Zapomenutý kapitán české ekonomiky

Prvorepublikový generální ředitel Škodových závodů Karel Loevenstein patřil spolu s bankéřem Jaroslavem Preissem či "obuvníkem" Tomášem Baťou k podnikatelům, kteří určovali chod československé ekonomiky. Byl nejen odvážný šéf, který si vždy věděl rady. Měl také výborné politické konexe a ve prospěch své firmy jich bez rozpaků využíval. I jeho odpůrci mu přiznávali velké diplomatické schopnosti. Při vědomí, že Škodovka prodávala zbraně do celého světa, šlo o vlastnost k nezaplacení.

Jako uznávaný manažer žil obklopen přepychem a pohyboval se mezi elitou. Přesto jeho vášní byl hlavně tabák a uzenky, které zapíjel pivem.

Známosti k nezaplacení

Karel Loevenstein měl zprvu k průmyslu daleko. Ačkoli se narodil v Hradci Králové, obchodnická rodina Loevensteinů se vzápětí zařadila k pražské honoraci. Sám Karel patřil k tehdejší zlaté mládeži. Po absolvování gymnázia a službě u hulánského pluku vystudoval právnickou fakultu na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Před vysedáváním v učebnách ale dával přednost společenskému životu. Stál u zrodu Českého jezdeckého klubu, šermoval, nechyběl na žádném z reprezentačních plesů a hrál tenis. Pamětníci vzpomínali, že chodil oblečen stejně jako anglický lord. Právě kontakty s důležitými lidmi, které od počátku pěstoval, se pro jeho kariéru ukázaly přinejmenším stejně důležité jako orientace ve světě paragrafů.

Po promoci nastoupil do filiálky finančního ústavu Wiener Bankverein, kde - jak uvádí jeho životopisec Radek Diestler - jeho talent zůstal nevyužit. Po vypuknutí první světové války musel narukovat, vřavě na frontě se však vyhnul: jako poručík nastoupil do komise pro odvod koní hluboko v zázemí. Zcela zásadní pro něho byl fakt, že se jako důstojník vojenské správy v Plzni dostával do kontaktů se Škodovými závody a jejich manažerem a agrárnickým politikem Josefem Šimonkem.

Hned po válce Loevenstein díky známostem se Šimonkem, který se stal předsedou představenstva společnosti, nastoupil do Škodovky jako osobní sekretář generálního ředitele. Šlo o riskantní rozhodnutí. Ačkoli se jednalo o největší podnik v nové republice, o zbraně nebyl zájem a restrukturalizaci komplikoval poválečný rozvrat a hluboký pokles poptávky. Záchrana zadlužené firmy byla složitá jak ekonomicky, tak politicky. Když byl u vesla premiér Karel Kramář, tak se zdálo, že Škodovku převezme Živnostenská banka. Už proto, že její šéf Jaroslav Preiss celou vládu v hospodářských otázkách z pozadí ovládal a měl o podnik zájem (více viz Ekonom č. 39/2013). Vláda však padla a nový kabinet, kde už nerozhodovala pravicová Kramářova a Preissova národní demokracie, ale sociální demokraté a agrárníci, měl jiné plány. Nejdříve si pohrával s možností zestátnění celé společnosti, nakonec dal přednost zahraničnímu kapitálu. Posílení už tak mocné Živnostenské banky si nepřál, a ta se tak musela spokojit jen s menšinovým podílem. Rudo-zelená koalice současně uznala, že s ohledem na spojenecké svazky Československa bude správné, když se podnik spojí s francouzským strojírenským koncernem Schneider et Cie. Šlo i o přání prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a především ministra zahraničí Edvarda Beneše.

Karel Loevenstein se chopil příležitosti. Zprvu vyjednával s Preissem o půjčce, pak se ale jako jiní ve vedení firmy přeorientoval na Francouze. Ti koupili 70procentní podíl ve firmě. Protože však chtěli mít dobré vztahy s pražskou vládou, nechávali rozhodovat české manažery. Mezi ty se ambiciózní Loevenstein okamžitě zařadil.

