Průmyslová revoluce se také obešla bez dotací

Co funguje jinde, může fungovat i tady. To je krédo Petra Buluška, ředitele Centra výzkumných kontraktů, jež se zabývá transferem technologií. Jeho firma sídlí hned vedle pražské pedagogické fakulty, a snad proto Bulušek s dikcí učitele trpělivě vysvětluje, že budoucnost nemají podniky, které koupí trubky, nařežou je, ohnou a pošlou do Německa.

"Šéfové těch podniků sice vědí, že takto není možné žít donekonečna, ale doufají, že přežijí další rok. Na nějaké dobrodružství s inovacemi nemají finanční ani personální kapacity," podotýká.

České podniky ve srovnání s vyspělými státy investují do výzkumu málo peněz. Co je příčinou?

České firmy nyní nemají volné prostředky, které by investovaly do výzkumu a vývoje. A to ani do vlastního, natož do externího. Peníze nemají kvůli vysokému zdanění, regulaci a také kvůli tomu, že prožily několik hubených let. Pokud výrobní firmy měly nějaké rezervy, ze kterých chtěly financovat svůj další rozvoj, během krize je spálily. Nyní sotva zvládají financovat běžný provoz. V České republice je navíc hlavně u menších firem rozšířené takové kutilství. Mají tendenci dělat si všechno vlastními silami, na koleně, nikoho k tomu nepustit. To jim také škodí.

Nevyplývá to i z naší polohy a historických zkušeností?

Mnohé české firmy mají daleko ke konečným zákazníkům. Většinou jsou nyní v pozici dodavatelů nějakých polotovarů s nízkou přidanou hodnotou, kde je minimální prostor pro inovace. Podniky většinou dostávají přesné zadání od německých odběratelů, jak má díl vypadat a jakým postupem má být vyroben. Chybí jim tedy důvod se inovacemi zabývat.

V době krize musely malé firmy drasticky šetřit a často omezily své kapacity. Projevuje se to nyní v tom, že by více hledaly možnost, jak si inovace kupovat od externích firem?

Někdy k tomu dochází, ale zdaleka ne tolik, jak bychom si přáli. Výrobní firmy na krizi většinou reagovaly tím, že ořezaly náklady až na kost. V první fázi rozpustily útvary technického rozvoje, redukovaly materiálové a mzdové náklady, snažily se ušetřit každou korunu. Pak každého, kdo nemusel stát u soustruhu, nahnali obchodovat. Mnohé firmy v tom setrvávají a čekají na zázrak. Věří, že bude lépe, a ošívají se, když jim říkáme, že lépe už bylo. Měly by vymýšlet, co vyrábět jiného, pokud možno něco, co nikdo jiný vyrábět neumí. Místo toho jedou jakousi setrvačností.

O řadě českých firem se říká, že jsou technologicky vyhaslé. Jak k tomu došlo?

Do této pozice se dostali mnozí klasičtí čeští výrobci. Leckdy k tomu došlo i prostou generační výměnou. Jde o tradiční podniky, které už třeba 40 let nabízejí stejný sortiment. Odborníci, kteří ty výrobky vytvořili, zemřeli, nebo jsou dávno v důchodu. Platí to nejen o konstruktérech, ale také o dělnících, machrech, kteří měli řemeslo dokonale zvládnuté. Další generace se učily nápodobou. Jejich předchůdci jim prostě ukázali, jak se to dělá. Technologové v třetí generaci už však nepoznali tu podstatu. Nevědí, proč se kdysi z různých variant vybralo konkrétní řešení. Špatně se jim odhaduje, jaké vedlejší účinky bude mít nějaká chystaná změna. Dostali se do role cvičených opiček a nemají na čem stavět. Pak je velmi těžké, aby se firma dokázala sama technologicky rozvíjet.

Od roku 2015 by mělo být možné, aby si firmy, které chtějí inovovat, mohly odečíst z daní rovněž nákup výzkumu od vysokých škol. Myslíte si, že to pomůže?

Bude to fungovat podobně jako ostatní administrativní opatření. Reálný výsledek bude minimální. Spíše se to bude využívat k přefakturacím a daňové optimalizaci. Stát na jedné straně vymýšlí spoustu bariér, a na druhé straně vymýšlí programy na překonávání těchto bariér.

V Česku je ale problém, že Akademie věd je v permanentním sporu s institucemi, které se zabývají aplikovaným výzkumem, a vysoké školy často mluví jiným jazykem než podniky. Co se dá dělat, aby se situace zlepšila?

Nejlepší by bylo, aby výzkumné organizace přestaly dostávat prostředky z veřejných rozpočtů, především takzvané institucionální financování. Ústavy Akademie věd i výzkumná univerzitní pracoviště se chovají vysoce racionálně. Optimalizují své jednání v rámci současného systému, takže se chovají jako dobyvatelé renty, a nikoli jako subjekty, které nabízejí své služby za komerčních podmínek. Více se jim vyplatí vynakládat úsilí na budování kontaktů, které jim zajistí stálý přísun prostředků z veřejných rozpočtů.

Ale prostředky z veřejných rozpočtů slouží například jazykovědě či historickým bádáním. Tyto obory, které slouží národu, se bez institucionálního financování neobejdou. Obdobně, byť v menší míře, to platí o spoustě dalších potřebných odvětví, nemyslíte?

Podívejte se, jak se financovala věda před sto a více lety. V 19. století proběhla bouřlivá průmyslová revoluce, lidské vědění se prudce posunulo. Přitom nebyly nějaké dotační programy; vztahy mezi firmami a výzkumníky byly mnohem přirozenější. Když dnes úředník rozhoduje o cizích penězích, těžko můžeme očekávat, že bude rozhodovat objektivně. Jediným objektivním měřítkem je potřeba konkrétního zákazníka, byť v jazykových vědách za ní může být nějaká společenská potřeba. Ale nechápu, proč má existovat Ústav pro jazyk český pod hlavičkou Akademie věd. Tím se mohou obdobně, jako v řadě jiných zemí, zabývat univerzity. Jakmile však tok peněz přivřete a začnete výzkumníky nutit přemýšlet, zda je jejich práce smysluplná a kdo by si ji mohl koupit, půjdou demonstrovat za svoji rentu.

Petr Korbel

Foto: Jan Rasch