Před 130 lety se narodil jeden z nejžádanějších českých fotografů doma i ve světě, František Drtikol. Jeho vrcholná díla dnes lámou na zahraničních aukcích rekordy, prodávají se za miliony korun. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, které spravuje od roku 1942 většinu jeho odkazu, uspořádalo k mistrovu jubileu výstavu jeho méně známých prací z první poloviny 30. let. Jmenuje se „Z fotografického archivu“ a trvá do 24. listopadu.



Byla to šťastná volba. Období první poloviny 30. let je snad nejdramatičtější v celém Drtikolově životě. I když ne zrovna nejšťastnější. Sláva jeho pražského fotoateliéru, založeného v roce 1912, druhdy vyloženého salonu, kde se scházely nejvybranější osobnosti české kultury a společnosti, tehdy zvolna hasla. Podnik se potýkal s finančními problémy, zakázek ubývalo, až nakonec doznívající světová hospodářská krize donutila majitele v 35. roce živnost prodat.

 

Krize ale zasáhla Drtikola i jako umělce. Vrcholnou éru, kdy slavil úspěchy s dynamicky pojatými ženskými akty v působivé kombinaci se strohou geometrickou dekorací, měl už definitivně za sebou. Proslavená „Vlna“ nese dataci 1927. Ačkoli Drtikolovy černobílé fotografie hýřily obnaženou tělesností, ukazovaly ženy ve smyslných, živelných pózách, autor se přimykal stále výrazněji k duchovním věcem.

 

Filozofie, zejména ta východní, ho sice zajímala odjakživa, ale právě na přelomu 20. a 30. let prodělal zásadní přerod. Můžeme-li věřit jeho slovům, pak prošel v roce 1928 nirvánou. V té době rovněž překládal „Upanišady“, „Tibetskou knihu mrtvých“ a další texty, jejichž opisy šířil později samizdatem. Zřejmě tehdy se stal „patriarchou českého buddhismu“, jedním z prvních propagátorů teorie i praxe tohoto učení u nás.

 

František Drtikol za časů krize

Prohlédnout fotogalerii

Výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu nabízí hlavně Drtikolovy pracovní studie a variace jeho dřívějších fotografií. Tedy přípravný, druhořadný materiál, z nějž se mělo teprve zrodit nové dílo. Jenže pro autora byla právě tahle fáze klíčová: „Jen zrod umění je z Božské podstaty, kdežto na dokončeném díle lpí tíha země.“

 

Ostatně z toho důvodu se rozhodl kurátor Jan Mlčoch nabídnout pohled „za kulisy“ i široké divácké obci. Drtikol zůstal také v první polovině 30. let věrný půvabnému živému modelu, ale stále častěji využíval umělých figur vyrobených nejčastěji z překližky. Šlo nadále o ženská těla, protažená v jakémsi vytržení do nepřirozené výšky, zasazovaná do mysticky prosvětleného pozadí. Jiné motivy vystřihoval z hotových záběrů a dále zpracovával metodou montáže. Vyzkoušel si také čistě abstraktní fotografii a ve 32. roce přijal znovu za svoji malbu.

 

Jednotu jeho výtvarného jazyka 20. let vystřídaly v následujících letech těkání, neklid, nervozita. Drtikol hledal způsob, jak jít dál v umění i praktickém životě. V největší finanční tísni si vypomáhal lekcemi fotografie pro amatéry, prodejem sériově vyráběných figurek známých z jeho snímků, a dokonce návrhy svítidel. V roce 1935 pak s uměleckou fotografií definitivně skončil.



Dílo Františka Drtikola upadlo po válce v zapomnění. Ze svobodného umělce se stal překvapivě politický aktivista. Vstoupil do Komunistické strany Československa, účastnil se aktivně Pražského povstání i únorového převratu, a dokud mu jeho zdravotní stav v příštích letech dovolil, chodil pravidelně na brigády. Jeho průkopnickou fotografii vrátila zpátky do oběhu zkraje 70. let, čili zhruba 10 let po Drtikolově smrti, historička umění Anna Fárová. Ta uspořádala mistrovu pozůstalost a věnovala mu knižní monografii, jejíž mutace vyšla v polovině 80. let v Německu.

 

Od té doby zájem o Drtikolovo dílo roste. Ovšem především o vrcholné práce z poloviny 20. let. Jeho raná tvorba, realizovaná pod vlivem doznívající secese, plus dílo pozdní zůstávají poněkud ve stínu. Nynější výstava v pražském muzeu má ale všechny předpoklady k tomu, aby závěr Drtikolovy umělecké tvorby došel náležitého zhodnocení.

Související
Zobrazit