Zasloužil se o vyřízení tíživých pohledávek vůči Rakousku a finančních následků předválečného pokusu Škodovky proniknout do Číny. Vyjednával první velký obchod s Rumunskem, které mělo zájem o lokomotivy. Při jednáních s rumunským premiérem a především s anglickými bankéři, u nichž se ucházel o finanční injekci pro firmu ve výši jednoho milionu liber, poprvé prokázal schopnost diplomata. Byť za cenu nemalých provizí a faktu, že se za půjčku ručilo majetkem celé společnosti.

V každém případě si vydobyl gloriolu finančního kouzelníka, který dokáže Škodovku nejen zachránit, ale vymanit z podřízenosti na domácích bankách, a především jí dát perspektivu.

Z neznámého zapisovatele cizích rozhodnutí se stal skutečným lídrem, což ukázal fakt, že v roce 1923 už předkládal akcionářům zprávu o stavu podniku. Získal uznání samotného Eugena Schneidera, a ten souhlasil, aby se Loevenstein ve svých 38 letech stal generálním ředitelem koncernu, který měl výsadní postavení nejen v Československu, ale i na Balkáně. V zápase o vedení porazil Preissova kandidáta, šéfa Ústředního svazu československých průmyslníků Františka X. Hodáče.

Stát ve státě

Loevensteinovi hrál do karet i hospodářský vzestup. Československá ekonomika šla od poloviny 20. let nahoru a po zmírnění deflační politiky prosazované Preissem a Živnostenskou bankou se dařilo rovněž exportu. Loevenstein prosadil velkorysý výrobní a investiční program a obsadil klíčové posty ve firmě svými lidmi. Přesto o všech objednávkách nad 100 tisíc korun rozhodoval sám. Strategii založil na třech pilířích: přechodu na mírovou produkci, rozšíření výrobní základny a další expanzi do zahraničí, ovšem až po rozdělení zájmových sfér s mateřským podnikem Schneider et Cie jak při zbrojních, tak i civilních dodávkách. S tím souviselo vytvoření sítě zahraničních zastoupení firmy. Důležitá byla rovněž modernizace a racionalizace, která sice zhoršila pracovní podmínky dělníků, ale posílila konkurenceschopnost. Za nastupující konjunktury to znamenalo dobré obchody po celém světě.

Škodovka začala budovat vlastní impérium. Vedle nových kapacit (třeba elektrotechnické továrny v Doudlevcích) často šlo o fúze a nákupy akcií existujících podniků. Nejprve získala Spojené strojírny Ruston, pak loděnice v Komárně, důležitý byl 20procentní kapitálový vstup do státem kontrolované Zbrojovky Brno a také do kladenského Kabla, ovládnutí Adamovských strojíren i nákup železáren v Hrádku u Rokycan. Spřízněná byla i třinecká Báňská a hutní společnost, která měla stejného francouzského majitele. Vrcholem se stala v roce 1925 fúze Škodovky s automobilkou Laurin & Klement, po níž vznikla největší domácí automobilka, a o rok později založení leteckého závodu Avia.

Společnost, která v roce 1930 zaměstnávala téměř 28 tisíc lidí, expandovala do zahraničí, do Pobaltí a Polska a v souladu s Benešovou zahraniční politikou do spojeneckého Rumunska a Jugoslávie. Tam se tvrdě střetla s německým Kruppem a britskou zbrojovkou Vickers. Ta jako Škodovka neměla zájem jen o zbrojní dodávky, ale také o jugoslávské doly, hutě a strojírny.

Škodovka se nevyhnula ani konfliktům s mateřským podnikem, protože plzeňský koncern pronikal tam, kde smluvně měl mít přednost Schneider et Cie. Například do Řecka, Turecka a Persie či do Kolumbie. V civilní oblasti se prosadila na Dálném východě, Latinské Americe, Indii a Austrálii. Oblíbeným vývozním artiklem byly i cukrovary.

Loevenstein, pragmatik, mistr vytloukání klínu klínem a složitého řetězení úvěrů a záruk, si zakládal na tom, že vždy najde cestu. Za světové krize v roce 1932 založil dceřinou společnost Omnipol, přes kterou se za zbraně platilo nikoli devizami, ale zbožím. Inspirací se stal export válečného materiálu, za který Bělehrad platil tabákem.

