Zakladatel dynastie dělových králů

Firma Krupp poprvé zazářila na první světové průmyslové výstavě v Londýně v roce 1851. Německý průmyslník Alfred Krupp z dosud neznámého Essenu v Porýní porazil vyhlášené hutníky ze Sheffieldu a obdržel vyznamenání za "litou ocel znamenité kvality". Byl to první krok k tomu, aby se stal šéfem největší zbrojovky na světě. Kruppovo jméno se k budoucímu hlavnímu artiklu hodilo. "Působilo na Brity studeně a tvrdě jako jeho ocel a znělo suše, jako když práskne výstřel z pušky," uvádí historik Zdeněk Jindra, autor obsáhlé studie Když Krupp byl dělovým králem.

Londýnský úspěch měl pro téměř čtyřicetiletého továrníka ohromný význam - prorazil na evropské trhy a ocelárna začala překotně růst. Dílna s několika desítkami dělníků a jedním parním strojem se změnila v gigant, který počátkem 20. století zaměstnával 100 tisíc lidí. Dodnes jde - jako součást stále mohutné, ale přece jen méně vlivné společnosti ThysenKrupp - o velký nadnárodní koncern. Produkuje 15 milionů tun oceli a je známý vlaky, loděmi, výtahy a zařízeními pro chemičky či doly.

Na správném místě

Alfred Krupp, podobně jako většina rýnských podnikatelů v těžkém průmyslu, nebyl žádným selfmademanem. Pocházel ze staré a majetné rodiny, jeho předci se s úspěchem zabývali řemesly a obchodem. Konkrétně prodejem koloniálního zboží a šňupacího tabáku.

Na ocel vsadil už Alfredův otec a v roce 1811 založil rodinnou firmu Krupp. Zkrachoval však a čtrnáctiletý Alfred musel ukončit studia a nastoupit jako dělník u své matky, která firmu po zemřelém manželovi načas převzala. Později tvrdil, že pracoval stejně tvrdě jako ostatní, od časného rána do pozdního večera. Šlo však o součást zakladatelské legendy. Ve 20 letech se stal respektovaným šéfem, který dokázal spojit objevy a technické inovace s podnikatelskými příležitostmi.

Byl nepochybně schopným manažerem, současně měl také štěstí. Jeho továrna ležela přímo v centru dění, v Porúří. Zde se nacházely suroviny, uhlí i dostatek pracovních sil. A rovněž tam bylo vynikající dopravní spojení. Navíc startující německá průmyslová revoluce znamenala trvalou poptávku po oceli. Zatímco mezi prvními zákazníky převažovali řemeslníci kupující pilníky a rozmanité nástroje, později šlo o průmyslníky a těžaře.

Největším impulsem byl rozvoj železnic, jejichž budování kolem Rýna si podle odborníků vyžádalo více než dva miliony tun kovu a znamenalo trvalý odbyt pro strojírny dodávající lokomotivy a vagony. V Kruppově případě šlo o zakázky na nápravy, kola a pružiny. Dodával i zařízení do kamenouhelných dolů a vznikajících průmyslových závodů. "To vše vytvořilo neobyčejně příznivé vnější podmínky pro odbyt a pro růst Kruppova podniku," připomíná historik Jindra. Ukazují to ostatně i čísla. Kolem roku 1850 se továrna, alespoň podle dobových měřítek, stala velkopodnikem. Měla přes 200 zaměstnanců a 13 budov.

Sázka na zbraně

V roce 1844 Krupp začal se zbrojní výrobou, konkrétně s ocelovými kyrysy, hlavněmi pušek a děl. Vzhledem k tomu, že v jeho domovském Prusku, největším státě dosud rozděleného Německa, měla armáda zelenou, šlo o pochopitelné rozhodnutí. Ještě v roce 1860 zbrojní výroba představovala 10 procent firemních tržeb. V roce 1867, když se po porážce Habsburků u Hradce Králové rýsoval i konflikt s Paříží, stoupl tento podíl na 54 procent.

Krupp ve velkém dodával moderní děla s drážkovanými hlavněmi, což bylo zárukou daleko přesnější palby. Za hranicemi rostl respekt, později strach. Když francouzský spisovatel Jules Verne potřeboval inspiraci pro román Ocelové město, v němž zobrazil nenávistného německého podnikatele, který chce jediným výstřelem gigantického děla zničit francouzskou osadu v sousedství, nalezl ji právě v Essenu a jeho dělovém králi.

