Kam půjde česká politika v roce 2014. Budoucnost očima Josefa Pravce

Vyloučit dokonce nelze ani nové předčasné volby. Do hry tak vstupuje mnoho neznámých. Miloš Zeman se může pokusit změnit parlamentní republiku na prezidentskou a podřídit si vládu. Stejně tak může zmizet ze scény. S nejistým výsledkem začne hrát o přežití ČSSD, ačkoli po dvacet let spolurozhodovala o osudu České republiky. Pozice Bohuslava Sobotky je slabá, ale politické zkušenosti chybějí i miliardáři Andreji Babišovi.

Snadno se může rozběhnout proces, který povede k rozkladu politických strana a nástupu nového typu politiků: solitérů nesvázaných programem, reagujících na okamžité události a agitujících na sociálních sítích. Tento směr naznačuje fakt, že tradiční strany – ČSSD, KSČM, TOP 09, ODS i lidovci – získaly v předčasných volbách jen o málo více než třetinu hlasů.

Zbytek připadá na uskupení ANO 2011 a Úsvit, propadlé hlasy malých stran a nevoliče. Hmatatelným výsledkem je další rok bez vlády, u níž by bylo zaručeno, že vydrží po celé čtyřleté období.

Pod tlakem recese

Posledním kabinetem, který vládl po celé čtyřleté období, byla smluvně-opoziční sestava Miloše Zemana, která skončila už před 11 lety. Přesto chaos eskaloval celkem překvapivě. Ještě v roce 2006 se politologové přikláněli k možnosti, že ODS a ČSSD ostatní strany převálcují a nastolí systém dvou dominantních bloků, variaci anglosaského politického světa.

Vzestup TOP 09 a Věcí veřejných v roce 2010 naznačil, že taková předpověď neplatí. Definitivní potvrzení přišlo letos. ODS se ocitla nad propastí a sociální demokracie ji na cestě do zapomnění může následovat, přežívá jen díky zaběhnuté značce. O hlasy je obrali těžko zařaditelní politici, které za sebou sešikovali Andrej Babiš a Tomio Okamura.

Za ekonomické krize totiž zesílilo rozčarování veřejnosti, hlavně nespokojenost ze všech stran atakovaných středních vrstev. Na jedné straně vadí korupce, nepotismus a s tím spojený řetězec skandálů. Na druhé neschopnost elit vládnout a prosadit smysluplná opatření, která by nastartovala ekonomiku a zlepšila sociální poměry.

Příkladem, snad s výjimkou Andreje Babiše, nemůže být ani velký český kapitál. Klíčové segmenty ekonomiky většinou už národní nejsou, přičemž fakt, že je s tím spojen transfer mnoha desítek miliard korun do zahraničí, se až opožděně začíná pociťovat jako problém.

Do hry naplno vstoupil generační faktor. O existenci dvacetiletých cyklů v českých dějinách se mluví dávno. Tentokrát jde o to, že mnoho lidí odcházejících do důchodu, těch, kteří si představy o kariéře bezprostředně po pádu komunismu nalakovali na růžovo, je frustrováno poměry. Rozhořčeni jsou i ti, kteří nastupují na jejich místo. Sbližování České republiky s Evropskou unií, s její životní úrovní, se zastavilo.

Což pro ně znamená velké otazníky o celé dosavadní politice. Své vize už asi neprosadí ani poslední z těch, kteří do politiky vstoupili v polistopadové době. Prezident Miloš Zeman se možná pokusí prosadit masarykovskou ideu, že ve složitých dobách má rozhodovat osvícený jedinec, který by korigoval neschopné politické strany.

V praxi jde o ustavení poloprezidentského či prezidenstského systému inspirovaného americkou praxí, kdy nikoli parlament, ale právě hlava státu rozhoduje o vládě. Vůbec není jisté, zda se takový koncept do dnešní doby a do středoevropské politické tradice hodí. Navíc Zeman kolem sebe nemá lidi, o něž by se mohl opřít. Zbrklé pokusy jít navzdory tomu zmíněným směrem mohou zmatek jen stupňovat.

Otazníkem zůstává Zemanův zdravotní stav. Pokud se zhorší, mohou na pořad dne přijít předčasné volby, tentokrát prezidentské. Ty by pak hypoteticky byly jednou z posledních příležitostí pro Václava Klause. Mnohaletý šéf české pravice nicméně na podzim odmítl jít do parlamentních voleb.

I když za pomoci svého institutu tvrdě odsoudil výsledky odcházející vlády Petra Nečase, žije Klaus už hlavně minulostí a nejvíce energie věnuje obhajobě svých činů v dobách ekonomické transformace. Rétorické výzvy k jejímu zopakování, doma a dokonce na celoevropské úrovni, domácí politiku už asi neovlivní. Mnoho by na tom nezměnilo, ani kdyby se v květnu jako europoslanec přesunul do Bruselu.

Unavené staré strany

O tom, jak rok 2014 skončí, rozhodne schopnost ČSSD a ANO 2011 vládnout. Komplikovat jim to bude, mimo rozdílných priorit, pokračující recese a prázdná státní kasa. Sociální demokracie žádnou zárukou stability nebude. Rozkládat ji může další úbytek voličů, protože ze slibů Lidového domu zbývá jen torzo. Padající preference by zastavil jedině rychlý ekonomický vzestup, ten je však krajně nejistý.

