Přežije Nečasova vláda do voleb v roce 2014?

Dobrý den, soudě podle aktuálních počtů, předtím, než podali demisi tři poslanci ODS, měla vláda 99 poslanců, takže by jich teď (pokud budou noví poslanci ODS lajální) měla mít přibližně 102.

Pokud jde o Vaši první otázku, neznám pochopitelně podobu zákulisních her či případných vyjednávání, ale soudě podle mnoha veřejných vyjádření prezidenta na adresu premiéra v posledních měsících, premiér Nečas žádnou silnou podporu prezidenta nemá. V. Klausovi zřejmě vyhovuje rozhádaná atmosféra uvnitř ODS - pokud má se stranou další záměry (ať již v podobě, že by se snad chtěl vrátit do denní praktické politiky v čele ODS, o čemž dost pochybuji, anebo ať již chce do vedení ODS prosadit lidi, kteří jsou mu názorově blíže), potřebuje ukázat P. Nečase jako slabého premiéra a předsedu strany. Právě na otázce zvýšení DPH, které nyní prošlo Sněmovnou, se znovu ukáže vztah V.Klause k vládě: pokud prezident odmítne zvýšení daní a vrátí zákon Sněmovn+ě, bude zřejmé, že je to jeho další snaha podkopat pozici vlády. Na Vaši druhou otázku by zřejmě rád znal odpověď celý národ. A nikdo nejsme věštci. Podle mne je V. Klaus člověk natolik srostlý s politikou a natolik politikou žijící, že se k ní určitě bude chtít vyjadřovat i nadále. Forma může být různá. Buď se mu podaří na Hrad v přímé volbě protlačit svého spřízněnce M. Zemana (který by minimálně ve třech klíčových tématech - vztah k EU, Rusku a k rozpočtové politice - zastával Klausovi podobné názory), a potom může prostřednictvím Zemana a některých Klausových lidí, které si prezident Zeman může na Hradě ponechat, dále prosazovat své politické představy (a sám bude neutrálně působit v nějakém myšlenkovém think tanku, např. CEP či Knihovně V. Klause), anebo se může - v případě neúspěchu Zemana v prezidentské volbě - vrátit do politiky například v podobě čestného předsedy ODS, kde bude své myšlenky vehementně prosazovat a ovlivňovat výrazně politiku ODS. Nepředpokládám ale, že by se Klaus vrátil do běžné denní politické praxe, kandidoval ve volbách, soutěžil znova o hlasy voličů, a působil např. jako poslanec v parlamentu nebo dokonce předseda vlády. Na to už je politika někde úplně jinde, než v jeho - tedy 90.letech. Ale určitě se můžeme dočkat mnohých překvapení.

Souhlasím s Vámi, že je paradoxem, že nejsiln+jší vláda po listopadu 1989 tak rychle svou většinu ztratila. Ale vzhledem ke složení té vlády to není až zas tak překvapivé, a politologové se tohoto vývoje do jisté míry obávali. Je třeba vzít totiž v úvahu, že vládní koalice byla po volbách 2010 sestavena ze tří stran, z nichž pouze jednu (ODS) můžeme označit za standardní politickou stranu (která už se ale tehdy nacházela v programové a personální krizi, a spíše se uvnitř svářila různá křídla, navíc výrazně propojená s různými byznysmeny a "kmotry"), ale zbylé dvě strany byly zcela nové, a nikdo pořádně nevěděl, co od nich lze očekávat. Ukázalo se, že zejména Věci veřejné byly pouze populistickým projektem, který využil naštvanost lidí kvůli problematice korupce. Vnitřně ale byla ta strana velmi nesourodá, programově nijak neukotvená, téměř bez jakékoli delší politické zkušenosti, mnoho politiků této strany nikdy nevykonávalo žádnou politickou funkci. A tato nová a zcela nezkušená strana rovnou vstoupila do vládní koalice a vážně převzala ministerská křesla. Výsledek byl zjevný-směšné působení R. Johna ve funkci ministra vnitra, téměř naprostý rozvrat ministerstva školství pod vedením J. Dobeše, o skandálech Víta Bárty nemluvě. Jenom o něco málo lépe na tom byla TOP09, kde se postupně ukazuje, že kromě M. Kalouska tato strana také nikoho nemá. Amatérské působení J. Bessera na ministerstvu kultury bylo otřesné, paní Hanáková je ještě tragičtější postava, a pan ministr Heger je v podstatě zaměřen pouze na jediný úkol - redukovat počet zdravotnických služeb, poskytovaných státem občanům, pod diktátem rozpočtových limitů. V podobě J. Drábka jsme poprvé po listopadu 1989 byli svědky toho, jak to vypadá, když řízení sciální politiky převezmou podnikatelé - stal se spíše ministrem asocálních věcí. Dále se ukazuje, že ani TOP09 není strana stabilní, že kromě redukce státních výdajů v podstatě žádné jiné programové hodnoty nevyznává. Stejně jako VV ani TOP09 nemá prakticky vybudovanou regionální strukturu, a to se také ukázalo v posledních krajských volbách. Čili za takových poměrů v politických stranách se vůbec nelze divit, že vláda se poměrně rychle začala rozpadat.

