír. Argument si našel jednoduchý. Pokud díky němu znepřátelené státy získají účinné zbraně, kterými se budou moci v krátké době úplně zničit, povede to automaticky k vyloučení vojenských konfliktů. Všichni se budou držet v šachu, do boje ale nevytáhnou.

V případě první a druhé světové války to zjevně nevyšlo. Až do třetice, v souvislosti s atomovými bombami s milionkrát větší ničivou silou, než má dynamit, se Nobelův předpoklad vyplnil za studené války mezi Západem a sovětským komunismem.

Za vším hledej ženu

Na jedné straně stojí tvrzení, že Nobel nikdy nelitoval svých výzkumů a jejich výsledků a namítal, že neexistuje nic, co by nebylo možné špatně pochopit či rovnou zneužít. Na druhé straně existují indicie, o nichž se rozepisuje například německý autor Alfred Amenda, že osamělý melancholik trpěl stupňujícími se výčitkami svědomí kvůli tomu, že navzdory řečem o míru zbohatl prodejem trhaviny vojákům.

Hmatatelným výsledkem snahy vykoupit se z neřešitelné situace je vznik štědře dotované ceny za významné objevy posouvající civilizaci vpřed. Při jejím zrodu hrál nemalou roli i vynálezcův ostýchavý vztah k ženám. Paříž, kam vyjel jako mladík na zkušenou, mu mnoho dala a také mnoho vzala. Podle životopisců mu setkání s tamními prostitutkami v době dospívání vzalo iluze o mezilidských vztazích, na prvním místě pro něj navždy zůstala matka.

Ve 43 letech si přesto podal inzerát. Hledal sekretářku a hospodyni znalou jazyků. Kupodivu se přihlásila zchudlá aristokratka a pražská rodačka Bertha Kinská, do níž se okamžitě zamiloval. Jeho štěstí trvalo jen pár týdnů, Bertha odjela do Vídně a záhy se tam i provdala.

Přetrvalo ovšem zvláštní přátelství - nyní už s baronkou von Suttnerovou. Bertha se stala přesvědčenou pacifistkou a bylo o ní slyšet. I jako nejznámější žena tehdejší kulturní Evropy a Ameriky měla na Nobela ohromný vliv. Klíčový význam měl také fakt, že Nobel nezaložil rodinu a neměl děti. Po léta vydržoval mladou květinářku Sofii Hessovou, prapodivný vztah ale ztroskotal na její nevzdělanosti a neochotě cokoli na tom změnit. Slavný a bohatý muž žil osaměle buď v severském Boforsu, nebo v "zimním" paláci Mio Nido v italském San Remu a vysloužil si v dobovém tisku nadnesený přídomek "nejskromnější multimilionář". Dospěl k přesvědčení, že všichni vlastníci velkého majetku by větší část z něj měli věnovat na humanitární účely, podporu vědy a překonání bídy.

S von Suttnerovou opakovaně probírané rozhodnutí - předat většinu dědictví (31 milionů švédských korun) ve prospěch nadace, nebylo podle historika Otakara Veselého nijak unáhlené. I když něco takového po jeho smrti naznačovali někteří z Nobelových příbuzných. V závěti konzultované s právníky ale stála neprůstřelná formulace: "Se zbývající částí mé majetkové podstaty ať je naloženo následujícím způsobem: Vykonavatelé závěti vytvoří z kapitálu získaného prodejem cenných papírů fond, z jehož úroků budou každoročně udělovány ceny těm, kdo se nejvíce zasloužili o lidstvo." Nobel určil, že má jít o objevy na poli fyziky, chemie, lékařství, literatury a zásluh o sbratření národů, snížení vojenských sil a rozvoj mírového hnutí.

Průmyslové impérium se tak rozplynulo, ale od roku 1901 se začaly udělovat Nobelovy ceny. Tu první příznačně převzal Henri Dunant, zakladatel Červeného kříže. O čtyři roky později ji obdržela i Bertha von Suttnerová.

Inspirace pro Čapka

Kdo tedy byl Alfred Nobel? V každém případě geniální chemik, schopný podnikatel, který dosáhl jedinečných úspěchů. Podle svých kritiků ale sentimentální snílek, který pouze díky souběhu šťastných náhod dosáhl pohádkového bohatství a světové proslulosti. Další pak soudí, že šlo především o bezohledného dynamitového krále, který až v těžké hodince a po ztrátě iluzí ukonejšil špatné svědomí okázalým filantropickým gestem. Ve stejné době, kdy Nobel přemítal o udělování cen, zakoupil ve Švédsku ocelárnu Bofors a přebudoval ji na zbrojovku.

Jeho podivuhodný osud měl před očima i Karel Čapek, když 30 let po jeho smrti psal slavný sci-fi román Krakatit. Jeho hlavním hrdinou byl právě osamělý vynálezce výbušnin.

Josef Pravec

Nobelova cena

- Nadaci pro udělování cen Nobel odkázal 31,2 milionu švédských korun, tedy 94 procent svého majetku.
- Do roku 1953 nadace svůj majetek zhodnocovala pouze prostřednictvím státních obligací. Kvůli setrvale klesajícímu jmění si ale na švédské vládě vymohla možnost investovat i do akcií či nemovitostí.
- Od roku 1901 dodnes Nobelovu cenu dostalo 876 lidí a organizací. Ceny se neudělovaly v letech 1940 až 1942. Ocenění je nyní doprovázeno částkou osmi milionů švédských korun (cca 23 milionů korun českých).
- Ceny za ekonomii uděluje z vlastních peněz Švédská říšská banka od roku 1969.

Nobel se podílel i na těžbě ropy na březích Kaspického moře v Baku.

472 mil. USD
Takovým majetkem v současnosti disponuje nadace pro udělování Nobelových cen.

Hlásal mír, přesto zbohatl na zbraních.

Manipulace s dynamitem je relativně bezpečná. V továrnách na výbušniny, například v severoitalském Val Bormidu, proto pracovaly i ženy.

Po debatách s přítelkyní a pacifistkou Berthou von Suttnerovou odkázal vynálezce majetek nadaci, z níž se dodnes vyplácejí Nobelovy ceny.

Foto: Archiv, Getty Images, Shutterstock, Wikipedia