Firma Krupp měla ale daleko širší záběr. Důležitým artiklem zůstávaly zakázky pro železnici, součásti lodí i těžké stroje do výrobních linek. Nebylo by to možné bez technologického pokroku. Ten přineslo okamžité převzetí tehdejších novinek: tavby oceli v Bessemerových konvertorech, Siemens-Martinovy plamenné pece a velkých bucharů.

"V oceli porážíme celý svět," napsal německý ekonom Lothar Bucher v roce 1862. Bylo to hlavně díky Kruppovi, kterému byla ochotna pomáhat i německá vláda. Když se za světové krize v roce 1873 dostal do obtíží, přispěchala s velkorysou finanční pomocí. Nemohla jinak, podnikatel se krátce předtím zavázal přezbrojit císařskou armádu a dodat 2900 nových děl.

Jako producent zbraní si Krupp mezi německými elitami záhy vydobyl uznání. Zatímco britská klasická ekonomie v souladu s teorií o svobodném obchodě měla k válkám alespoň na verbální úrovni opovržlivý postoj, německá ekonomická škola boj a expanzi oceňovala. Uznávala hospodářské ospravedlnění konfliktů a ve zbrojních výdajích spatřovala "produktivní zajištění míru". Krupp se k takovým názorům přirozeně hlásil a o morálku se moc nestaral. Rád říkával, že v jeho firmě se nepolitizuje, ale pracuje. Za války s Francií v roce 1870 si proto nic nedělal z hrozby nepříznivých mezinárodních ohlasů na případné dělostřelecké bombardování Paříže. Byl připraven pro takový úkol dodávat ve velkém tisícilibrové moždíře.

Na druhou stranu šlo o byznysmena par excelence. Když na počátku této války panovala nejistota a zvažovala se možnost, že závody bude nutné bránit před francouzskými vojáky, měl Krupp svým ředitelům říci: "Přivítáme je telecí pečení a červeným vínem, jinak nám továrnu rozbijí na padrť."

Překvapivé nakonec bylo rozhodnutí o podobě firemního znaku. Staly se jím tři spojené kruhy, bezešvé nákolky na zpevnění železničních kol. Protože ale podnik dávno byl po celé Evropě spojován s výrobou zbraní, kritici tvrdili, že kruhy stejně znamenají ústí hlavní.

Krupp se stal i velkým podnikatelským vzorem, v českých zemích například pro Emila Škodu.

Pán Essenu

S expanzí firma měnila organizační strukturu. V podobě stále početnějších prokuristů se objevují prvky manažerského řízení. Sám Krupp, který ještě dlouho zůstával hlavním konstruktérem, se pak soustředil na strategii a pro zbrojovku důležitá jednání s armádou a státem. Podnik také zvětšoval. Nakupoval uhelné doly v okolí, rudné doly po celém Německu a později ve Španělsku, založil rejdařství v Rotterdamu. Kdysi malebný a poklidný Essen rostl s jeho závody. V roce 1850 měl 10 tisíc obyvatel, o 20 let později pětkrát tolik - a devět tisíc jich pracovalo pro Kruppa. Firma zaujímala zhruba polovinu města.

"Ani ohromná výška komínu patřícího k proslulému bucharu Fritz nestačila město ochránit před spoustou jeho kouře. K tomu se dnem i nocí nesly vzduchem údery tohoto obrovitého bucharu a okna drnčela z kanonády, jež vycházela ze střelnice," vzpomínal velkopodnikateli jinak nakloněný essenský soudní rada Victor Niemayer.

Krupp přitom diktoval komunální politiku a s ohledem na tehdejší nerovné volební právo měl možnost jmenovat třetinu městských radních. Rovněž ve firmě se choval jako skutečný pán a podobně jako na celoněmecké úrovni kancléř Otto von Bismarck praktikoval politiku cukru a biče. Jeho oporou kromě managementu byli mistři a kvalifikovaní zaměstnanci, kteří brali až osmkrát více než většina dělníků. Až do roku 1871 se ve firmě pracovalo v průměru 13 hodin denně a stárnoucí Krupp osobně prováděl nárazové kontroly, zda se stanovená doba dodržuje.

Přísný byl i doma, štěstí v osobním životě tím však nedosáhl. Žena ho opustila, se synem si nerozuměl. Mocný průmyslník zemřel v roce 1887 v náručí svého sluhy.

