Ve své přednášce na konferenci Restart kariéry jste zdůraznil, že čas od času je nesmírně důležité se zastavit a ujasnit si, zda to, co žijete, je opravdu vaše představa o životě, nebo zda plníte představy někoho jiného. Proč má toto zastavení takový význam?

Když se člověk zastaví, zpomalí, a vůbec to nemusí být nějaká složitá introspekce, dříve nebo později začnou samy o sobě vycházet na povrch věci, které ho baví, ke kterým přirozeně tíhne. Když se nám je podaří identifikovat a pak kolem nich postavíme své řemeslo, svou kariéru, jde nám vše automaticky mnohem jednodušeji, elegantněji. Vnitřně nás to nabíjí, nevyčerpává nás to a také, což je důležité, mnohem snáze se dostáváme k potřebným zdrojům. V daném ekosystému se totiž pohybujeme jako ryba ve vodě, protože do něj patříme. Tím, že děláme něco, co je v souladu s naší podstatou, naplňujeme do maxima svůj potenciál, svou představu sebe sama. Takže ono zmíněné zastavení má hluboký význam pro volbu toho, kam se v životě vydám.

Mnozí manažeři ovšem tvrdí, že se už ke své podstatě vrátit nedokážou, že když "zastaví", tak se především nudí. Co s tím?

Jde především o to, zbavit se určitých návyků. Často se to povede, když jsou lidé vyhození z práce a nic jiného než zastavit se jim nezbývá.

Když jsme malé děti, tak jsme otevření, každý den objevujeme svět. Na druhé straně pořád někdo vlastní naše tělo a naši mysl. Ze začátku jsou to rodiče, pak je tu škola, která vám dává nějaký rozvrh, ten posléze vyměníte za rozvrh v out-looku a váš život neustále ovlivňuje nějaký vnější systém.

Spousta lidí má proto problém vypnout třeba o víkendu nebo o dovolené, protože nevědí, jakým způsobem pracovat s nestrukturovaným časem. Jejich kvazitvoření je vlastně jen vyplňování kolonek v kalendáři. Člověk musí tento začarovaný kruh nějakým způsobem prorazit.

Vrátím se k dovolené - velmi často se stává, že první tři čtyři dny mají lidé obrovský problém nesledovat pořád mobil nebo mail, je to takový mentální detox. Velmi dobře to ilustruje čínské přísloví: "Nemůžeš odkalit zakalené jezírko." Musíte nechat věci usadit a pak najednou se nahoře objeví čistá voda. A teprve v ní může něco vzniknout. Teprve pak se začnou objevovat naše vlastní, autentické myšlenky.

Máte nějakou pomůcku, jak lidi dostat "do klidu"?

Jedno z cvičení, které s klienty dělám, se jmenuje "Pohodlné křeslo". Pro spoustu z nich je to ze začátku masakr. Jde o to, že si doma sednete do křesla a nesmíte dělat nic, co není doopravdy "vaše". Takže když vás napadne: "Musím žehlit!" nebo "Musím zavolat Karlovi!", tak si nejdřív položíte otázku: je to opravdu moje přání, něco, co mě vnitřně naplní? Pokud ne, zůstanete sedět. Ale obyčejně za dvě vteřiny se objeví něco podobného. Když v křesle vydržíte půl hodiny nebo hodinu a zvyknete si na tento přístup, dříve či později zjistíte, že většina pokušení, která nás někam táhnou, je více méně virtuální, i když se v první chvíli jeví jako naprosto reálná, živá.

Vás také na chvíli příroda "zastavila". Na co jste v době své nemoci přišel?

Bylo to několik věcí: nic v životě není důležité, pokud tomu vážnost či důležitost nepřisoudíme. Ať už jsou to vztahy nebo byznys. V nemoci také člověk ztratí iluze o vlastní důležitosti, což je velmi užitečné.

Z nemoci jsem si odnesl to, že se mi dnes nechce trávit čas na věcech, které jsou povrchní, pokrytecké nebo nesmyslné. A konkrétně v korporátním světě se hodně lže, tráví se čas na nesmyslných mítincích, vychází se ze zkreslené reality, z níž se pak třeba odvíjejí rozhodnutí o investicích... Jsem dnes mnohem přímější, při vědomí toho, že nikdo neví, kolik let má ještě před sebou, a chci svůj čas naplnit tím, že budu tvořit něco užitečného.