Samozřejmě politici reagovali na požadavek voličů, kteří dlouhodobě v průzkumech veřejného mínění požadovali zavedení přímé volby prezidenta. Mě osobně by nevadilo, abychom si prezidneta republiky volili přímo, ovšem za předpokladu, že přijmeme fakt, že ani přímo zvolený prezident nebude moci nijak výrazně plnit své případné předvolební sliby; a že tedy v přímé volbě nevybíráme prezidenta jako nositele nějakého konkrétního politického programu (jako je to např. v USA), ale spíše jako nostele určitých morálních hodnot. Funkce prezidenta je v českém ústavním systému vymezena spíše negativně, tzn. Ústava mu vymezuje pravomoci, v nichž prezident např. vrací zákony sněmovně, apod. Jeho nejdůležitější pravomoc - jmenovat premiéra - nebude přímou volbou příliš dotčena, protože prezident stejně bude muset jmenovat takového premiéra, který pro svou vládu sežene většinu ve Sněmovně, ať se mu to bude líbit nebo ne; pokud by se tak zdráhal učinit, dopustí se neústavního postupu. Já osobně vidím problém tedy především v tom, že občané vnímají prezidenta republiky v té tradiční roli jako jakéhosi vůdce národa, a očekávají, že přímo zvolený prezident nějak napraví současné nešvary české politiky. Pokud budou tedy čekat, že přímo zvolený prezident bude nějak výrazněji zasahovat do politiky, mohou být zklamáni, protože reálnou politiku bude mít i nadále v rukou parlamentní většina, a tedy vláda. Na druhé straně přímo zvolený prezident může mít mít tendence výrazněji zasahovat do politiky. Ale tady právě nastane ten konflikt s ústavou, která jednoznačné prvenství ve výkonné moci dává premiérovi, resp. vládě. Čili nakonec se můžeme dočkat ještě konfliktnější podoby politiky, než dosud, kdy prezident bude v některýc otázkách (např. zahraniční politiky) v ještě ostřejším konfliktu s vládou.

To opravdu bohužel nemám, nemohu sloužit. Jsem politolog, analyzující politiku z otevřených zdrojů :-)

To je velmi zajímavá otázka, děkuji za ni. Mirka Topolánka asi většina občanů dnes zpětně vnímá jako příliš konfliktní postavu, což bylo mj. dáno jeho ostrým personálním soupeřením s dalším takovýmto robustním politikem - Jiřím Paroubkem. M. Topolánek byl podle mého názoru rozhodně výraznější, více nepřehlédnutelnou postavou. Jeho projevy ve sněmovně burcovaly, byl nadaným rétorem, takovým lidovým tribunem.Petr Nečas připomíná spíše rozvážného státního úředníka, který mluví tišším hlasem, více se kontroluje, méně nechává znát veřejně své emoce, více dojednává věci v zákulisí. Mirek Topolánek prosadil rovnou daň, a tedy mírné snížení daní fyzických osob, což je prakticky jediný a hlavní úspěch šestiletého vládnutí pravice. Nečasova vláda spíše dělá kroky bez koncepce, pouze podle aktuálních ekonomických poměrů, pouze reaguje na složitost doby. Ale navíc neumí své kroky vysvětlovat veřejnosti, a některé kroky této vlády (zvýšení daní, církevní restituce) působí zmatek a nejistotu i v řadách pravicových voličů. Premiér Topolánek byla razantnějším odpůrcem levicové opozice; premiér Nečas v tomto smyslu více ctí určitou parlamentní kulturu a opozici respektuje. Problém M. Topolánka byl také v jeho chování - milenky, kamarádství se S. Berlusconim a společné výlety s přítelkyněmi v jeho toskánské vile, a především jeho hlavní achillova pata - politický obchodník Marek Dalík. Nic takového u Petra Nečase nevidíme. Naopak se P. Nečas snaží alespoň minimalizovat vliv kmotrů a dalších pochybných existencí v ODS.