Tehdy už firma Krupp nebyla v Německu sama, a to ani v ocelářské branži. V nedalekém Duisburgu založil August Thyssen důlní a hutní podnik, který se rovněž stal mocným průmyslovým impériem.

Kruppův podnik zůstal ale známější a vlivnější. Dodnes viditelným symbolem úspěchu jeho tvůrce je rodinné sídlo, zámku podobná třípatrová vila Hügel s 269 pokoji, o jejíž provoz se v dobách slávy staralo 300 lidí. Nešlo o centrum společenského života, ale o místo, kde se velkopodnikatel setkával s ministry, bankéři, průmyslníky a hlavně s generály.

Proti rudému nebezpečí

Krupp byl pro okolí příkladem nejen podnikatelským. Mnohým imponovalo, jak se postavil "rudému" nebezpečí a rostoucímu dělnickému hnutí. O své věrné se staral, podobně jako později ve Zlíně Tomáš Baťa. V Essenu tak vyrostla sídliště, kostely, tržiště, obchody a hostince zásobované z podnikových pekáren a jatek. Firma měla vlastní vodovod a plynovod i lékaře a školy.

Podle dobového článku socialisty Lujo Brentana zastával ale Krupp názor, že pokud má peníze, má také právo určovat, v jakých poměrech mají dělníci v hospodářském, politickém, náboženském a sociálním ohledu žít. Jiní rovnou mluvili o továrním absolutismu.

Podnikatel by s takovým hodnocením souhlasil. "Každý musí nést následky svého jednání. Nebudeme hřát na své hrudi žádnou zmiji: kdo s námi s oddaným srdcem nepůjde, kdo se našim nařízením vzpěčuje, nemůže v kruhu našich dělníků zůstat," prohlašoval a připomínal nutnost vojenského pořádku a ustavičné kontroly zaměstnanců.

Ve stínu válek

Nenávist mezi levicí a rodinou Kruppů eskalovala a byla vzájemná. Kruppův syn Friedrich, nepříliš rozhodný nástupce, který plnil spíše reprezentativní úkoly, spáchal v roce 1902 s největší pravděpodobností sebevraždu po článku v sociálnědemokratických novinách Vorwärts. Ty napsaly, že si na italském ostrově Capri užíval při homosexuálních hrátkách. Dědičkou se stala Friedrichova dcera Berta, nejlepší partie tehdejší Evropy. Provdala se za pruského aristokrata Gustava von Bohlen und Halbach, a Kruppové se tak stali Bohleny. O vznešeného ženicha, který se z diplomata musel přes noc stát podnikatelem, se postaral sám císař Vilém II. Nechtěl dopustit, aby hlavní říšská zbrojovka přešla do nejistých rukou. Přijel jak na svatbu, tak na křtiny.

Nový šéf nezklamal. Před rokem 1914 zbraně představovaly 30 procent obratu firmy. Když ale Německo 1. světovou válku prohrálo, nastaly těžké časy. Vítězové vyrábět zbraně zakázali. Jejich vývoj ale stejně pokračoval. Léta půstu si společnost vynahradila po nástupu nacistů, kteří okamžitě rozjeli velkorysý zbrojní program. Gustav Krupp von Bohlen přitom z Adolfa Hitlera nadšen nebyl. Na rozdíl od Fritze Thyssena, který pozdějšímu vůdci poslal miliony marek na vybudování Hnědého domu, mnichovské centrály NSDAP, nikdy žádné peníze nacistům až do roku 1933 nedal.

Když se ale Hitler prodral k moci, Krupp se podrobil a zapojil podnik do příprav na novou válku. Odměnou pro firmu byla okamžitá zakázka na výrobu křižníků a ponorek a pak i na nákladní auta, pancéřové věže a tanky. Firma sázela také na vývoj a licence na výrobu zbraní prodávala jiným.

Uprostřed války Gustava ve vedení firmy vystřídal syn Alfried. Hitler mu projevil nemalou přízeň a v roce 1942 nechal sepsat speciální zákon, Lex Krupp, kterým se akciová společnost znovu měnila na rodinný podnik. Alfried Krupp von Bohlen, nově jediný majitel, se tak vyhnul zaplacení astronomické dědické daně.

Obtížná minulost

Mohli se Kruppové spolupráci s nacisty vyhnout? Fritz Thyssen to nakonec ještě před válkou udělal a emigroval. V USA dokonce vydal vůči německému průmyslu nemilosrdnou knihu "Jak jsem platil Hitlera".

