Proč sousedi ekonomicky rostou a Česko klesá

Hospodářská recese je běžnou součástí tržní ekonomiky. Patří do ekonomického cyklu stejně jako hospodářský růst. Ekonomické krize ale nemusejí být devastující a hospodářská recese nemusí trvat tak dlouho, že ekonomicky vyčerpá ekonomiku a rozvrátí sociální systém.

Česká republika vykázala v letošním třetím čtvrtletí negativní hospodářský růst ve výši 1,3 procenta hrubého domácího produktu (HDP). Stavebnictví, které ekonomové vnímají jako sektor indikující budoucí vývoj, navíc meziročně kleslo v říjnu o více než čtyři procenta, což jasně upozorňuje na další budoucí propad české ekonomiky. Také průmyslová výroba se v říjnu meziročně snížila a klesají i reálné mzdy. Situace v Česku není příliš optimistická. Naproti tomu všechny okolní země vykazují hospodářský růst (viz graf Vývoj hospodářství...). Fakt, že jako jediná země v regionu zažíváme hospodářský pokles, ukazuje, že děláme národohospodářskou politiku hůře než ostatní. Vymlouvat se na krizi eurozóny je nesmysl. Přesto s hospodářskou recesí stále ještě můžeme účinně bojovat.

Přístup zemí unie k řešení krize

Evropská unie se dá v zásadě rozdělit na dvě kategorie zemí. Jednak jsou to země, které byly negativně zasaženy krizí a nejsou schopny razantnějších opatření v oblasti stimulace poptávky, protože jejich fiskální prostor je příliš malý. Sem patří Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Kypr a Malta. Řada těchto zemí musela požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond a stav jejich veřejných financí neumožňuje žádné silné protikrizové expanzivní balíčky s dlouhodobější působností.

Druhou kategorii tvoří země, které sice také byly silně zasaženy krizí, ale jejich veřejné finance jim umožňují s krizí poměrně účinně bojovat a fiskální politikou stimulovat poptávku v ekonomice. Sem patří země jako Německo, Francie, státy Beneluxu, severské země a ostrovní země unie. Do této kategorie patří také Slovensko, Česká republika a Polsko.

Evropská unie se postupně rozdělila na Sever a Jih. Jih je charakteristický předluženou ekonomikou, slábnoucí poptávkou, poklesem ekonomiky a vysokými deficity. Sever má sice vysoký dluh, ne však dramaticky. Navíc má zpravidla rostoucí poptávku, hospodářský růst a deficity pod kontrolou.

Kam patří v této chvíli Česko? Jednou nohou patříme k Severu. Polohou, ale především nízkým poměrem dluhu vůči HDP. Druhou nohou jsme ale na Jihu, klesá nám totiž ekonomika a ekonomická aktivita i domácí poptávka, a kvůli tomu ztrácíme kontrolu nad veřejnými deficity. Bohužel nás nedobrá národohospodářská politika vlády tlačí k Jihu, i když nám nic nebrání zůstat tam, kam svojí polohou patříme.

Česká republika totiž přesto, že má fiskální prostor dostatečně velký, k poptávkové stimulaci nejenže nepřistoupila, ale naopak podnikla opatření utlumující domácí poptávku. Pokud něco vláda mezi lety 2007 až 2012 stimulovala, pak je to nabídka, a to jen sporadicky. Domácí ekonomiku tak v podstatě drží nad vodou jen zahraniční obchod.

A jak se s krizí vypořádat? Není třeba vymýšlet nic nového. Stačí, pokud se poučíme od úspěšnějších zemí a protikrizová opatření přizpůsobíme českým podmínkám.

Německý boj s krizí

Německo reagovalo sadou opatření zaměřených na stabilizaci finančních trhů v říjnu 2008. Následovaly prorůstové balíčky - v listopadu 2008 a lednu 2009.

První balíček pod názvem "Zajištění zaměstnanosti" se zaměřil na podporu zaměstnanosti, a tím posílení poptávky v ekonomice. Mezi nosné pilíře patří podpora práce na zkrácený pracovní úvazek nebo podpora kvalifikace zaměřená zejména na vzdělávání starších a málo kvalifikovaných pracovníků. V oblasti daní se orientuje na posílení odpisových možností. Kromě toho Německo urychluje investice do dopravní infrastruktury tak, aby byla výsledně posílena poptávka ve stavebnictví.

Druhý balíček z ledna 2009 se zaměřil na posilování robustnosti domácí ekonomiky, opět na zaměstnanost a posilování poptávky rozsáhlými investicemi do infrastruktury. Byl podobný tomu prvnímu, jen šel dále, protože si německá vláda uvědomila hloubku ekonomické krize. Snižuje proto příjmové daně i příspěvky na nemocenské pojištění. Dále podporuje růst práce na zkrácený pracovní úvazek formou úhrady poloviny sociálního pojištění zaměstnavatelům.