Dobrý den, ano, samozřejmě,politologové už delší dobu na stránkách odborného tisku diskutují o tom, do jaké míry je stávající systém politických stran (za jejich současného stavu) ještě udržitelný. Stále více se v politologii prosazuje vliv těch politologů, kteří zdůrazňují roli i jiných subjektů, ovlivňujících politiku, než jsou pouze strany (tedy občanská sdružení, zájmové organizace, nátlakové skupiny, média, atd.). Je pravda, že na západě je studium těchto zájmových a nátlakových skupin dále než v ČR, nicméně i tady se to již rozvíjí. Podle mého názoru politické strany zrácejí a v budoucnu ztratí výlučnou pozici v politice, a budou se muset o politický vliv podělit i s dalšími typy spoelčenské organizovanosti. To vidíme už i u nás, v případě senátních voleb - troufám si tvrdit, že kdyby letos v každém ze 27 volenbních obvodů do Senátu kandidovala tak výrazná osobnost, jako je pan Michálek nebo Okamura (nechávám teď stranou problematičnost mnoha jeho názorů), tak by standardní politické strany zřejmě nezískaly ani jedno z 27 senátních křesel. Problém současné krize české politiky podle mne je ale také v tom, že české politické strany často neplní své základní role, které mají strany plnit a v minulosti plnily. Stávají se spíše podniky, jež vytahují k moci lidi, jimž jde o vlastní ekonomický prospěch, a nikoli hnutími, jež primárně mají reprezentovat postoje občanů a voličských skupin.

Nevím, je to opravdu spekulace. Vláda zatím všechny útoky přežila. Podle mne bude záležet na tom, do jaké míry bude zejména TOP09 ochotna dále ve vládní koalici setrvávat. Jakmile si vyhodnotí situaci tak, že je pro ni lepší vyvolat předčasné volby, tak vládu položí.

Z toho, co jsem psal výše, je zřejmý můj názor, že se tak prezidnet Klaus nechová. Zasahuje do politiky, podlamuje pozici vlády, a to prezident v parlamentním systému dělat nemá a nesmí.

Vláda zrovna jednu důvěru "přežila". Určitě budou následovat další pokusy o její sesazení, a bude záležet pouze na soudržnosti koalice. Ale mám za to, že i napříč většinovému veřejnému mínění o Nečasově vládě bychom si měli zvyknout na to, že každá vláda má dostat celé 4 roky na to, aby ukázala, co umí, a pak to má volič zhodnotit v dalších volbách.

To je jedna z největších otázek české politiky. Problém je, že my v tuto chvíli nevíme, jaké důsledky by mělo zavedení jiného volebního systému do Sněmovny než toho, na jaký jsme zvyklí. Víme (jako politologové) jen to, že důsledky takové změny by byly v mnohém překvapivé a dosud spíše nečekané. Já osobně si myslím, že pouze poměrný systém je problematický v tom, že umožňuje politickým stranám (prakticky bez vlivu občanů) nasadit na kandidátky lidi, které tam chtějí dát, a přestože se tito lidé občanům nelíbí, občané mají jen minimální šanci zabránit jejich vstupu do parlamentu, pokud chtějí volit danou stranu z programových důvodů. Většinový volební systém je druhý extrém, v českém prostředí by zřejmě vedl k nezdravé dominanci jedné politické strany ve vládě. Čili já bych byl pro to, co politologové nazývají smíšeným volebním systémem (funguje nejlépe asi v Německu): polovinu mandátů volíte poměrně, a polovinu většinově. To by snad mohlo zkombinovat ty lepší důsledky obou systémů. Ale obecně platí, že volební systém nikdy není samospasitelný, a nevyřeší ty problémy politiky, které souvisejí s nevyspělou politickou kulturou. Velice vám všem děkuji za pozornost a za položené otázky, a opět se budu někdy těšit nashledanou.