Jsou to ale paradoxy. Po bývalých českých premiérech Mirku Topolánkovi a Jiřím Paroubkovi svět politiky už ani neštěkne a ten, jehož společnými silami v dubnu 2009 instalovali coby poslušného paňácu do čela úřednické vlády, nyní věří, že se stane prezidentem.

 

Jan Fischer měl být původně jen dočasně instalovanou loutkou. Místo toho se stal svého druhu Pinocchiem: loutkou, která oživla, osamostatnila se a získala nebývalou popularitu. Z muže, který donedávna za nejvyšší metu své kariéry považoval post šéfa českých statistiků, je nyní favorit prezidentské volby.

 

"Občas si vzpomeňte na Honzu Fischera. Možná se do české politiky ještě někdy vrátí," vyzýval čtenáře na závěr své knihy "Ano, pane premiére aneb Rozhašená země", jež dokonale odráží to, jak se Fischerovi ve vrcholné politice zalíbilo a jak příjemná pro jeho ego byla oblíbenost, jíž se jako premiér u veřejnosti těšil. Nejoblíbenějším českým politikem byl ovšem svého času i jistý Stanislav Gross; je proto zjevné, že prvenství v čele žebříčků popularity s politickými schopnostmi, názory a činy tolik nesouvisí.

 

Zakázky s otazníky

Půlmiliarda od statistiků

Případ, který se Fischera dotýkal osobně i pracovně: do premiérského křesla totiž zamířil na jaře 2009 z postu ředitele Českého statistického úřadu, kde se začal připravovat velký tendr na technické zajištění sčítání lidu.

Vladimír Kovář, majitel softwarové společnosti Unicorn, v rozhovoru pro HN prohlásil: Dostal jsem korupční nabídku koupit si vítězství za 20 milionů. Ačkoli Kovář nabídl o 109 milionů výhodnější cenu, skončil druhý. Vyhrála společnost Hewlett-Packard, která se svou nabídkou skoro přesně trefila do předběžného půlmiliardového odhadu, na kolik mohou služby vyjít.

Později se ukázalo, že ve výběrové komisi seděli i lidé, kteří neměli s IT technologiemi nic společného. A jen kývli na doporučení najatého experta – člověka, jenž dříve pracoval právě pro Hewlett-Packard.

Armádní tendry podle Bartáka

Ministrem obrany úřednické vlády se stal dosavadní náměstek Martin Barták, nominant ODS, už tehdy spojovaný s neprůhlednými nákupy. Barták 18. prosince 2009 podepsal smlouvu na 90 automobilů Iveco. Soutěž na kontrakt za 3,62 miliardy se nekonala s dovětkem, že jde o společný projekt Česka a Slovenska – pak podle regulí tendr není potřeba.

Pravdu ukázal až audit ministra Alexandra Vondry (ODS). Slováci nikdy společně s Čechy žádná Iveca odebrat nechtěli, vše byl nejspíš promyšlený trik. Fischer říká, že za nákup byl zodpovědný Barták a nic nenasvědčovalo, že bude průšvihový.

Pouhé čtyři dny před volbami, po kterých měla Fischerova vláda skončit, přinesl ministr Barták dlouho připravovaný projekt rozsáhlé investice v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Za 6,4 miliardy by tam vznikl komplex s hotelem, kongresovým centrem, bazénem a parkovišti. Proč bylo nutné o téhle miliardové akci rozhodovat těsně před změnou vlády, nikdy ministři v čele s Fischerem nevysvětlili.

Nákupy pro IKEM

Podivnou zakázkou Fischerovy vlády je také nákup zdravotnického materiálu pro IKEM za téměř dvě miliardy korun. Nemocnice spadající pod ministerstvo zdravotnictví dala zakázku jedinému uchazeči, firmě Kardio Port.

Kvůli tendru zasahovali policisté nedávno na adrese, kde společnost s utajenými vlastníky až do minulého týdne sídlila, a pak také prohledávali kancelář pražského podnikatele Romana Janouška, kam si Kardio Port nechával posílat svou poštu.

Zářezy politické historie

"Já jsem člověk, který zůstává - a to bych chtěl podtrhnout - zcela bez politických ambicí." To jsou Fischerova slova z dubna 2009, která už dávno neplatí. Jako kandidát na prezidenta však Fischer i nadále zdůrazňuje svou nestranickost, přidává líbivá slova o transparentnosti, boji proti korupci o snaze "spojovat, a ne dělit". V poněkud prkenném volebním klipu státnicky gestikuluje, moudře přikyvuje a slibuje "změnu veřejného života a politické kultury". Ve svém volebním programu pak přidává i konkrétní kroky, jež by rád učinil: vznik zákona o státní službě, zákon o regulaci lobbingu, povinná majetková přiznání pro ústavní činitele, zaměstnanost, sociální smír...

 

Že se přímou volbou postavení hlavy státu v ústavním pořádku nijak nemění a že prezidentské pravomoci na to, co Fischer slibuje, nestačí, není v kampani podstatné. Důležité je, že to dobře zní a lid si to žádá. Mezi řádky lze pak vyčíst, jak rád by Fischer coby prezident navázal na silný neformální vliv svých dvou předchůdců. Nedisponuje však ani havlovským charismatem, ani klausovskou schopností řídit chod politiky ze zákulisí.