Rozbuškou naopak může být propad ve volbách do Evropského parlamentu. Po takovém neúspěchu ostatně musel v roce 2004 rezignovat premiér Vladimír Špidla. Strana navíc zůstává rozpolcená kvůli pokračující zákopové válce mezi sobotkovci a haškovci, tedy, obrazně řečeno, mezi pražskými idealisty a krajskými pragmatiky. Nová situace by nastala, kdyby se co do počtu voličů před ČSSD dostali komunisté. Ti ale nemají koaliční potenciál a zejména nesocialistické strany odrazují plány založenými na posílení vlivu státu v ekonomice.

Složité chvíle nastanou pro ANO 2011. Jeho hlavním tmelem jsou peníze Andreje Babiše a sama osoba zakladatele. Avšak miliardářovu politickou kariéru může pošramotit jeho předlistopadová minulost. Spolupráce s komunistickou tajnou policií se v domácí politice zatím neodpouštěla.

Nelze ani čekat, že propírání Babišovy historie utichne, spíše se bude periodicky vracet. Narychlo poskládané hnutí to snadno oslabí a rozštěpí. Programově ani ideologicky jednotné není: snaží se hovořit za byznys, přitom se však opírá o mnoho politiků, kteří začínali nalevo.

Ideologická pravice, tedy ODS a TOP 09, musí doufat, že jí prospěje pobyt v opozici. Občanští demokraté se zatím dále štěpí a mají nakročeno na cestě k nevelké liberální straně, podobné německé FDP, která právě vypadla z tamního parlamentu.

Konkurenční TOP 09 je na tom o něco lépe, avšak přežít odchod z vlády pro ni vůbec nebude jednoduché. Vznikla trochu jako strana vysokých úředníků spojených s byznysem. Těžkým soupeřem se navíc mohou ukázat zresuscitovaní lidovci, kteří by od Miroslava Kalouska mohli přetahovat Starosty. Navíc se TOP 09 začne potýkat s nástupnickou otázkou: Karlu Schwarzenbergovi, i když se drží, je sedmdesát pět let a spekuluje se o jeho odchodu z vrcholné politiky.

Musíme si zvykat

Pravolevé politické kyvadlo nepřestalo fungovat všude, ve Velké Británii i v Německu se houpe dále. U nás bychom se mohli k „normálu“ vrátit až po odeznění ekonomické recese. Pomoci v tom může i jeden významný faktor, byť se nemusí všem líbit: geografická (a tím i ekonomická) blízkost zmíněného Německa, zatím hlavní záruky ekonomické stability na evropském kontinentu.

Možná to ale stačit nebude a někdejší vcelku jasné dělení na socialisty, liberály a konzervativce se už nevrátí. Daniel Kunštát, sociolog z české Akademie věd, v souvislosti s Babišem a Okamurou připomíná, že ideově nezakotvené strany na Západě rostou už půl století a že tento trend sílí. Souvisí to s tím, že se lidé na rozdíl od minulosti nedají snadno zaškatulkovat do tříd. Politická motivace bývá daleko složitější a nelze ji vysvětlit jen příjmem a sociálním zařazením.

V době marketingu navíc hrají v politice stejně jako v jiných sférách života ohromnou roli peníze a ti, kteří je mají. Kam taková fragmentace zájmů a současně protichůdná koncentrace finanční moci může zajít, je obtížné říci. Politolog Rudolf Kučera například varuje před berluskonizací domácí politiky, čímž má na mysli hlavně propojení politické a mediální moci. Zřejmé není ani to, zda soumrak politických stran je nevyhnutelným produktem moderní doby, či naopak cyklickým návratem k feudálním poměrům, kdy moc drželi velmoži s pomocí svých družin.

Českoamerický ekonom Milan Zelený tvrdí, že politické strany, výdobytek druhé poloviny 19. století, se v době internetu a moderního hospodářství stávají fosiliemi neschopnými rozumné reakce na problémy. A náchylnými ke korupci. Čím dříve ze scény zmizí, tím lépe. Připomíná také, že za prvního amerického prezidenta George Washingtona bylo mnoho kongresmanů, ale žádné politické strany.

Neodpovídá však na otázku, jak v takových poměrech sestavit parlamentní většinu a akceschopnou vládu, to co v České republice chybí nejvíce. Jedinou cestou by bylo spojit tuto futuristickou vizi s dávno existujícím konceptem prezidentské republiky. Po něčem takovém volá třeba ekonom Pavel Kohout. To je ale budoucnost. Zatím se Česká republika, alespoň co do vnější podoby politiky, jen posouvá směrem k Itálii či dokonce Gruzii, kde si „miliardářské“ období už otestovali nebo je právě zkoušejí.

Co nás čeká v tomto roce podle miliardářů, ekonomů i známých herců? Týdeník Ekonom vydal českou verzi ročenky The Economist s názvem Svět 2014. Co v ní najdete?

- Miliardář Richard Branson v ní píše o letech do vesmíru

- Nejvyšší šéfka IBM Virginia Romettyová o velkých datech

- Herec Matt Damon o nedostatku čisté vody na planetě

- Šéfkuchař a majitel jedné z nejlepších restaurací světa Noma René Redzepi o menu budoucnosti

- Ekonom Aleš Michl o tom, proč jsou asistentky v ohrožení a jaké další čtyři zásadní trendy nás v roce 2014 čekají

- Šéfkomentátor Robert Břešťan o Andreji Babišovi a dalších byznysmenech, kteří hýbou českou politikou

A mnohem více.