Stačilo by neházet rodinným firmám klacky pod nohy

Přetržená kontinuita za komunistického režimu způsobila, že je rodinné podnikání v Česku stále v začátcích. Jedno ale mají české firmy s těmi zavedenými ve světě společné: silně volají po státní podpoře.

Skoro na celém světě si rodinné firmy stěžují, že je nepodporuje stát, a to i v zemích, kde se tomuto typu podnikání daří. Jde o oprávněnou nespokojenost?

Rodinné podniky zřejmě mají pocit, že by stát měl chránit menší subjekty proti těm mocnějším čili nadnárodním nebo státním firmám. A v Řecku, kde je nespokojenost až 97procentní, jde jasně o důsledek dopadu šetření na soukromý sektor. Na druhou stranu rodinné firmy mají oprávněný pocit, že vnášejí do ekonomiky stabilitu a odpovědnost. Nějakou podporu by si tedy zasloužily.

Jakou? Měl by je snad stát daňově zvýhodnit?

To je těžká otázka a samy firmy mají představu dost různou. Samozřejmě nelze dát tomuto segmentu nižší sazbu daně, než je sazba pro nadnárodní firmy. Myslím, že by stačilo neházet jim klacky pod nohy. Třeba jim nebránit v tom, co je pro ně specifické - a to je mezigenerační převod majetku. V Česku to není tak velký problém, protože máme darování v rámci rodiny osvobozeno od daně, ale jinde ve světě tomu tak není.

Přesto má jen 40 procent českých rodinných podniků plán, jak naložit s firmou při střídání generací. Je to ve světě jiné?

Přechod ze zakladatelské generace na druhou bude u nás mnohem složitější záležitost než u zavedených firem ve světě. U nás zakladatelé mnohdy s přípravou nástupců ani nepočítali. I proto jen 20 procent českých firem očekává, že zůstanou v rodinných rukou, zatímco ve světě je to 66 procent. Na druhou stranu i ve světě platí, že přechod z jedné generace majitelů na druhou přežije jen 30 procent rodinných firem. Tato dvoutřetinová úmrtnost se nás bude týkat taky.

Zpět ke státní podpoře. Zatímco v Evropě, na Blízkém východě či v Latinské Americe ji rodinné firmy postrádají silně, v Asii či Severní Americe firmám tolik nechybí. O čem to svědčí?

Evropa za posledních sto let velmi zpohodlněla. Na Blízkém východě zase podniká řada členů panovnických rodin. Kdežto v Číně jsou rodiny zvyklé starat se samy o sebe a od státu nic nečekají, totéž v USA. Asie i Severní Amerika jsou dravější.

Souvisí s tím i větší orientace na export u rodinných firem v Asii?

Ekonomika v Severní Americe nebo v Evropě je tažena spotřebou, zatímco v Asii ani Latinské Americe není domácí spotřeba tak velká. Takže tamní firmy se musejí víc orientovat na export.

Jak se rodinné firmy vyrovnávají s globalizací?
Jak jsou rodinní podnikatelé spokojeni s mladými manažery?
Jak to dopadne, když úspěšní žádají pomoc od státu?

VÍCE SE DOČTETE V NOVÉM VYDÁNÍ TÝDENÍKU EKONOM, KTERÝ VYŠEL VE ČTVRTEK 8. LISTOPADU.