Štěstí je rovnost. Ekonomický růst nemusí zvyšovat náš pocit pohody

Král Bhútánu nás chce všechny učinit šťastnějšími. Vlády by se podle něho měly snažit maximalizovat spíše hrubé národní štěstí svého lidu než jeho hrubý národní produkt.

Je vcelku zřejmé, proč by vlády měly snižovat důraz na hospodářský růst, když se ukazuje, že je tak pomíjivý. Očekává se, že eurozóna letos vůbec neporoste. Britská ekonomika je v kontrakci. Ekonomika Řecka se smršťuje už několik let. Dokonce i v Číně se čeká zpomalení.

Proč se tedy nevzdat růstu a netěšit se z toho, co máme? Tato nálada s oživením růstu bezpochyby pomine, neboť je to zákonité. V postoji k růstu nicméně došlo k hlubšímu posunu - k posunu, který do budoucna pravděpodobně sníží jeho stěžejní význam, a to zejména v bohatých zemích.

Jak se neusmažit

Prvním faktorem podkopávajícím úsilí o růst byla obava o jeho trvalou udržitelnost. Můžeme stále růst starým tempem, aniž ohrozíme vlastní budoucnost? Když lidé začali v 70. letech hovořit o "přirozených" hranicích růstu, měli na mysli blížící se vyčerpání potravinových a neobnovitelných přírodních zdrojů. V poslední době se pak debata přesunula na uhlíkové emise. Jak zdůraznila Sternova zpráva z roku 2006, dnes musíme obětovat část růstu, abychom se zítra všichni neusmažili.

Zvláštní je, že téma počtu obyvatel je v této diskusi tabu. Čím méně přitom žije na světě lidí, tím nižší riziko zahřívání planety hrozí. Místo aby však vlády bohatých zemí akceptovaly přirozený úbytek svých populací, absorbují stále více lidí, aby udržely mzdy dole, a tím urychlily růst. Jedna novější obava se zase zaměřuje na výsledky růstu, které často přinášejí zklamání. Stále více se chápe, že růst nemusí nutně zvyšovat náš pocit pohody.

Čistý ekonomický blahobyt

Proč tedy neustále růst? Základy pro tuto otázku byly položeny už před časem. Ekonom Richard Easterlin publikoval v roce 1974 slavnou studii s názvem "Zlepšuje hospodářský růst lidský druh? Několik empirických důkazů". Když provedl korelaci příjmu na obyvatele a míry štěstí vnímané respondenty v řadě různých zemí, dospěl ke znepokojivému závěru: pravděpodobně ne. Nad určitou poměrně nízkou hranicí příjmu (dostatečnou k uspokojení základních potřeb) již Easterlin nenašel žádnou souvztažnost mezi štěstím a HNP na obyvatele. Jinými slovy je HNP špatným měřítkem životního uspokojení.

Toto zjištění posílilo snahu o formulaci alternativních indexů. V roce 1972 představili dva ekonomové, William Nordhaus a James Tobin, měřítko, jemuž dali název "čistý ekonomický blahobyt". Ten se počítá tak, že se od HNP odečtou "špatné výstupy", jako je znečištění životního prostředí, a přičtou se k němu netržní činnosti, jako je volný čas. Autoři ukázali, že společnost s větším objemem volného času a menším objemem práce se může těšit stejnému blahobytu jako společnost s větším objemem práce - a tedy vyšším HNP - a menším objemem volného času.

Kdo má zisk z růstu?

Současnou debatu o růstu však začalo ovlivňovat i další zjištění: uvnitř zkoumané země jsou chudí lidé méně šťastní než lidé bohatí. Jinými slovy platí, že nad určitou hranicí dostatku neurčuje štěstí lidí pouze jejich absolutní příjem, ale v mnohem větší míře i jejich relativní příjem ve vztahu k určité referenční skupině. Pro životní uspokojení je významný růst nikoli průměrného příjmu, nýbrž příjmového mediánu - příjmu typického člověka. Vezměme si skupinu 10 lidí (například továrnu), v níž výkonný ředitel vydělává 150 000 dolarů ročně a zbylých devět dělníků si vydělá po 10 000 dolarech ročně. Průměrný příjem této skupiny lidí činí 25 000 dolarů, ale 90 procent členů vydělává 10 000 dolarů. Při takové distribuci příjmů by bylo překvapením, kdyby růst zvýšil pocit blahobytu u typického člena skupiny. Není to jen jalový příklad. Průměrné příjmy v bohatých společnostech v posledních třech desetiletích setrvale rostou, ale typické příjmy stagnují, nebo dokonce klesají. Jinými slovy většinu zisků z růstu inkasuje menšina.

Velká nerovnost v nás vyvolává větší hlad po zboží než za normálních okolností, protože nám neustále připomíná, že máme méně než někdo jiný. Žijeme v průbojné společnosti plné "nabušených otců a tygřích matek", kteří neustále pobízejí sebe i své děti, aby se "drali dopředu".

Robert Skidelsky
emeritní profesor politické ekonomie na Univerzitě ve Warwicku

© Project Syndicate 2012
www.project-syndicate.org

Jak "naočkovat" lidem pocit štěstí v době krize? Jaké recepty na zvýšení spokojenosti na pracovišti fungují? Lze HDP nahradit Hrubým domácím štěstím?

VÍCE SE DOČTETE V NOVÉM VYDÁNÍ TÝDENÍKU EKONOM, KTERÝ VYŠEL VE ČTVRTEK 1. LISTOPADU.

NAVÍC V NĚM NAJDETE I ROZHOVOR S ALEXANDEREM KJERULFEM, CHIEF HAPPINESS OFFICEREM.