Takže určitě zásadní bylo zjištění, že spousta věcí kolem nás je virtuálních a vše se může zhroutit ve vteřině.

Pak tam ovšem byla ještě jedna věc - měl jsem svého kouče, který žije v Anglii, a ten mi tehdy řekl: Nejdřív se postarej o tělo, postarej se o svou mysl a teprv pak má smysl řešit ostatní záležitosti. To bylo velmi moudré, protože jsem si uvědomil, že celá řada mých obav byly pouze myšlenky. A když se postaráte sami o sebe, tak už vás tyto myšlenky tolik neobtěžují...

Co z toho, čemu přikládáme velký význam, je dnes po této zkušenosti pro vás nejvíc iluzorní?

Myslím, že lidé berou řadu věcí a hlavně sama sebe strašně vážně. Přikládají důležitost rolím, které hrají, nikoli sobě jako lidem. A té role se drží zuby nehty. Je to jako byste křečovitě drželi oběma rukama židli. Pak už vám nezůstanou ruce na opravdovou práci. Jen se v tomto případě nedrží té židle rukama, ale myslí.

Ta potřeba na chvíli poodstoupit od svého života byla asi lidem vlastní vždycky. Chodilo se na čtyřicet dní do pouště, lidé se uchylovali do kláštera...

Ve spoustě kultur to bylo naprosto běžné. V rámci iniciačních rituálů, kdy děti přecházely do dospělosti, byl odchod na nějakou dobu do samoty zcela normální. Vědělo se, že když člověk přechází do jiné kvality existence, je to nutné.

Spousta firem dnes organizuje různé manažerské off-sity, kdy na lidi naházejí spoustu informací, ty pak probírají a nakonec je ještě večírek, kde se samozřejmě pije a nikdo se nejde pořádně vyspat.

Jenže ve chvíli, kdy zpracujete obrovské množství informací a nedáte zároveň tělu možnost, aby přenastavilo nervová spojení, aby vznikly nové věci, je to naprosto zbytečná práce.

Podívejte se na olympijské sportovce - ti také intenzivně trénují. Ovšem trénují nejen tělo a svaly, ale celý motorický a nervový systém. Oni vědí, že musejí odpočívat, že musejí nabrat síly a nechat všechno, co "nabrali" zintegrovat. Tělo a mysl jsou jeden systém. Není možné to oddělovat.

Lidé v byznysu ale většinu věcí řeší jen ve své hlavě - ve virtuální realitě. Zapomínají, že kolem je fyzický svět, který musíme smyslově vnímat a také si uvědomit svoji tělesnou podstatu. Nereagovat na svět pouze podle monitoru počítače, tabulek a nekonečných intelektuálních porad.

Lidé v byznysu často jen "berou", jedou v autě na pětku, na přetočené otáčky, a i kdyby se kolem nich objevila skvělá myšlenka nebo příležitost, oni ji nemají šanci vidět.

Při oslabení mysli začne podle vás mozek produkovat nekvalitní myšlenky. Co v tom případě dělat?

Učím lidi jednoduchou metodu, které říkám semafor otevřené a zavřené cesty. Jde o to, poslouchat nejen samotnou myšlenku, ale i svoje tělo.

Určit kvalitu vlastní myšlenky není tak jednoduché, je součástí velmi komplexního systému nejrůznějších asociací. A protože podvědomí nám nedokáže dát jednoduchou odpověď jako v matematice, odpovídá nám způsobem, který spousta lidí neumí poslouchat, a tím je tělesný pocit.

Takže když se nám "něco nezdá" nebo nás začne bolet břicho nebo jsme unavení, znamená to, že bychom měli zpozornět. Že bychom té myšlence neměli tak úplně věřit.

Když za mnou přijde klient s tím, že má nějaký cíl, ptám se ho, jaký pocit na škále 1-10 tento cíl vyvolává. A pokud je ten pocit třeba jen 5, je třeba se vrátit a vylepšit ho.

