Tomáš Baťa: Tyran a lidumil

Biografy se v Československu často nerozbíjejí. O jednu z mála výjimek se v roce 1954 postaral film Botostroj, který kritizoval zakladatele zlínského obuvnického impéria Tomáše Baťu. Když se promítal v tehdejším Gottwaldově, diváci s vylíčením svého rodáka nesouhlasili, a zdemolovali vybavení kinosálu.

Předlohou filmové agitky byl román T. Svatopluka (vlastním jménem Svatopluk Turek), který pro Baťu maloval reklamní plakáty. Ve své knize z roku 1933 nenechal na tehdy už bývalém zaměstnavateli nit suchou. Mluvil ovšem z duše nejen levici, ale řadě dalších odpůrců mocného byznysmena. Ten si svojí tvrdostí dokázal vyrobit mnoho nepřátel i mezi podnikateli a živostníky, politiky i intelektuály. Jeho úspěchy především nefascinovaly tisíce dělníků, které v době ekonomických problémů propustil, nebo ševce, kteří s růstem jeho závodů přišli o zákazníky.

Jejich nenávist už zavál čas. Baťové nyní doprovázejí lidi ve Zlínském kraji na každém kroku, jejich odkaz při své předvolební kampani připomínal expremiér Petr Nečas, k hledání nových Baťů nyní vyzývá prezident Miloš Zeman. Také podle česko-amerického ekonoma Milana Zeleného zůstává baťovská řídicí soustava nejlepším, i když dnes už málo používaným rámcem pro úspěšné podnikání ve světě globální konkurence. "Jde o systém, který předběhl svoji dobu," tvrdí.

Tvůrce nových lidí

Baťovi nikdo nemůže upřít, že založil a řídil na svoji dobu mamutí podnik s téměř 30 tisíci zaměstnanců, který navíc rostl i za krize deptající světovou ekonomiku. V roce 1930, kdy deprese začínala, vyrobila firma Baťa v Československu 22 milionů párů bot. O sedm let později, kdy problémy odeznívaly, to bylo 48 milionů párů. Neobvyklá expanze byla zásluhou výrobního systému, který podnikatel ve svých závodech železnou rukou zavedl.

Baťa by určitě neuspěl bez ohromného sebevědomí. O něm svědčí i podnikatelův výrok pro francouzský odborný časopis L'Économie: "Úkol, který mi byl dán, nebyl vybudovat podnik, nýbrž formovat lidi," prohlásil. Jak ale takový nový člověk ušitý na míru industriálnímu věku má vypadat, ve Zlíně, který politicky ovládl a kde starostoval, určoval výhradně sám.

Baťovy závody existují pořád a ve světě dál funguje jméno Bata. Ale jak připomíná historik Jiří Pernes, ne Baťa, nýbrž Bata. Je to dnes už cizí podnik. Ekonom Milan Zelený dodává, že následnická společnost Bata Shoes Organization sice dělá docela úspěšně byznys dodnes, ale principy Tomáše Bati dávno opustila. Ještě v 70. letech minulého století stála na vrcholu, od té doby ale ztratila mnoho z bývalého lesku a jejím hlavním zákazníkem dnes jsou lidé v rozvojovém světě. A nedávnou recesi pro svůj vzestup po vzoru slavného zakladatele také nevyužila.

Dítě štěstěny

Podle jednoho z mnoha možných pohledů Tomáši Baťovi ze všeho nejvíce pomohla náhoda. Jeho firma, která vznikla v roce 1894, byla sice za rakouské monarchie poměrně významnou společností, nicméně na podnikatelský Olymp měla daleko. Raketový vzestup přinesla až 1. světová válka. S obratně získanými armádními zakázkami počet zaměstnanců najednou vzrostl ze čtyř stovek na pět tisíc. Přechod z výroby lehké plátěné obuvi na těžké kožené boty nebyl snadný, ale vyplatil se. Produkce dosáhla téměř 10 tisíc párů denně a odhaduje se, že Baťa za čtyři roky obul polovinu císařské armády. Po rozpadu monarchie ubylo trhů, počet zaměstnanců byl příliš vysoký a firma zápasila s dluhy. K utlumení stávek přispěla novinka: zaměstnanci si mohli ve firmě založit vlastní konto. Na jedné straně pobírali vyšší úroky než v okolních bankách a spořitelnách, na druhé firma přestala být závislá na drahých úvěrech.