Obchody Loevenstein přikazoval svým podřízeným uzavírat stůj co stůj, což znamenalo skandály. Jugoslávský ministr financí a později i premiér Milan Stojadinovič si neváhal dojet pro úplatek, v dobové hantýrce "kalorné", přímo do podnikové centrály ve Škodově paláci v Jungmannově ulici. Ještě daleko horší ohlas ale měla aféra škodováckého obchodního zástupce Bruna Seletzkého. Toho v Bukurešti zatkli poté, co se pokoušel uplatit tamní vojáky a ministry. Loevenstein pak musel vše u krále Carola II. osobně urovnat.

Rozmach firmy by nebyl možný bez nadstandardních vztahů s domácí vládou. Tomu odpovídal impozantní okruh politiků, které v různých dobách firma platila jako členy správní rady. Byli mezi nimi například ministři obrany Karel Vyškovský a Juraj Slávik, ministr zemědělství František Staněk i význačný slovenský politik Vavro Šrobár. Vesměs agrárníci, kteří tehdy ve státě rozhodovali. Loevenstein je odměňoval štědře - dostávali až 200 tisíc korun ročně, čtyřnásobek platu vysokoškolského profesora. Protihodnotou byly zbrojní zakázky a ochota vyplácet vyšší ceny, úvěry i export dojednaný za pomoci vládních diplomatů.

Ve vedení společnosti si často přivydělával národohospodář Karel Engliš, obhájce zájmů exportního průmyslu a odpůrce drahé koruny. Jako mnohonásobný ministr financí a posléze šéf centrální banky byl mocným spojencem. Loevenstein se s ním výborně znal. O něco starší a méně movitý Engliš byl v dobách studií jeho osobním učitelem a přátelství jim vydrželo až za hrob.

Průmyslník udržoval dobré kontakty také s finančním světem, zejména s druhým největším finančním ústavem v zemi, Anglo-Pragobankou. Na jejím vzniku z menších ústavů a za přispění britského kapitálu se podílel. Po dohodě s Hradem se pokoušela, nepříliš úspěšně, konkurovat Živnostenské bance.

Souboj dvou kapitánů

Vztah se šéfem největší československé banky Jaroslavem Preissem se rok od roku horšil. I když si oba kapitáni domácí ekonomiky psali, rozpoutala se za kulisami skutečná válka. V roce 1931, za světové krize a po problémech v Rumunsku, nebylo ve Škodovce na dividendy a ani na výplaty. Sám generální ředitel učinil gesto a vzdal se načas platu. Preiss doufal, že podnik výměnou za půjčku konečně převezme, Loevenstein ale na poslední chvíli s pomocí agrárnických politiků a jejich předáka Rudolfa Berana domluvil čtvrtmiliardový záchranný úvěr od vlády. Pádu do průmyslového impéria Živnostenské banky opět unikl.

Později, v roce 1934, Škodovka podpořila Englišovu devalvaci české koruny, která přirozeně šla proti zájmu Živnostenské banky jako největšího věřitele. Loevenstein jásal a na setkání s experty prohlásil, že oslabení měny zvýšilo exportní zakázky o 200 milionů korun, přičemž obrat firmy se pohyboval kolem 600 milionů korun ročně. Po vlně propouštění, která snížila počet zaměstnanců na polovinu, mohl konečně přijmout 6000 nových dělníků.

V této době zakořenila představa o Loevensteinovi jako muži, který namísto stárnoucího Preisse řídí hospodářskou politiku republiky. Nebo o tom, že spojil byznys strojírenského kolosu se zájmy agrární strany, hlavního hybatele vlády. Obojí byla pravda.

Rudolf Beran později připouštěl, že šéf Škodovky býval vidět u předsedy vlády i v kancelářích mnoha ministrů. Socialista Václav Klofáč proto průmyslníka označil za "zloducha, jehož prsty jsou cítit všude".