Alfried Krupp von Bohlen zvolil jinou cestu. Jeho firma na rozdíl od Thyssenovy ocelárny nebyla znárodněna, sbírala říšská vyznamenání, expandovala a přebírala továrny po Evropě. V Essenu navíc spoléhali na práci civilistů odvlečených z Francie, Polska a SSSR, najednou tam žilo 25 tisíc takových lidí. Spojenci podnikateli vše spočítali. Nejprve bombardéry srovnaly se zemí mnohé jeho klíčové závody a překvapeného Kruppa v dubnu 1945 zatklo americké komando. Tón udal hlavní norimberský žalobce Robert Jackson, který prohlásil, že "Kruppovy podniky jsou symbolem ziskuchtivosti a neblahých sil, které ohrožovaly mír v Evropě".

Z konkurenčních důvodů se ozvali i Britové. "Tam venku, pánové, se nikdy nebude kouřit z komína. Kde kdysi stála ocelárna, budou pole a louky. Britská vojenská vláda se usnesla s Kruppem jednou provždy skoncovat," řekl ředitelům německé zbrojovky britský komisař E. Douglas Fowles.

Alfried Krupp dostal 12 let, z nichž si odseděl tři. Svobodu mu přinesla studená válka. Američané a Britové v roce 1951 uznali, že potřebují silné Západní Německo a že na minulost bude lepší zapomenout. John McCloy, americký vysoký komisař, nechal Kruppa omilostnit. Podnikatel musel v ojedinělé smlouvě uzavřené s vládami USA, Velké Británie a Francie souhlasit s rozdělením podniku i požadavkem, že se postupně zbaví dolů a oceláren, celkem tří čtvrtin majetku. Nenašel se ale kupec, a firma nakonec zůstala pohromadě. Proto Alfried Krupp von Bohlen do své smrti v roce 1967 zůstal nejbohatším mužem Evropy.

Neponechal ale koncern rodině a celé jmění převedl na nadaci, která nesla jeho jméno. Ta vlastní čtvrtinu akcií ocelářské společnosti ThyssenKrupp, jež vznikla v roce 1999 přímým spojením dědictví dvou proslulých německých firem. Vyplácela rentu rodině, dnes už ale hlavně podporuje vědu, kulturu, sport a umění. Ve vile Hügel se pořádají výstavy.

Publicista Guido Knopp tvrdí, že podnikatel nakonec dospěl k názoru, že osobní bohatství není totožné se štěstím a může se stát těžkým břemenem.

Josef Pravec

ThyssenKrupp

- V roce 1999 se firma Krupp spojila s koncernem Thyssen. Společný podnik nyní zaměstnává 151 tisíc lidí.
- Letošní tržby by se podle odhadů měly pohybovat kolem 40 miliard eur.
- Společnost se potýká s celosvětovým poklesem poptávky po oceli. Zejména kvůli útlumu automobilového průmyslu a stavebnictví.
- Firma proto loni, poprvé od fúze, nevyplatila dividendu.

Přelomové Kruppovy výrobky

Od kanonů k výtahům

13 hodin
Taková byla pracovní doba dělníků v Kruppových továrnách v polovině 19. století

100 tisíc
Tolik lidí zaměstnávala firma Krupp na počátku 20. století.

Expanze Kruppových závodů zvýšila v polovině 19. století počet obyvatel Essenu na pětinásobek.

Nebudeme hřát na své hrudi žádnou zmiji: kdo s námi nepůjde, nemůže v kruhu našich dělníků zůstat.

Alfred Krupp

Ve vlastním domě a na vlastní půdě jsem a zůstanu pánem. Výňatek z tovární vyhlášky, kterou Alfred Krupp nechal ve svém podniku vylepit v roce 1872.

V roce 1861 v Kruppových závodech začal pracovat Fritz, tehdy největší buchar na světě.

Foto: Profimedia.cz, ČTK, ThyssenKrupp AG, archiv

Největší byznysmeni

Během léta týdeník Ekonom přinese profily osmi podnikatelů, kteří dali své jméno velkým koncernům.

Emil Škoda - vyšlo 11. července
Werner von Siemens - vyšlo 18. července
Heinrich Mattoni - vyšlo 25. července
Alfred Krupp - vyšlo 1. srpna
Enzo Ferrari - vyjde 15. srpna
Michael Dell - vyjde 22. srpna
Kiichiro Toyoda - vyjde 29. srpna
Tomáš Baťa - vyjde 5. září