Zaměstnanost v centru pozornosti

Podobně jako Německo se trh práce snažila stabilizovat valná většina zemí světa. Opatření na trhu práce jsou totiž v recesi klíčová - pokud se podaří udržet zaměstnanost, země se většinou dostane z krize poměrně dobře. Vysoká zaměstnanost totiž stabilizuje domácí poptávku, a tím i domácí ekonomiku.

Například Francie podporuje zkrácený pracovní úvazek. Japonsko stimuluje najímání krátkodobých pracovníků. Korea daňově zvýhodňuje nepropouštějící podniky. Švédsko přispívá firmám na zaměstnávání dlouhodobě nezaměstnaných. Nečinné nejsou ani rozvíjející se ekonomiky: Brazílie zvyšuje minimální mzdy a Čína zavádí flexibilní pracovní dobu a snižuje příspěvky zaměstnavatelů na zdravotní a sociální pojištění.

Kromě toho mnoho států jako opatření pro boj s krizí přistupuje i k posilování sociální sítě. Sociálně nejslabší totiž vždy odnesou snižování ekonomické výkonnosti nejvíce. Proto vlády zpravidla eliminují dopady krize na ty sociálně nejslabší, jako jsou rodiny s dětmi, dlouhodobě nezaměstnaní, ženy samoživitelky, důchodci a čerství absolventi škol. Zvyšování sociálních dávek, důchodů a příspěvků na rodinu bývá důležitým pilířem opatření, která přímo stimulují domácí poptávku.

Stimulace ekonomiky snižováním daní

Další důležitou oblastí, kde vláda může pomoci, je daňový systém. Stejně jako v Německu, tak i v Rusku, Španělsku, na Novém Zélandu a v USA snižovali politici DPH a příjmové daně kvůli stimulaci poptávky. Velká Británie už na konci roku 2008 pochopila, že v krizi je třeba snižovat obratové daně, a snížila DPH ze 17,5 na 15 procent.

Snižování daní se může jevit ze strany ekonomů zaměřených na vyrovnaný státní rozpočet jako nelogické. Vždyť státu v krizi klesají daňové příjmy, logické by tak bylo daně zvyšovat. Opak je pravdou. Má-li se ekonomika dostat z krize, je třeba provádět národohospodářskou politiku tak, aby se udržela ekonomická výkonnost, a to i za cenu dočasného nárůstu zadluženosti země.

Na druhou stranu je třeba podotknout, že pozitivní dopad těchto opatření se dá jen těžko doložit v době, kdy jedna krize střídá druhou. V zásadě je nejlepší daně pokud možno neměnit a stabilizovat podnikatelské prostředí. Pokud se už daně mění, pak by to mělo být formou jednorázové zásadní reformy a rozhodně ne postupně.

V krizi není rozumné bojovat s dluhy

Mezinárodní měnový fond radil Španělsku, které je na tom - na rozdíl od České republiky - špatně, aby kvůli slabým růstovým vyhlídkám nesnižovalo deficit v krátkém čase a zvolilo mírnější cestu, která by byla vhodnější po dobu extrémní slabosti ekonomiky. Růstové vyhlídky jsou tedy podle MMF zásadní v tom, jak rychle se dá snižovat deficit.

Česká republika by dnes nemusela čelit ekonomické recesi, pokud by současná vláda místo nabídky stimulovala poptávku, pokud by se místo na strukturální reformy (ne, že by nebyly zapotřebí) zaměřila na reformy s krátkodobou a střednědobou účinností, pokud by daně snižovala místo toho, aby je zvyšovala.

A jak je to s deficitem státního rozpočtu? Určitě je třeba mít dlouhodobě vyrovnaný státní rozpočet, snažit se jej ale vyrovnat v době největší krize od třicátých let minulého století a za cenu snižování důchodů? To není cesta, kterou by se měla Česká republika vydat.

Vývoj hospodářství zemí střední Evropy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kdy podle ministra financí Miroslava Kalouska skončí recese?
Jaký má vláda recept na nastartování ekonomického růstu?
 

 

VÍCE NAJDETE V NOVÉM VYDÁNÍ TÝDENÍKU EKONOM, KTERÝ PŘINESE I VELKÝ ROZHOVOR S MINISTREM FINANCÍ MIROSLAVEM KALOUSKEM.

NOVÝ EKONOM VYŠEL VE ČTVRTEK 3. LEDNA.

---