Za hospodářských krizí se ukázala Baťova klíčová vlastnost: touha podnikat, a to doslova za každou cenu. Poválečnou krizi a stagnaci výroby i vývozu, na němž se podepsalo zpevnění koruny, vyřešil zlevněním výrobků o 50 procent, k němuž se rozhodl v srpnu roku 1922. Radikální tah, o nějž se podle pamětníků zasadil i jeho nevlastní bratr Jan Antonín, zprvu vyvolal prudký odpor. Českoslovenští průmyslníci mluvili o nekalé konkurenci a chtěli Baťu vyloučit ze svých řad. Otočili, až když podnikatel získal uznání vlády, která měla zájem o snižování cen. Výsledky byly impozantní. Za jediný den prodal Baťa 99 tisíc párů obuvi a výroba se zanedlouho zvýšila o 60 procent.

Za nejhorší krize ve 30 letech minulého století musel Baťa pět tisíc zaměstnanců propustit. Přesto byl na rozdíl od většiny domácích podniků lépe připraven. Za předchozí konjunktury investoval a vybavil se nejmodernější technikou. Jeho závody zůstávaly krok před konkurencí, vykazovaly vysokou produktivitu a mohly spoléhat na vlastní suroviny. Krizi tak byl připraven čelit racionalizací výroby, zlevňováním výrobků a hlavně expanzí. Doma převzal konkurenční firmy v Třebíči, Nových Zámcích či Krasicích. Především ale šlo o zahraniční trhy, kam firma pronikala za pomoci sítě obchodů, v letech 1929 až 1932 jich v 37 zemích otevřeli 666, a hlavně výrobních závodů. Ty zprvu rostly v západní Evropě. Jako jeden z prvních si však Baťa uvědomil, že trhem budoucnosti se stává lidnatá Asie. Proto přibyly továrny v Indii, Indonésii a Singapuru. V roce 1931 založil ve Švýcarsku holdingovou společnost Leader AG, přes kterou později byly kontrolovány baťovské firmy po celém světě. Definitivní překonání krize je ovšem spojeno už se jménem jeho nevlastního bratra Jana Antonína, který v červenci 1932, kdy se letadlo s Tomášem Baťou na palubě u Otrokovic zřítilo, firmu převzal a ještě do války ji zdvojnásobil.

Žák amerických učitelů

Tomáš Baťa, navzdory tomu, že absolvoval pouhé čtyři třídy základní školy, byl vždy ochoten se učit. Pocházel z ševcovské rodiny, a tak uměl pod dohledem otce vyrobit boty už v 10 letech. Brzy ale rozpoznal, že samotná zručnost ve věku strojů nestačí.

Průmyslovým rájem byly Spojené státy. Poprvé tam vyjel v roce 1904, kdy se nechal zaměstnat v Lynnu, centru obuvnického průmyslu. Později, jako už vážený podnikatel, studoval v USA výrobní metody ve velkých firmách. Všímal si i moderního marketingu a vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci.

To, s čím se vrátil, nebylo podle Víta Strobacha, který se na dějiny zlínského podniku specializuje, nic originálního. S jedinou výjimkou - že s něčím podobným do Československa nikdo jiný nepřišel. "Šlo o směs taylorismu a fordismu okořeněnou jen o pár nápadů, jak si poradit v chudé oblasti Valašska," soudí badatel.

Dobové reference byly příznivější. Francouzský expert Paul Devinat ve své zprávě pro Mezinárodní úřad práce z roku 1930 Baťův systém považoval za původní. Hlavně v tom, že samostatností dílen, účastí na zisku a ztrátě, kolektivními mzdami, prémiemi a zvláštními odměnami se vytvořilo účinné zájmové společenství mezi podnikem a jeho dělníky.

Baťa se stal přesvědčeným obhájcem hospodářského liberalismu. To ho stavělo nejen proti komunistům a sociálním demokratům, ale rovněž ekonomům, kteří prosazovali centrální zásahy do ekonomiky.

"Je jedno, vyúsťují-li takové konstrukce do státního intervencionismu, do státního kapitalismu či do státního komunismu: všechny kolektivisticky organizované instituce oslabují základy každého vyššího hospodářského rozvoje, neboť ničí pracovní morálku," prohlašoval velkopodnikatel.