Občas ale i Loevenstein musel ustoupit. Díky obratnému lobbingu Preiss zařídil pro "svoje" ČKD významný podíl na dodávkách zbrojní techniky pro československou armádu. Nakonec to vedlo k uzavření širší kartelové dohody, kterou si obě největší strojírenské firmy rozdělily domácí trh. V klíčové oblasti, při výrobě tanků a obrněnců, se podělily rovným dílem, jen na produkci svých automobilek se dohodnout nedokázaly.

Cesta do zapomnění

Po polovině 30. let věnoval Loevenstein pozornost možnostem obchodu s Moskvou. Ačkoli mezi Stalinovou, Hitlerovou nebo Mussoliniho diktaturou neviděl rozdíl, věřil v možnost rozsáhlého vývozu do Sovětského svazu. Šlo jen o plány, z krize firmě pomohla samotná zbrojní konjunktura spojená s přípravou Československa a dalších evropských zemí na světový konflikt. Škodovka na ni byla dobře připravena, měla zastoupení ve 22 zemích, od USA přes Velkou Británii a Itálii až po Maroko, Indii či Malajsii.

"V meziválečné ekonomice představoval mimořádný zjev ani ne tak metodou, spíše hospodářskými výsledky. Znalost finančních operací kombinovaná se schopností tvořit program a zorganizovat jeho plnění byla pro Škodovku důležitější než technická genialita," soudí dnes historik Jaroslav Pátek.

Druhé světové války se podnikatel nedožil. Nikdy se netěšil pevnému zdraví, a to trvale dál podlamovalo pracovní vypětí a náruživé kouření. Také soupeření s Preissem mu podle spolupracovníků ubralo nejméně 10 let. V závěru roku 1937 musel odstoupit z postu generálního ředitele. Zřejmě doufal, že se po zotavení do čela podniku opět postaví, a podržel si proto křeslo prezidenta správní rady. Ani odpočinek mu nepomohl, a Loevenstein zemřel počátkem roku 1938 ve věku necelých 53 let.

Na onen svět odešel včas. Netajil se odporem k totalitním režimům, jeho otec byl pokřtěný Žid, a za okupace by se nevyhnul persekuci. Karlu Englišovi se ostatně ještě těsně před válkou nepodařilo vydat ani sborník, který by dílo nejvýznamnějšího českého meziválečného průmyslníka připomínal.

Po vypuknutí války se rezidence šéfa Škodovky, vily Bianca v Praze-Bubenči, zmocnilo gestapo a samotný podnik, s nímž na dvě desetiletí spojil osud, pohltila nacistická státní společnost Hermann Göring Werke.

Během války se na Loevensteina zapomnělo a po znárodnění Škodovky v roce 1945 a i později na tom komunisté nemínili nic měnit.

Josef Pravec

Co vyráběla "Loevensteinova" Škodovka

K tradiční výrobě děl, kulometů a pancéřových věží nebo zařízení pro doly, pivovary a cukrovary už z dob habsburské monarchie prvorepubliková Škodovka přidala:

- 1920 parní lokomotivy
- 1921 dělostřelecké tahače
- 1925 elektrické lokomotivy, osobní vozy, letadla
- 1926 traktory
- 1932 vojenské nákladní vozy
- 1935 tanky
- 1936 trolejbusy, motorové lokomotivy

Šéf Škodovky přikazoval uzavírat obchody za jakoukoli cenu, což vyústilo v nejednu korupční aféru.

28 tisíc
Tolik zaměstnanců měla Škodovka v roce 1930. O pár stovek lidí více zaměstnával jen Tomáš Baťa.

Pragmatik Loevenstein byl mistr ve vytloukání klínu klínem a složitém řetězení úvěrů a záruk.

Vždy najdu cestu vedoucí k úspěchu.

Karel Loevenstein plzeňský podnik řídil z pracovny v pražském Škodově paláci. Návštěvy upoutal i zlatý popelník na jeho stole.

Škodovka usilovala o nové trhy mimo Evropu. V roce 1929 ji navštívil egyptský král Fuad.

Foto: Archiv Škodových závodů, Wikimedia

Příští týden bude seriál pokračovat příběhem Williama Boeinga, zakladatele firmy na výrobu letadel.