Třeba cíl: "Chci vydělat peníze" je velmi nekvalitní. Mohu jej upřesnit: "Chci vydělat peníze rychle". Pak mohu přidat další filtr: "Jak vydělám peníze rychle s použitím toho, co znám, aniž bych musel něco kupovat." Tady už je cíl mnohem kvalitnější. A pak může třeba ještě dodat. "Jak vydělám peníze rychle s tím, co znám, a ještě si u toho užiju legraci..."

Když postupujete tímto způsobem, začnete takzvaně kalibrovat a reagovat na vnitřní pocit, vaše myšlenky se obvykle zlepšují.

Takže bychom měli sledovat, zda daná myšlenka nám dává pocit pohody?

Ano, ale není to nic nového, to se učí třeba policisté, celníci nebo lidé na imigračních úřadech - když se na někoho dívají, kalibrují na vnitřní pocit.

Problém manažerů je v tom, že oni na to úplně zapomněli. Na většinu z nich se hodí vtip o pilotech amerických aerolinek, kteří letí do Latinské Ameriky - zjeví se před nimi Kordillery a druhý pilot říká: "Kapitáne, před námi je hora!" a ten odpoví: "Není, na počítači ji nevidím."

Je člověk sám schopen rozpoznat své kvality?

Myslím, že ano. Ovšem existují skupiny lidí, kteří již tak zapadli do určitého koloběhu, že z něj nejsou schopni vystoupit. Jsou jako křeček v kole. Když pak takový člověk za mnou přijde a já ho požádám, aby mi něco o sobě řekl, tak obvykle začne: "Jsem marketingový ředitel..." nebo něco podobného. Protože se zabývám také lingvistikou a komunikací, zaujal mě v tom jeden fenomén: lidé mluví podobně, jako píší. Vzhledem k tomu, že konkrétně manažeři velmi často "píší" powerpointové prezentace, tak postupně začínají mluvit i myslet v odrážkách. A když pak vyprávějí o sobě, tak vám převypráví strukturovaný životopis. Jenže to je strašně nezajímavé. Oni si vůbec neodpovídají na otázky typu: "Kolik jste přinesl peněz svému zaměstnavateli?", "Komu jste byl užitečný?", "Co jste vymyslel, navrhl?" Když si to uvědomí, najednou se jim myšlení začne překlápět úplně jinam, uvědomí si, čím jsou zajímaví, jaká je jejich hodnota.

Další technikou, která funguje velmi dobře a kterou jsem si vyzkoušel i sám na sobě, je zeptat se trochu provokativně lidí, kterým můžete důvěřovat, čím si myslí, že jste maximálně užitečný lidem kolem sebe. Je zajímavé, že zazní věci, které by vás vůbec nenapadly.

Vy jste se o sobě dozvěděl něco nového?

Rozhodně! V podstatě šlo o dva typy odpovědí - buď vám ta věc připadá natolik běžná, že byste ji nikdy neoznačil za něco výjimečného, nebo je to něco, co o sobě vůbec netušíte, čeho jste si na sobě vůbec nevšimli. Skvělé jsou děti, ty vám řeknou spoustu užitečných věcí.

Když provádíte introspekci sám, je třeba znát určité metody, které vám pomohou odfiltrovat běžný "šum" v hlavě.

Hodně se v poslední době mluví o tom, že jeden z pilířů naší civilizace - možnost svobodné volby - je značně diskutabilní v situaci, kdy jsou už téměř k dokonalosti dovedené metody manipulace, kdy nejnovější poznatky o fungování lidského mozku umožňují marketingově cílit na lidi takovým způsobem, proti kterému vlastně neexistuje obrana. Co s tím?