Obchod je obchod

Oba předváleční Baťové, Tomáš i Jan Antonín, se ve svých plánech neohlíželi na nic. Zejména druhý nepohrdal ani politickými konexemi, jak ukazuje epizoda se státní zakázkou na plynové masky pro spřízněnou firmu Fatra (šlo o 60procentní podíl na celostátní produkci). Se získáním kontraktu podniku pomáhali vedle generálů příbuzní bývalého premiéra Jana Malypetra a řady někdejších ministrů.

Naopak o tom, že byznys a politické sympatie mohou být i zcela rozdílné záležitosti, svědčí zase pokusy firmy, byť platonické, o spolupráci se Sovětským svazem. Existovaly navzdory tvrzení baťovského tisku, že bolševismus je nebezpečný virus. Do roku 1936 navštívilo Zlín 17 sovětských delegací a Jan Antonín Baťa uvedl, že zkušenosti, které tito experti získali, posloužily při přípravě sovětských pětiletek. Později vyjížděly opačným směrem studijní delegace ze Zlína.

Plán vyvézt do SSSR půl milionu párů bot se ovšem neuskutečnil, protože sovětská strana požadovala rozsáhlý úvěr na 27 měsíců. Jednání běžela ale dál, a jak připomíná historik Martin Marek, koncern nabídl sovětské straně výstavbu obuvního závodu s kompletní prodejní sítí. Zlínské vedení se chopilo i myšlenky, že se Baťovy závody stanou prostředníkem domácího obchodu se Sovětským svazem, a začalo připravovat rozsáhlé exportní a importní seznamy zboží.

Z velkých plánů nebylo nic. Na jedné straně existovaly pochybnosti československých úřadů, na druhé vše brzdila sovětská byrokracie.

Učitel přes podnikání

Baťova dravost vždy vyvolávala odpor. Zlín se stal vzkvétajícím "zahradním městem", které pomáhali stavět přední architekti, ale expanze jeho závodů přinesla jen doma likvidaci asi 350 jiných obuvnických firem a dílen. O práci přišlo na 25 tisíc lidí. Proti tvrdému podnikateli stály i odbory. Zmíněný Paul Devinat podotýkal, že v Baťově systému chybí jakýkoli orgán zastoupení dělníků.

Stížnosti na nadměrnou intenzitu práce ve zlínských dílnách se opakovaně projednávaly v parlamentu, poslanci poukazovali, že Baťa zaměstnává jen mladé lidi. Věkový průměr dělníků byl skutečně pouhých 26 let a lidé nad padesát byli výjimkou.

"Jen mladí lidé unesou velikost našich cílů," přiznával Tomáš Baťa.

Ohromná byla fluktuace, podnik s oblibou zaměstnával tisíce dělníků jen na rok či na dva. Na dnes obdivované sociální programy pro věrné a kvalifikované, zejména na bydlení ve funkcionalistických vilkách na předměstí Zlína, zdaleka tedy nedosáhl každý. Tíživá zůstávala všudypřítomná kontrola, která - formou pohovorů, pobídek i pohrůžek - vedla až k zásahům do rodinných poměrů zaměstnanců.

Jeho obhájci argumentovali, že platy ve Zlíně jsou o polovinu vyšší než průměr a že se za tyto peníze dá více koupit díky speciálním obchodům s nižšími cenami. Podle statistik tak byla spotřeba masa či mléka na osobu dvojnásobná.

Ti, kteří kdysi zlínskou laboratoří prošli, si nestěžují. "Útoky na Tomáše Baťu založené na tvrzení, že byl nějakým diktátorem, jsou jen nesmysly. Absolvoval jsem Baťovu školu práce a za ty čtyři roky jsem vděčný dodnes. Bylo to zajímavé po všech stránkách, naučili jsme se tam smyslu pro podnikání a získali předpoklady, abychom se v byznysu pokaždé dokázali přizpůsobit měnícím se podmínkám," říká podnikatel Jindřich Procházka, který po roce 1989 stál u zrodu úspěšného podniku na výrobu dveří Sapeli.

Josef Pravec

Muž nespoutané fantazie

Zatímco Tomáš Baťa vždy zůstával na zemi, jeho nevlastní bratr Jan Antonín (na snímku) si ve velkorysých vizích liboval. Snad i proto, že šlo o vášnivého čtenáře děl Julesa Verna.