 

Upřít mu některé zápisy do tuzemské politické historie ale nelze. Jako premiér dotáhl do konce (a bez ostudy) české předsednictví Evropské unii, vyjednal s Klausem okolnosti podpisu Lisabonské smlouvy, telefonoval si ze svého panelákového bytu na Barrandově s Barackem Obamou o tom, že USA už u nás nechtějí stavět radar jako součást své protiraketové obrany, a připsán mu navždy bude i fakt, že za jeho vlády skokově narostly náklady na podporu fotovoltaiky.

 

Kolovrátek odpovědí

Čas pro návrat do politiky si Fischer vyplnil dvouletým pobytem v Londýně v lukrativní funkci viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Post si sám vyhlédl, obšlápl a pojistil ještě v době, kdy byl českým premiérem. Jako ekonom, statistik a pečlivý úředník si zkrátka umí své kroky skvěle plánovat.

 

Svědčí o tom ostatně i největší problém jeho osobní historie: vstup do komunistické strany v roce 1980, v níž setrval do listopadových událostí roku 1989. Na otázky s tím spojené se již naučil kolovrátkově odpovídat slovy o pokoře a o tom, že na to "není pyšný". Vždy pak následuje nezbytné ale: Ale měl jsem rodinu, chtěl jsem budovat kariéru, nabídku jsem několikrát odmítl, nepodílel jsem se na žádném násilí, žádné ostrakizaci... I když je kvůli tomu v kampani snadným a zaslouženým terčem oponentů, své členství v KSČ jako handicap pro funkci prezidenta rozhodně necítí.

Vadí Jiřímu Balvínovi nálepka "Zemanův kamarád"? Budoucí ministr kultury odpovídá on-line - čtěte ZDE

Co bude s Nečasovými ministry, kteří nemají mandát? Většinou se vrátí tam, odkud přišli - čtěte ZDE

Je ještě jeden typ otázek, který Jan Fischer příliš nemusí, ale naučil se na ně odpovídat. Tím jsou dotazy na lidi, jimiž se obklopil (či kteří jej obklopili). Především pak na českého Berlusconiho Jaromíra Soukupa, majitele vlivné agentury Médea, který má s prací s politiky bohaté zkušenosti.

 

Angažoval se u Strany zelených, později si vzal pod křídla zelenou odpadlici Olgu Zubovou, spolupracoval s Jiřím Paroubkem, vyjednal sociálním demokratům zajímavé slevy pro masivní předvolební kampaň, podpořil i Věci veřejné. A nyní vsadil na Fischera, který se dušuje, že mu Soukup neradí jako byznysmen, ale jako soukromá osoba. "Dovede mi poradit, kam rozumně nasměrovat mé omezené peníze na kampaň, jak mít efektivní politický marketing," vykresluje údajnou skromnost Soukupova působení Fischer.

 

Slogan "Slovo, které platí", kterým se Fischer prezentuje na předvolebních plakátech, láká k doplnění: "Slovo, které platí pánové Chrenek a Soukup." Podnikatel Tomáš Chrenek Fischerovi na kampaň přispěl nezanedbatelnými čtrnácti miliony korun. Zlé jazyky dodávají, že tímto kanálem na Fischerovu kampaň putují peníze od lidí, kteří mají zájem na tom se možnému budoucímu prezidentovi zalíbit, ale příspěvek nechtějí spojovat se svým jménem. Jistě, jde o pouhou spekulaci. Ostatně kampaň Jana Fischera je podle hodnocení Transparency International nejtransparentnější ze všech prezidentských kandidátů.

 

Možná přijde i Barták

Za problematické jméno z Fischerova okolí bývá označován i šéf jeho volebního týmu Jan Novák, někdejší vedoucí úřadu Topolánkovy vlády (i samotného Jana Fischera), muž podepsaný pod smlouvami Úřadu vlády s firmou ProMoPro (v souvislosti s předraženou zakázkou však obviněn nebyl) a přítel obchodníka s politickým vlivem Marka Dalíka.

 

Tato poněkud dráždivá jména Fischer rozřeďuje spoluprací s lidmi, jako je tajemnice bývalého prezidenta Václava Havla Sabina Tančevová, kardiochirurg Jan Pirk nebo lékař Martin Jan Stránský.

 

Je však ještě jedno jméno, které by mohlo Fischerovi potenciálně uškodit: Martin Barták. Debatám o něm se Fischer zatím celkem úspěšně vyhýbá. Při křtu své knihy v listopadu 2010 si však s Bartákem, který byl ministrem obrany v jeho vládě, doslova padli do náruče. V té době byl už Barták podezřelý z korupce v souvislosti s armádními zakázkami a krátce poté byl i obviněn.

 

"Martin Barták byl člověk na úrovni, nesložil se, i když do něho šili. (...) Jako místopředseda vlády byl výborný. Vzdělaný a s výbornou znalostí jazyků. Jestliže na něj pak v ODS po volbách zapomínali, zdálo se mi to vůči němu trapné," napsal ve své knize Fischer, jehož vláda na Bartákův popud posvětila pětimiliardovou modernizaci Ústřední vojenské nemocnice. Zakázku jako předraženou a zbytečnou později zrušila vláda Petra Nečase.

 

Je docela pravděpodobné, že Fischerovi, který v kampani zdůrazňuje, že si nikdy nezadal s korupcí, s tunely ani tuneláři, jeho náklonnost k Martinu Bartákovi některý ze soupeřů ještě rád a nahlas připomene.

Související