Z hlediska neurologie to vypadá, že vlastně ani svobodnou volbu nemáme, protože signály v mozku se zpracovávají už čtvrt až půl vteřiny před tím, než se objeví v našem vědomí a jsme schopni je vyslovit. Náš mentální systém je mnohem silnější, než si uvědomujeme, a je otázka, zda ho dokážeme vůbec plně využít. Když mluvíme o volbě - potřebujeme alternativy, o kterých rozhodujeme. Problém je, že většina lidí se rozhoduje podle toho, co se jim předloží. Koneckonců vidíme to v politickém systému. Jednou z věcí, kterou se snažíme lidem ukazovat, jsou jednoduché techniky, kdy klient přjde zaseknutý s tím, že neví, jak dál, a za chvíli odchází s deseti až patnácti alternativami. Včetně těch extrémních, že bude za pět minut mrtvý nebo že nebude dělat vůbec nic. Najednou se mu ovšem mezi těmi dvěma krajními póly otevře celá škála variant a on si začne hledat vlastní cestu.

Druhá věc, která výběr cesty ovlivňuje, je samozřejmě otázka kritérií a hodnot. To mě vždycky fascinovalo, protože tyto neviditelné kompasy, které regulují naše myšlení, ovlivnit dokážeme. Spoustu z nich jsme získali od rodičů, ze školy, z náboženství atd. A tyto hodnoty neustále ovlivňují každou vteřinu našeho rozhodování.

Někdy je zajímavé z toho systému vystoupit a podívat se na svůj žebříček hodnot. Hodně lidí si teprve tehdy uvědomí, co je pro ně v životě skutečně důležité.

Bývá to těžké, protože lidé mohou přijít na věci, které jsou konfliktní, vzájemně těžko kompatibilní. Ale třeba když začínáte podnikat, je to nesmírně důležité. Je třeba si předem ujasnit hodnoty a podle nich si přenastavit systém nevědomého uvažování. Ta hluboká volba je velice zajímavá věc, ale je potřeba si na ni najít čas. Opět platí - je nutné se zastavit.

Radíte lidem nějaké varianty, nebo k nim musí dospět sami?

Neradím jim konkrétní věci, protože každý má svůj vnitřní svět, ale radím jim metody, jak si tento systém mohou sami vymyslet, aby seděl právě jim.

S jakými hodnotovými žebříčky se setkáváte u lidí z managementu?

Někdy je to taková psychoteologie. Jsou to věci, které znají z manažerských konferencí, jako třeba naplňování akcionářského potenciálu, o tom mluví velmi často, a přitom jsou to úplně prázdná slova.

Jak dojde k tomu, že normální, inteligentní lidé podlehnou tlaku korporátního prostředí a jsou schopni se zcela vážnou tváří reprodukovat něco, co má naprosto nulový obsah?

To mě taky zajímá. Někteří tomu možná zpočátku věří, u některých dojde k syndromu zkreslené reality, takže pak svět skutečně vidí v intencích těchto korporátních termínů. Je to jako schizofrenie. Případný pád je pak hrozně těžký, totálně je zlomí.

Někteří lidé, když se dostanou na křižovatku, začnou si vytvářet různé cíle a na jejich základě pak plány, měřítka... Místo toho by si měli budovat základní koncept svého života.

Mluvil jsem o hluboké, zásadní volbě. Můžete udělat rozhodnutí, že chcete shodit pár kilo, ale pokud neuděláte volbu, že chcete být v životě zdravý, tak je to k ničemu. Těch opravdu hlubokých voleb není až tak moc. Velmi důležitou věcí, kterou učíme lidi v našich kurzech, je rozhodnout se, že jsou dominantní silou ve svém životě. Pokud tuto tezi přijmou, jejich život se jednou provždy změní.

Pokud chcete něco řídit nebo podnikat a neuvědomíte si toto, je z vás ve skutečnosti jenom plnič. Znamená to ovšem současně převzít odpovědnost a nemít šanci svá selhání na někoho shodit.

Existuje tu obrovský alibismus, kdy jsou lidé zvyklí vysvětlovat věci externími příčinami jako trh, inflace, světová krize, nebo že mě nemá rád. Ale v případě hluboké volby tu žádný externalismus není.

Mimochodem Toltékové věří, že nejlepší přítel ve vašem životě je smrt. Podle jejich představ sedí dva a půl metru od vašeho levého ucha, celý život vám pomáhá a nakonec si vás vezme. Důležité ovšem je, zda v tu kritickou chvíli budete "hrát tanec bojovníka", tedy žít život naplno, nebo ne. Jen v tom prvním případě se dostanete do jejich "nebe". Ale protože nikdo neví, kdy ten moment přijde, musíte "tančit" pořád. To mně připadá jako velmi dobré - my máme pocit nesmrtelnosti, a proto všechno odkládáme, hlavně ty důležité volby.