V roce 1937 vydal knihu "Budujme stát pro 40 000 000 lidí", v níž předestřel plány hospodářského a sociálního pozvednutí Československa (recenzi knihy najdete v Ekonomu č. 31/2013). Právě v této době vznikla jeho idea průplavu Dunaj-Odra-Labe.

Předestřel také plány, které se naštěstí neuskutečnily. V závěru roku 1938 vedení firmy spekulovalo o možnosti, že by se Zlín připojil ke Slovensku.

Pomyslným dynamitem se stala podnikatelova představa o přesunu Čechů do Jižní Ameriky. Ta byla později použita k obvinění Jana Antonína Bati z kolaborace bez ohledu na to, že za války finančně podporoval odboj. V roce 1947 mu soud vyměřil v nepřítomnosti 15 let vězení. Rozsudek nad J. A. Baťou, který zemřel v Brazílii, byl v Praze zrušen až posmrtně v roce 2007.

Botostroj

Botostroj, filmový útok na Tomáše Baťu, natočil v roce 1954 režisér K. M. Walló (mimo jiné přeložil sovětskou pohádku Mrazík) za pomoci Otakara Vávry. Vzniku snímku předcházelo školení ve filmových ateliérech v Sovětském svazu.

Film je černobílý vizuálně, ale i ideově, a Tomáše Baťu, který nikde není jmenován a vystupuje jen jako bezejmenný "šéf", líčí jako archetyp nemilosrdného kapitalistického vykořisťovatele. Současně je vyobrazen jako obdivovatel italského fašismu a štědrý sponzor nacistického hnutí, kterému v předtuše válečných zakázek pošle milion marek. Film končí smyšlenou scénou podnikatelovy smrti. Jeho letadlo se zřítilo na cestě do Berlína, který chtěl navštívit okamžitě po nástupu Adolfa Hitlera k moci. V té době byl ve skutečnosti Tomáš Baťa už půl roku mrtev.

Když se proti filmu při promítání vzbouřili diváci ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) , nedovolila si ho pochválit ani dobová kritika. Označila ho za zbytečně schematický a za nevyužitou příležitost.

Předlohou byl předválečný román Botostroj od komunistického spisovatele a výtvarníka T. Svatopluka. Ten pro Tomáše Baťu, ještě jako Svatopluk Turek, několik let maloval propagační plakáty, ale v roce 1932 byl propuštěn. Okamžitě sedl k psacímu stolu a ve své literární prvotině se za vyhazov dokonale pomstil.

Jan Antonín Baťa na něho podal žalobu za pomluvu a dosáhl, že vytištěný náklad byl úřady zabaven. O pět let později soud dílo dokonce úplně zakázal. T. Svatopluk později román upravil a podstatně přitvrdil. Román byl znovu vydán až po válce roku 1946.

(Ukázky z filmu najdete na Ekonom.cz/botostroj)

Bata Shoe Organization

- Společnost s centrem ve švýcarském Lausanne má 5000 obchodů ve více než 90 zemích a 27 výrobních závodů. Prosperuje zejména v Asii, například v Indii, a v Africe.
- Stále jde o rodinný podnik. Firma hospodářské výsledky nezveřejňuje. V roce 2008, ještě před krizí, se tržby odhadovaly na tři miliardy dolarů.
- Podnik nyní zaměstnává přes 30 tisíc lidí.

48 milionů
Tolik párů bot vyráběla v předvečer 2. světové války společnost Baťa v ČSR.

Jen mladí lidé unesou velikost našich cílů.

Tomáš Baťa
v reakci na kritiku, že věkový průměr jeho zaměstnanců je pouze 26 let.

"Úkol, který mi byl dán, nebyl vybudovat podnik, nýbrž formovat lidi."

Foto: ČTK, archiv

Největší byznysmeni
Během léta týdeník Ekonom přinesl profily osmi podnikatelů, kteří dali své jméno velkým koncernům.

Emil Škoda - vyšlo 11. července
Werner von Siemens - vyšlo 18. července
Heinrich Mattoni - vyšlo 25. července
Alfred Krupp - vyšlo 1. srpna
Enzo Ferrari - vyšlo 15. srpna
Michael Dell - vyšlo 22. srpna
Kiičiró Toyoda - vyšlo 29. srpna
Tomáš Baťa - vyšlo 5. září

Příští týden bude seriál pokračovat příběhem Emila Kolbena.