Často představuje velký problém odstřihnout se od lidí a věcí z minulosti. Pro mnohé je to těžké. Dá se k tomu něco říci?

Když jsme ve školce, známe deset patnáct dětí, ve škole přibude dalších třicet, na gymnáziu už jich je sto a na vysoké ještě víc. Každý rok člověku, který je aktivní, naroste "seznam" těch, které zná, o třicet čtyřicet lidí. Takže dříve nebo později musíme začít diskriminovat a některé známé odstřihnout. Lidé s tím mívají problém ze dvou důvodů. Jednak mají pocit, že něco ztrácejí, ačkoliv už to dávno nemají. Bojí se, že zmizí něco, co už zmizelo. Druhá věc je obava z toho, jak na ně bude nahlížet okolí: "Tys to někam dotáhl a teď kašleš na staré kamarády." Problém je v tom, že pokud se někam kvalitativně posunete, posunete se i mezi "kvalitnější" lidi a staré vztahy, pokud jsou založeny jen na společných vzpomínkách, vás kontaminují. Odstřihnutí je naprosto nutné a jde o to udělat to tak, aby z toho člověk neměl extrémně nepříjemný pocit.

Co současným manažerům nejvíc chybí?

Otázka je, co si myslím já a co si myslí oni. Já si myslím, že jim chybí, že nejsou naživu. Chodí do práce jako zombie a pak si to kompenzují tím, že si koupí auto a jedou na Maledivy. Ve skutečnosti ale vědí, že je to povrchní. Upřímně řečeno, kolikrát v životě potřebujete jíst krevety, aby vás to nadchlo tak, jako když jste je jedli poprvé. Najednou zjišťují, že v tom vnějším světě není nic dalšího, nic, co by je naplňovalo. A ve svém vnitřním světě neumí chodit, protože si tam zakázali vstup.

Myslíte si, že každá životní zkušenost má smysl?

Tvrzení, že vše, co tě nezabije, tě posílí, je trochu nesmysl. Jediný smysl věcí, které se nám dějí, je ten, který jim dáme. A ten je rozhodující pro naši budoucnost. Problém mnoha manažerů je ten, že neumějí vytvářet správné významy pro své lidi. Člověk, který je v pozici určitého "šamana", někoho, kdo má inspirovat, nadchnout lidi, si musí ten význam nejdřív definovat sám. Význam, který věcem dáme, je řídicím softwarem toho, jak se chováme.

Všechno to, co se opravdu naučíme, se děje metodou pokus-omyl. Mnozí lidé by si přáli, aby se jim nic nedělo. Jenže kromě toho, že by to byla strašná nuda, tak současně se tím zbavují možnosti posunout se někam dál. Život je kontaktní sport a vstoupit do kontaktu s realitou je jediný způsob, jak růst. Jenže hodně manažerů se kontaktu s realitou bojí a místo toho se uchylují k tabulkám a grafům. Takoví lidé z principu nemohou dělat dobrá rozhodnutí.

 

Tím, že děláme něco, co je v souladu s naší podstatou, naplňujeme do maxima svůj potenciál, svou představu sebe sama.

Myslím, že lidé berou řadu věcí a hlavně sama sebe strašně vážně. Přikládají důležitost rolím, které hrají, nikoli sobě jako lidem. A té role se drží zuby nehty.

Život je kontaktní sport a vstoupit do kontaktu s realitou je jediný způsob, jak růst. Jenže hodně manažerů se kontaktu s realitou bojí a místo toho se uchylují k tabulkám a grafům. Takoví lidé z principu nemohou dělat dobrá rozhodnutí.

 

Evžen Cekota je kouč a školitel. Věnuje se metodám myšlení, rozhodování a řízení mentálních a emočních stavů. Jeho specializací je také psychologie a lingvistika přesvědčování a ovlivňování. V předchozí kariéře se věnoval komunikaci ve společnostech, firemní kultuře a PR.

Související